Thorne se zastavil u jedné z bočních kanceláří, vešel dovnitř a vrátil se s jediným listem pergamenu, který vypadal až příliš obyčejně na to, jak těžký se mi zdál v ruce, když mi ho podal. "Tvůj rozvrh," řekl hlasem stejně monotónním a formálním jako vždy. Podívala jsem se dolů.

Rozvrh hodin Akademie Blackbriar – Elowen Vance

8:00 – Úvod do arkánní teorie

9:45 – Magická historie a právo

11:00 – Lektvary a alchymie

13:00 – Elementální studia

14:30 – Věštění a práce s vizemi

16:00 – Volitelný předmět: Obranný výcvik

Mrkla jsem na papír, přečetla si ho znovu a pak vyprskla smíchy, který jsem nedokázala potlačit. Obranný výcvik. Já. Ten zvuk se rozlehl chodbou a vyvolal zvědavé pohledy procházejících studentů. Přitiskla jsem si pergamen k hrudi a zavrtěla hlavou. "Obranný výcvik?" uchechtla jsem se pod nos. "To je vážně dobrý." Thorneovy bouřkově šedé oči se ke mně stočily, klidné, ale ostré. "Máš obranný výcvik," řekl hladce, "který je většinou plný měňavců, protože všechny ostatní volitelné předměty už byly obsazené." Smích mi uvízl v krku. Většinou plný měňavců. Skvělé. Přesně to jsem potřebovala – hodit mě do jámy k přerostlým štěňatům, která si nejspíš myslí, že trhání věcí drápy se počítá jako vzdělání. Znovu jsem k němu zvedla pohled. "A jak se mám sakra v tomhle všem vyznat a najít cestu?" Zamávala jsem rozvrhem, jako by byl napsaný v cizím jazyce. Což pro mě vlastně skoro byl.

Thorne neodpověděl. Místo toho zvedl ruku a zastavil chlapce, který procházel kolem nás po chodbě. Chlapec se otočil, zelené oči mu bleskly podrážděním, než spočinuly na mně. Měl krátké, rozcuchané blond vlasy, sako od uniformy ležérně přehozené přes jedno rameno a vzduch kolem něj slabě bzučel potlačovanou silou. Jednou si mě prohlédl od hlavy k patě a ústa se mu zkroutila, jako by právě šlápl do něčeho nechutného. "Mordraku," řekl Thorne klidným hlasem. "Udělej tady slečně Vance mapu školy." Mordrakovo obočí vystřelilo nahoru. "Jí?" Jeho hlas byl hladký, ale odkapával z něj despekt. Okamžitě jsem se rozhodla, že je to kretén. Thorneovo mlčení mu bylo dostatečnou odpovědí. Mordrak si povzdechl, protočil panenky a luskne prsty. Kolem jeho ruky zlatavě vzplála magie, vlákna se splétala ve vzduchu, dokud se mu mezi prsty neobjevil složený pergamen, který slabě zářil, než pohasl do podoby normálního papíru. Strčil ho ke mně s ohrnutým rtem. "I tak se zkus neztratit." Vzala jsem si ho, ignorovala žár jeho opovržení a rozbalila ho. Mapa se mi v rukou lehce zachvěla, chodby na ní ožily pohybujícími se čarami a zářícími značkami, které se po ní pohybovaly jako světlušky. Když jsem se soustředila, cítila jsem, jak mě táhne a ukazuje mi přesně, kde stojím a kam musím jít. "Užitečné," řekl Thorne jednoduše. Zamračila jsem se a zastrčila mapu pod paži. Užitečné. Všechno na tomto místě se zřejmě točí kolem tohoto slova.

Thorne mě provedl dalším nádvořím, po cestě lemované kamennými oblouky, kde posedávaly skupinky studentů a magie jim přeskakovala mezi prsty jako obyčejná hračka. Mapu, kterou mi dal Mordrak, jsem svírala pod paží, ale nepotřebovala jsem ji, aby mi napověděla, že je nebylo něco v pořádku. To dělalo to ticho. Vteřinu poté, co jsme vstoupili do ubytovací budovy S, mi to došlo. Ty pohledy. Tichý smích. Těžký zápach příliš silné kolínské a vlčího pižma ve vzduchu. Kamkoli se podívám, kluci se opírají o zárubně dveří, rozvalují se na ošoupaných pohovkách ve společenské místnosti a zaplňují chodbu s knihami pod pažemi. Samí kluci. Měňavci se samolibými úšklebky, černokněžníci se zářícíma očima, jeden nebo dva fae, kteří vypadali jako vytesaní z mramoru… Ale ani jedna dívka. Moje boty zpomalily a zašoupaly o dlažbu. "To snad nemyslíte vážně." Thorneův povzdech byl tichý, ale záměrný, jako by na to čekal. "Ano, slečno Vance, tato budova obvykle ubytovává studenty mužského pohlaví. Naneštěstí pro vás, jelikož jste byla zapsána pozdě, jsou ostatní dívčí bloky plné." Žaludek mi mohl rovnou opustit tělo. Zůstala jsem stát na místě. Žár všech těch pohledů mě pálil na kůži. Thorneův hlas pokračoval dál, klidný jako vždy. "Pro vás je to však naštěstí jednolůžkový pokoj. Výsada, kterou mnozí na této škole nemají." "Jo," zamumlala jsem, "to mám ale kliku."

Došli jsme na konec dlouhé, temné chodby lemované těžkými dřevěnými dveřmi. Místo aby se zastavil, zatlačil Thorne rukou do posledních dveří na konci. Dřevo se se skřípěním otevřelo a odhalilo úzké točité schodiště stoupající vzhůru do stínů. "Nahoru," řekl. Schody pod mými botami vrzaly, jak jsme stoupali, a prachové částice tančily v úzkém snopu světla z jediné lucerny na stěně. Vzduch byl s každou zatáčkou těžší, zatuchlejší, až jsme došli ke dveřím na samém vrcholu. Thorne je odemkl mosazným klíčem a hodil mi chladivý kov do dlaně, než dveře dokořán otevřel. Ten "pokoj" nebyl vůbec pokoj. Bylo to podkroví. Strop se tyčil výš, než jsem čekala, trámy se nad námi křížily jako tmavá žebra. Prostor byl obrovský a pohltil jakýkoli zvuk, jakmile jsme vstoupili dovnitř, ale byl prázdný, jen moře prachu a stínů. Na jedné straně zářilo obří vitrážové okno roztříštěnými barvami, červená a modrá vrhaly na podlahu pokřivené vzory. Pod ním stála jedna postel, malá a prohnutá, její matrace byla posetá skvrnami, které jsem raději nechtěla zkoumat. Vzduch voněl zatuchlinou, prosycený prachem a zanedbáním, jako by sem už roky nikdo nevkročil. Ohrnula jsem nos, rozhlédla se po té obrovské prázdnotě a pak se podívala zpátky na Thornea. "Tohle je ta výsada?" zeptala jsem se s neskrývanou nedůvěrou v hlase. "Hlína, na které jsem spávala, byla lepší než tohle." Ústa mu zacukala, možná podrážděním, možná pobavením, ale his storm-grey eyes nic neprozrazovaly. "Za hodinu vám začíná vyučování, slečno Vance. Nechoďte pozdě." Thorneův hlas byl chladný a definitivní, už se otáčel ke dveřím. "Aha, počkejte," zavolala jsem za ním a zvedla obočí. "Dostanu vůbec jednu z těch škrobených uniforem, nebo ne?" Ani se nezastavil. Zvedl ruku a neurčitě ukázal k protějšímu konci podkroví. Zamžourala jsem do stínů a stěží rozeznala mohutný obrys staré šatní skříně, jejíž dveře byly nakřivo a napůl rozbité, stojící v prachu jako zapomenutá kostra. Thorne se neobtěžoval dalším slovem. Těžké dveře se za ním se skřípěním zavřely a cvaknutí zámku mě zanechalo samotnou v hrobovém tichu. Podkroví mě pohltilo celou. Vydechla jsem, projela si rukou vlasy a upřela pohled na skříň na druhém konci místnosti. Prach vířil v líných mračnech tam, kde jím pronikalo barevné světlo z vitrážového okna a rozlévalo se po podlaze jako krev a modřiny. "Škrobená uniforma," zamumlala jsem si pod nos a protočila panenky. "Jo, to bude terno."