Po téhle chaotické špinavé rvačce se rychle shromáždil dav lidí, toužících vidět, jak se to celé vyvine.

Owen měl co dělat, aby Valerii odtáhl z místa činu.

Siennina tvář se stáhla bolestí, oči se jí zalily slzami, když pohlédla na Tristana. "Tristane, já..."

Tristanův obličej se zkřivil do masky zuřivosti.

Štěkl na Owena, který stále držel Valerii: "Odveď ji odsud – hned!"

Valerie cloumala s Owenovým sevřením, ale on neměl v úmyslu ji pustit.

Bylo to poprvé, co si uvědomil, jakou má vlastně sílu – stěží ji dokázal zadržet.

"Pojďte, slečno Marchettiová, jdeme," naléhal Owen.

V tu chvíli si Valerie najednou na něco vzpomněla.

"Moje kabelka! Kabelka," vychrlila ze sebe.

Kabelka, kterou použila jako zbraň proti Tristanovi, ležela vedle něj. V záchvatu vzteku ji popadl a hodil ji po ní.

Owen ji zachytil ve vzduchu právě včas a strčil ji Valerii do náruče. "Máme ji, jdeme."

Chaos se konečně začal uklidňovat.

Owenovi se podařilo odtáhnout Valerii k autu v úmyslu odvézt ji domů, ale ona to nehodlala dovolit.

Nechtěla být nikde poblíž Tristana – nebo čehokoliv, co s ním souviselo – takže odjela sama.

Tristan, stále otřesený ranou do hlavy, stál na okamžik jako přimrazený.

Když mu mozek konečně znovu naskočil, jeho oči padly na Siennu – vlasy měla rozcuchané a nohu oteklou. Jeho vztek vůči Valerii vzplanul o to víc.

Bez váhání Siennu popadl do náruče. "Vezmu tě do nemocnice."

Sienně se do očí nahrnuly slzy a slabě přikývla. Vypadala naprosto zlomeně.

Když ji Owen viděl v takovém stavu, spěchal, aby přistavil auto.

Ale když dorazil na místo, kde zaparkovali, auto bylo pryč.

"Slečna Marchettiová si to auto vzala," řekl Owen hlasem plným frustrace, když stál za Tristanem.

Owen plánoval Valerii odvézt, ale ona byla rychlejší – a teď i s autem odjela.

Tristanova tvář se ještě víc zachmuřila.

Owen si všiml Tristanovy rostoucí frustrace a rychle dodal: "Vezmu z garáže jiné auto."

Než čekal na odpověď, vyrazil – klíčky si musel nejprve vzít z kanceláře.

*****

Zatímco Valerie čekala na semaforu, zavibroval jí telefon.

Zvedla ho a uviděla, že jí volá její matka, Eleanor Hastingsová.

Eleanor neztrácela čas a utrhla se na ni: "Přijď dneska večer domů. Musíme si promluvit."

Valerie upila vody, hlas bezvýrazný. "Nemůžu. Jsem zaneprázdněná."

Ve skutečnosti neměla vůbec nic na práci, ale moc dobře věděla, o čem si Eleanor chce povídat – a ona to slyšet nechtěla.

Eleanorin hlas, nyní podbarvený podrážděním, prořízl linku. "Zaneprázdněná? Čím? Vždyť se u Tristana ani nesnažíš."

Valerie ucítila, jak se jí v hrudi zedmula hořkost. Byla to Eleanorina dcera, ale v jejich vztahu chyběla láska – Eleanor ji sice nenáviděla, ale žádná náklonnost tam nikdy nebyla.

"Takže jsi místo sebe poslala Siennu, aby se o něj postarala?" ohradila se Valerie.

Na lince zavládlo krátké ticho.

Valerie přesně věděla, oč Eleanor jde.

Její roztržka se Siennou před dvěma lety byla stále živá.

Kdyby tehdy Sienna neodjela, nejspíš by teď seděla ve vězeňské cele.

Teď, když se Sienna vrátila, měli Tristan i rodina Hastingsových očividně strach, že Valerie znovu rozvíří vody.

Eleanor si asi uvědomila, že už nemůže předstírat. Její hlas mírně zjemněl. "To všechno už je minulost, Valerie. Musíš to nechat plavat."

Ochlazovalo se.

Napůl staženým okénkem dovnitř vnikl ostrý poryv větru a Valerie ucítila, jak se jí mráz otírá o krk a zařezává se jí do kůže.

Na okamžik na ten chlad skoro zapomněla.

Hořce se zasmála a pak znovu promluvila, hlas protkaný ironií. "Eleanor, při té autonehodě jsem málem zemřela. Jsou to teprve tři roky. Pamatuješ si vůbec, jak jsem vypadala, když mě přivezli zpátky?"

Po tom, co ji vytáhli z auta, strávila celé dva měsíce na nemocničním lůžku.

Sienna tu nehodu zosnovala. Bála se, že kdyby se Valerie vrátila do rodiny Hastingsových, vzala by si vše, co jí právem patřilo.

Ta nehoda měla ukončit Valeriin život, zajistit, aby se už nikdy nevrátila.

A teď z toho Eleanor, Valeriina vlastní matka, obviňovala ji – oběť.

Z telefonu se ozval chladný a odmítavý Eleanorin hlas. "To nebyla její chyba, Valerie. Přestaň k ní cítit takovou zášť."

Valerie vhodila prázdnou láhev od vody do nedalekého odpadkového koše, trefila se přesně.

Zhluboka se nadechla a její hlas vyštěkl rychle a ostře. "Ona tvrdí, že k ní cítím zášť, a ty jí věříš? Když jí tak moc věříš, proč pořád potřebuješ mě, svou vlastní dceru?

Prostě předstírej, že nejsem tvoje dcera, dobře? Nebo ještě lépe, rovnou si tvoje číslo zablokuju."

Eleanor teď už soptila: "Valerie! Nemůžeš se prostě uklidnit? Pokaždé ztratíš nervy, když se o tomhle bavíme!"

Pokaždé, když přišla řeč na Siennu, to dopadlo přesně takhle a Eleanor už toho měla plné zuby.

Po dalším kárání se Eleanor konečně dostala k jádru věci, její tón se změnil, jako by měla připravený trumf v rukávu.

Lítostivě pronesla: "Vždycky jsi měla se Siennou problémy, ale to už je minulost. Musíš změnit svůj postoj. Je nemocná, Valerie. Opravdu vážně nemocná."

Valerie si odfrkla. "Je nemocná, takže já mám odložit svou svatbu s Tristanem a Tristan se o ni musí dál starat, je to tak?"

Valerii na Tristanovi nezáleželo, ale ponížení, které cítila, bylo nepopiratelné.

Teď Eleanorin argument zněl ještě absurdněji a Valerie si nemohla odpustit jízlivou poznámku.

Eleanorin vztek znovu vzplál. "Ona a Tristan spolu vyrůstali. Bez něj už to o moc déle nevydrží."

Pak, jako by dokázala číst Valeriiny myšlenky, zjemněla. "Neboj se, Valerie. Nakonec si tě Tristan vezme. Pro teď se pojďme soustředit na Sienninu nemoc, ano?"

Valerie málem protočila panenky. Chovali se k Sienně jako ke královně, a teď po ní ještě chtěli, aby ustoupila stranou.

Chybělo málo a úplně by vybuchla.

Eleanor zaznamenala její mlčení. "Slyšela jsi mě?"

Valerii se zvedal žaludek. Čím víc Eleanor mluvila, tím hůř se cítila. Byla příliš unavená na to, aby se s ní hádala, a tak zavěsila.

A přesně tak, jak řekla, zablokovala Eleanorino číslo.

Abychom byli upřímní, zablokovala Eleanorino číslo už nespočetněkrát předtím. Ale jaksi, pokaždé se to číslo záhadně samo odblokovalo, aniž by se to dalo vysvětlit.