„Frey, jsi si tím jistá?“ zeptal se Jonah, když jsme druhý den dorazili k Daphneině budově. Schovával se za záminku, že mi pomáhá s taškou, i když jsem věděla, že má postranní úmysly. Když jsem mu řekla o Daphneině nabídce, ostře se proti mému rozhodnutí ohradil. Až příliš lákavý plat a tajemná identita klienta se mu vůbec nezamlouvaly. „Dexter už souhlasil, že mě nechá dělat dvouhodinové směny denně s nočním příplatkem.“

„Jonahu,“ povzdychla si jsem a před vchodem se zastavila. „Už jsme o tom mluvili. Budu v pořádku. A slibuju, že při prvním náznaku nebezpečí odejdu.“

Přimhouřil na mě oči. „Definuj ‚nebezpečí‘.“

Zafoukal chladný vítr. Náš násilnický otec poznamenal Jonahovo dětství. Viděl už odvrácenou stranu života a já se mu nemohla divit, že má starosti.

„Dokážu se o sebe postarat, Jonahu,“ ujistila jsem ho. Neříkám Jonahovi, co se děje v baru. Je to přehnaně ochranitelský bratr and já nechci, aby nosil tohle břímě na svých bedrech. „A máš mě na rychlé volbě číslo jedna.“

Zavrtěl hlavou, moje odpověď ho neuspokojila. „Piš mi každý den.“

„Ano, starší bráško,“ protočila jsem panenky a nastavila ruku, abych si vzala tašku, která mu visela z jeho širokých ramen.

Moje taška nebyla ani nijak těžká. Pět kousků oblečení a pár osobních věcí, ale trval na tom, že mi ji ponese.

„Chci tu Daphne vidět, abych věděl, po kom jít, kdyby se ti něco stalo,“ prohlásil pevně. Kdyby ho teď někdo slyšel, ani by ho nenapadlo, že před pár dny v nemocnici málem brečel. Zněl jako chlap, který mě posílá pracovat do zahraničí.

„Jonahu.“

„Frey.“

„Fajn. Půjdu pozdě,“ zamrčela jsem.

Jeho úsměv byl zářivý. Nejdřív jsem mu ho chtěla z tváře smazat, ale hřálo mě u srdce, když jsem viděla, jak moc mě bratr bezvýhradně miluje. Nebyla jsem sama.

Paige mě sledovala, když jsem vcházela do budovy. Podle jejího povytaženého obočí nebylo pochyb o tom, že mě a Jonaha celou dobu sledovala.

„Dobré ráno,“ usmála jsem se na ni mírně, ráda, že sice budu pracovat pro Daphne, ale nebudu muset být pod jejím zkoumavým pohledem každou sekundu dne.

Její rty se zkroutily. „Čeká na tebe,“ řekla a odbyla mě tím, že sklopila zrak zpět k počítači.

‚Co jsem jí vůbec udělala? Proč mám pocit, že mě nenávidí, i když mě vůbec nezná?‘

„Díky.“ Vydala jsem se k Daphneině kanceláři. Když jsem vcházela, měla jsem ruce mokré jako koryto řeky. Nevěděla jsem, proč jsem tak nervózní. Vždyť už mě přijala.

Tentokrát jsem měla na sobě džíny, tričko a tenisky. Pár pramínků vlasů mi vyklouzlo z culíku. Pokud ji ten velký rozdíl oproti mému včerejšímu vzhledu překvapil, nedala to na sobě znát.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem, když jsem za sebou zavírala dveře.

„Dobré ráno. Posaď se,“ řekla a ukázala na křeslo před svým stolem.

„Díky,“ řekla jsem a při sedání si otřela dlaně o džíny.

„Vypadáš nervózně,“ poznamenala Daphne.

„Jen trochu,“ přiznala jsem upřímně.

Naklonila hlavu na stranu. „Doufám, že to není proto, že by sis to rozmyslela.“

Rychle jsem zavrtěla hlavou, až mi vlasy divoce poletovaly. „Bože, to ne. Tu práci potřebuju.“

S úlevou si povzdechla, což mě vlastně překvapilo. Bála se snad, že tu práci odmítnu? Byla bych blázen, kdybych to udělala, ale proč ta úleva?

„Tak se vrhněme na papíry.“ Posunula ke mně modré desky a na ně položila propisku.

Sáhla jsem po deskách, vydechla a otevřela je. Prvním papírem byla smlouva. Všechno, o čem jsme mluvily, bylo teď černé na bílém. Pak dohoda o mlčenlivosti. Jakmile můj podpis nad mým jménem zaschl, zavřela jsem desky a posunula je zpět k Daphne.

„Teď, když je to definitivní, chceš vědět, kdo bude tvůj zaměstnavatel?“ zeptala se, vzala desky a poklepala jimi o stůl.

„Kdo to je?“ opřela jsem se v křesle.

„Máš ráda baseball?“ položila mi zvláštní otázku.

Už jen při zmínce o té hře mi zhořkl obličej. Pokrčila jsem rty a zavrtěla hlavou, což Daphne zjevně překvapilo, když jsem řekla: „Ne.“

„Vážně?“

„Nenávidím baseball.“ Nedokázala jsem skrýt znechucení v hlase. Včera večer zápas mezi Ashwood Bay Tritons a Corvallis Phantoms skončil prohrou našeho domácího týmu. I přes tu prohru jsem viděla Griffina, jak posílá své přítelkyni vzdušný polibek. Dělalo se mi z toho špatně až do konce směny.

„Aha...“ Daphne vypadala kvůli mé odpovědi trochu na vážkách. Bylo snad nutné, abych tu hru měla ráda? „To je vlastně skvělé,“ řekla s náhlým uspokojením. Ta rychlá změna v jejím výrazu mě zmátla. „Protože budeš pracovat pro velmi populární legendu MLB.“

Legenda? Takže už v lize nehraje? To byla úleva, ale cítila jsem potřebu Daphne ujistit, že moje nesympatie k té hře moji práci neovlivní. „Dokážu pracovat pro baseballistu a ujišťuji vás, že se umím starat o své věci.“

~

Cesta na sever byla dlouhá, ale užila jsem si ji. V téhle části Ashwood Bay jsem ještě nebyla a klikatá pobřežní silnice spolu s Daphneinou láskou ke klasické hudbě dělaly tu dlouhou cestu snesitelnou. Daphne stáhla okénka a mně se líbilo, jak teplý pobřežní vzduch líbá mé tváře a hladí mou kůži.

Sídlo se objevilo po klikaté cestě lemované palmami. Nejdříve jsem si myslela, že jsme vjely do nějaké lesní rezervace, dokud se neobjevila černá železná brána – vysoká a těžká. Ostraha u brány Daphne poznala. Prohodili pár zdvořilostních slov, zatímco já zírala na název vyvedený ozdobným písmem na oblouku brány. Sídlo Belmont.

Brána se odemkla, hladce ustoupila stranou a uvolnila cestu pro Daphneino auto.

Uvnitř se příjezdová cesta lemovaná palmami táhla snad do nekonečna, štěrk křupal pod pneumatikami, jak jsme míjely dokonale zastřižené živé ploty. A pak jsem ho uviděla – ten dům. Ne, to ne, palác vytesaný ze světlého kamene s vysokými okny, která zachycovala sluneční paprsky, a střechou, která se tyčila jako koruna. Stál tam hrdě, nedotknutelně, jako by byl svědkem bezpočtu životů šlechty, která do této půdy zapustila své kořeny.

„Páni... to je nádhera,“ zašeptala jsem, než jsem se stihla ovládnout.

Daphne po mně střelila pobaveným pohledem. „Krásné, že?“

„To je slabé slovo,“ zamumlala jsem.

Uchechtla se. „Je to tu obrovské. Nechci, aby ses tu ztratila a potulovala se kolem. Jednou se to stalo a museli jsme tu hloupou holku hledat s pátrací skupinou.“

Zasmála jsem se. „Myslím, že mně se to nestane. Strýček mě učil základy orientace v lese, takže kdybych se někdy ztratila, cestu zpátky najdu.“

„To ráda slyším,“ řekla. „Ale stejně bych nechtěla, ses tu potulovala. V téhle oblasti žijí medvědi.“

„Rozumím. Můžete mi už říct, kdo bude můj šéf? To napětí mě už vyloženě svrbí.“

„Co kdybychom se s ním prostě setkali tváří v tvář, hm?“

Zastavila na velkém parkovišti před sídlem. Když jsem vystoupila z auta, připadala jsem si tak malá.

Vzduch venku byl čistý; cítila jsem, jak se mé starosti rozplývají, jen co jsem si plíce naplnila tím čerstvým vzduchem. Sevřela jsem ucho své tašky, zhluboka se nadechla a vydechla se zasyčením nad zpěvem ptáků a slabou vůní borovic.

„Tudy,“ řekla Daphne a vydala se směrem od masivních vchodových dveří. Šla jsem za ní. Jehly jejích podpatků se bořily do štěrku, než jsme došly na dlážděný chodník.

Bylo jasné, že to tu dobře zná. Konečně jsme došly do zahrady a uprostřed louky za sídlem stál nějaký muž. Právě házel míček přes pole, na druhé straně čekali dva zlatí retrívři a jeden husky a vyrazili vpřed, jakmile míček vyletěl do vzduchu.

Viděly jsme ho jen zezadu. Černé tričko a šedé tepláky měl napnuté k prasknutí, jak obepínaly jeho vypracovanou postavu. A když se otočil, okamžitě jsem ho poznala, i když jsem tvrdila, že baseball nenávidím.

Vaughn Mercer.

Tvář, kterou jsem vídala na plakátech v Jonahově pokoji, tvář z titulků novin v samoobsluze, tvář, kterou jsem ignorovala, protože nepatřila do mého světa.

Daphne sledovala můj obličej, jak mi to pomalu docházelo. Zamrkala jsem na ni a ucítila, jak mi hoří tváře. Sice jsem tu hru nenáviděla, ale kdo by neznal Vaughna Mercera? Sice ještě hrál, ale o jeho uvedení do síně slávy mluvily všechny zpravodajské kanály poslední tři roky. Jonah sledoval jeho kariéru od svých devíti let a já neuslyším konec, až zjistí, že pracuji pro jeho baseballového hrdinu.

Stál uprostřed pole, vysoký, s širokými rameny, vlasy měl rozcuchané do tmavých pramenů, které měly působit nedbale, ale nějakým způsobem vypadaly záměrně. Čelist měl tvrdou, porostlou strništěm, a jeho oči – panebože, jeho oči – ty byly jako bouře. Chladné, nečitelné, jako bych byla propuštěná ještě dřív, než jsem stihla vůbec zvednout vysavač.

„Co to má sakra znamenat?“ Jeho hlas byl hluboký, hrubý a zaburácel přes pole jako hrom.

Už jsem byla na pokraji toho, že se schovám za Daphne, jak k nám ten vlk naštvaně kráčel. Daphne ani nemrkla. „Tobě taky dobré ráno, Vaughníčku. Tohle je Freya Thorne. Tvoje nová hospodyně.“

Jeho pohled byl ostrý jako břitva, pomalý a přesný, jako když se tasí meč. Jednou si mě prohlédl od hlavy k patě, podrobil mě svému mikroskopickému zkoumání a já cítila, jak se mi srdce dere do krku.

„Ne,“ řekl jednoduše. „Říkal jsem ti, abys se mi nepletla do života.“

Při jeho nepřátelství se mi sevřel žaludek.

„Zapomínáš, že plést se ti do života je moje práce?“ připomněla mu Daphne s profesionálním povzdechem.

„Máš padáka.“

„Ty nejsi ten, kdo mě najal.“

Jeho husté obočí se sjelo k sobě. „Nechci ve svém domě tvoje nalezence, Kensingtonová.“ Složil si ruce na hrudi a zamračil se. „Ušetři nás oba bolesti hlavy a odvez si ji s sebou.“

Na vteřinu jsem nemohla dýchat. Byla jsem tady, ani jsem ještě nevešla do toho posraného domu, a už mě odhazovali jako odpadky.

But Daphne si stála za svým. „Už jsem jí vyplatila zálohu na plat. Je to nevratné.“

Prudce jsem otočila hlavu k Daphne a tazatelsky nadzdvihla obočí. Mrkla na mě a mě svrběly ruce, abych vytáhla telefon a zkontrolovala zůstatek. Opravdu tam najdu něco víc než nulu?

Čelist mu zatnula a oči se zúžily. „Za tyhle sračky platit nebudu.“

„Ona zůstává, Vaughne,“ pronesla Daphne zpěvavým hlasem.

„V mým domě ne.“ Jeho odpověď byla upjatá.

Tehdy jsem to viděla – ten přístup, ten důvod, proč v téhle práci nikdo nevydržel. Ten klient byl kretén. Těžce jsem polkla, srdce mi bušilo do žeber. Chtěla jsem se zmenšit, zmizet, ale zároveň se mi v hrudi rozhořelo něco horkého. Šest tisíc. Máminy léky. Jonahovy učebnice. Jídlo na stole.

Nemohla jsem si dovolit nechat se vyhodit jako odpad.

And tak jsem narovnala ramena a střetla se s bouřlivým pohledem Vaughna Mercera přímo. „Pak se mnou budete muset nějak vyjít,“ řekla jsem, i když se mi hlas třásl. „Protože já nehodlám vracet to, co už mám na svém bankovním účtu.“

Možná bylo špatné ukazovat drápky, když už tak byl nepřátelský, ale na to to vzít zpátky už bylo pozdě. Jeho oči ztmavly, blesklo v nich něco nečitelného. Pak přes pole přiběhli ti tři obrovští psi, jeden zlatý retrívr držel v tlamě žlutozelený míček.

„Vaughne.“ Daphne mi položila ruce na ramena, když zmíněný retrívr běžel kolem Vaughna směrem k Daphne a mně. „Vaughne. Zastav toho psa!!!“ vyjekla Daphne.

Já jen zírala na psa, který přede mě pustil míček, sedl si na zadek, vrtěl ocasem a čekal, až si s ním budu hrát.