Cítím, jak se mi Daphniny prsty zařezávají do ramene a povolují, až když si uvědomí, že pes neútočí, ale chce si hrát. Jak mě pustila, na zátylek mi dopadl její těžký povzdech úlevy. Vystoupila z úkrytu a zpražila Vaughna pohledem.

„Co to s tebou sakra je?“ vyprskla Daphne.

„Se mnou?“ Vaughnův dlouhý krok rychle smazal vzdálenost mezi námi, a jestli mi na hřišti připadal tak neuvěřitelně sexy, že mi z toho padala brada, zblízka byl až děsivě nádherný.

Jonahovy plakáty vůbec nevystihovaly, jak ostře řezanou má čelist a jak hebké jsou jeho rozcuchané hnědé vlasy. Jeho oči – bože, ty jeho oči – byly jako dvě koule šedého ohně, a když se mým směrem podíval, tála jsem jako máslo. Jeho široká ramena se zdála nekonečná a vypracovaná hruď a stehna se sotva vešly do trička a tepláků. Tenhle muž nebyl člověk, ale umělecké dílo samotných bohů.

„Vidělas snad, že bych tomu psovi něco nařídil?“ oplatil Daphne úder, zatímco retrívr a husky se táhli za ním s vyplazenými jazyky. „Maple, dej mi ten míček,“ poručil fence, která seděla přede mnou.

Maple jen zavrtěla ocasem; s vyplazeným jazykem těžce oddechovala. Ty své krásné hnědé oči ze mě nespouštěla.

„Maple,“ zamumlal Vaughn, tentokrát o něco ostřejším hlasem.

Maple se ohlédla přes rameno a zakňučela, pak sebrala uslintaný tenisák, který položila před moje tenisky. Došla k Vaughnovi a vložila mu ho do otevřené dlaně. Vrtěla u toho ocasem a čekala, až jí ho znovu hodí.

„Aspoň někdo je rád, že jsi tady, Frey,“ škádlila mě Daphne, zatímco Vaughn protočil rameno a hodil míček do dálky. Tři psi se znovu rozběhli za svým žlutozeleným cílem a nechali tři lidi, aby se vypořádali s nastalým problémem.

Vaughn se ušklíbl, chřípí se mu rozšířilo, když sklouzl pohledem z Daphne na mě. „Nepleťte se mi do cesty,“ procedil skrz zuby.

Svědily mě dlaně nutkáním mu odseknout, ale těch šest táců, o kterých Daphne řekla, že mi už leží na účtu, mi pevně sevřelo rty. Kdykoli bych upřednostnila máminy léky a Jonahovo školné před vlastní hrdostí.

Vaughn prošel kolem Daphne směrem k sídlu přesně ve chvíli, kdy se tři psi vraceli. Husky svíral v tlamě tenisák a uháněl pryč od dvou retrívrů.

Maple, ta s přívěskem ve tvaru srdce na obojku, se hnala rovnou ke mně, ale pronikavé hvízdnutí od domu její běh přesměrovalo. Psi proběhli kolem nás směrem k Vaughnovi, jehož obočí se stáhlo do jedné přísné husté linie.

„Neber si to osobně, Frey,“ zamumlala Daphne, zatímco jsme sledovaly, jak se dveře sídla s prásknutím zavřely.

„Neberu,“ ujistila jsem ji a skrývala škrábnutí, které na mé kůži zanechal Vaughnův pichlavý přístup. „Jsem tu kvůli práci, ne abych si hledala přátele.“

Daphne si zabručela, jako by prohlédla mou lež. „Pojďme. Ukážu ti, kde budeš bydlet.“

Šla jsem s ní podél boční strany sídla. Pokračovaly jsme po cestičce lemované zastřiženými živými ploty a nekonečnými lány kvetoucích rostlin. Kdokoli se o tyhle pozemky staral, odváděl zatraceně dobrou práci. Sídlo bylo jako z obrázku, a čím víc jsem z něj viděla, tím víc jsem žasla. Byla škoda, že tu nejsou žádní lidé, kteří by se z téhle krásy těšili. Cestou jsme potkaly jen jedinou živou duši – padesátiletého zahradníka Vernona. Když nás Daphne představila, vřele se usmál.

Takže už tu byly dvě duše, které mě vřele přivítaly: Maple a Vernon.

Daphniny podpatky klapaly o kamennou cestu a já se táhla za ní. Pevně jsem svírala tašku na rameni a moje tenisky křupaly na štěrku, dokud zahrada neustoupila ploše s bazénem olympijských rozměrů. Byl lemovaný hladkými kamennými dlaždicemi, které zářily v pozdním ranním slunci. Jednu stranu lemovala lehátka a bílé slunečníky, vypadalo to jako vystřižené z lesklého časopisu. Daphne mě dovedla k malé stavbě ukryté v rohu bazénového areálu.

„Tady budeš bydlet,“ řekla Daphne, jako by byla realitní makléřka, která mě provází po domě.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že s touhle prací dostanu i vlastní bydlení. Když jsem vešla do domku u bazénu, srdce mi mlátilo do žeber jako karatista.

Ve vzduchu byla jasně cítit vůně citronu. Vonělo to jako všechno to, o čem jsem si nemohla dovolit ani snít, že bych někdy obývala, dokonce ani v těch nejdivočejších snech. Náš karavan doma páchl plísní a spálenou kávou. Tohle vonělo jako život někoho jiného, někoho, kdo se narodil se stříbrnou lžičkou v puse.

Kousala jsem se do rtu tak silně, až jsem sama sobě nadávala, že se mi tu tolik líbí. Tohle není moje, a já jsem tu, abych pracovala, ne abych si užívala dovolenou.

U jedné stěny stál malý kuchyňský kout s bílými skříňkami, malým dřezem a pracovní deskou, která vypadala až příliš nedotčeně na to, aby se na ní dalo vařit. Vedle něj tiše hučela kompaktní lednička. Na druhé straně místnosti čekalo úhledné posezení s krémovou pohovkou a kulatým konferenčním stolkem, jako by to tu nachystali na focení do časopisu.

Ložnice byla vtěsnaná do rohu – malá, ale útulná; přehoz na posteli byl naškrobený a šedý, přesně ten typ, u kterého se bojíte, že ho zmačkáte. Okno z boku postele směřovalo k bazénu, zachytávalo odlesky světla z vody a rozptylovalo je po stěnách.

Stáhlo se mi hrdlo. Tohle bylo víc, než jsem kdy měla. Náš celý karavan by se sem vešel hned dvakrát.

„Je to tu útulné, viď?“ prohodila Daphne nenuceně, jako by mi právě nedala obrovský dar. „Dost blízko k domu, aby tě Vaughn mohl zavolat, ale dost daleko na to, abys měla soukromí.“

Rychle jsem přikývla a pořád zírala s otevřenou pusou. „Je to... je to fakt krása.“

Rty se jí zvlnily do úsměvu. „Jsem ráda, že se ti tyhle pracovní výhody líbí, ale doufám, že tu zůstaneš dostatečně dlouho, dokud se Vaughn konečně nerozhodne vrátit zpátky do města.“

„Ehm...“ Opatrně jsem volila další slova. „Můžu se zeptat, proč zůstává tady? Brzy začne play-off, ne?“

Daphne se uculila, na rtech škádlivý úsměv. „Ty asi nemáš moc v lásce baseball, co?“

Tváře mi zalilo teplo. Daphne ke mně sice možná byla milá, ale nebyly jsme kamarádky, které by sdílely tajemství. Nemůžu jí vykládat, že moje nenávist k téhle hře začala teprve před týdnem.

„Vaughn je hrdina mého bratra,“ řekla jsem.

„Vsadím se, že bude štěstím bez sebe, až zjistí, pro koho pracuješ.“

„Já mu to můžu říct?“

„Nevidím důvod, proč ne,“ zamumlala Daphne. „Jen mu nevykládej o jeho denním režimu a o tom, co jí,“ domlouvala mi s úsměvem.

Páni... Nemůžu se dočkat, až uvidím Jonahovu reakci, až tohle zjistí.

„Víš, Vaughn takový není vždycky,“ řekla s nepřítomným tónem v hlase. „Zrovna teď má prostě těžké období, Frey.“ Daphne mluvila z pozice kamarádky, ne jako Vaughnova manažerka. „Něčím si... prochází a nechce, aby to svět viděl. Takže s ním, prosím tě, měj trpělivost, ano?“

Přikývla jsem, ramena ztuhlá odhodláním. „Budu, Daphne. Děkuju za tuhle příležitost.“

„Spoléhám na tebe.“ Sepjala ruce a rozhlédla se po domku. „Máš tu všechno, co potřebuješ. Kdybys měla k domu nějaké dotazy, zeptej se Vernona. Mně můžeš zavolat taky.“

Měla jsem v úmyslu zeptat se jí na ty peníze na svém účtu, ale nechtěla jsem pokoušet štěstí.

Když Daphne odešla, ještě minutu jsem tam stála a vstřebávala místo, kde budu po zbytek své práce bydlet. Zrovna jsem prohlížela obsah kuchyňských skříněk, když jsem uslyšela, jak někdo škrábe na dveře.

Když jsem je otevřela, seděla tam Maple na zadních, tenisák zaklíněný v tlamě, vrtěla ocasem a oči jí zářily, jako by se už sama přihlásila do uvítacího výboru – i když mě tu její páníček nechce.