Procházela jsem podkrovím a moje boty se rozléhaly po širokých, dutých podlahových prknech. Místo to bylo obrovské, větší než jakýkoli dům, do kterého jsem koli vkročila, větší než většina stodol v pustinách. Prach pokrýval všechno: trámy, popraskané sloupy i rohy, kde visely pavučiny jako krajka, a přesto… viděla jsem to. S trochou magie, jen s trochou světla sem, trochou leštidla tam, kouzlem, které by vyhnalo zápach plísně a chlapského podpaží, by to mohlo být skoro krásné. Možná. Jak jsem se tak toulala, u protější stěny mě něco zaujalo: slabá záře, jen nepatrný proužek, pronikající skrz podlahová prkna. Přikrčila jsem se a přejížděla prsty po spáře, dokud jsem to nenašla: malou kovovou destičku vklíněnou mezi prkny. Zatahala jsem za ni, odsunula ji a prudce se nadechla. Byla to větrací mřížka. I když byla malá a úzká, vedla přímo dolů do pokoje pod mým podkrovím. Přitiskla jsem obličej blíž a zazubila se, když jsem uviděla obrys studenta, který si rval knihy a oblečení do tašky. Pohyboval se rychle, mumlal si pro sebe a neměl o mně ani tušení. Zaklonila jsem se, přejela pohledem po podlaze podkroví a můj úsměv se ještě rozšířil, když jsem uviděla další mřížky. Byly jich po celé délce podlahy rozesety desítky. "No ne, zdravím, zásobárno magie," zamumlala jsem si pro sebe. Znovu jsem se sklonila a soustředila se na kluka pod sebou. Ten příval energie, surové, nedbalé, nechráněné, bzučel větrací šachtou jako živý drát. Bez přemýšlení jsem se po ní natáhla a potáhla jen tolik, abych ji ochutnala. Síla do mě vklouzla hladce a hřejivě, jiskřila mi na kůži. Jen jeden doušek, víc si nevezmu. Jen tolik, abych s ní souzněla. Ani si nevšimne, že je pryč. Skoro nikdy si toho nevšimnou. Než odejde z pokoje, jeho zásoby se doplní a já budu nasycená. Posadila jsem se na paty, srdce mi bušilo a rty se mi zvlnily do tajného úsměvu. Jo, tohle podkroví sice možná páchne prachem a nepoužíváním, ale má jednu sakra skvělou výhodu.

Sklouzla jsem větrací mřížku s lehkým skřípěním kovu o dřevo zpět na místo a pak se opřela o paty. Potichu jsem si broukala se svou zásobou černokněžnické magie a zašeptala slova starého kouzla, na které jsem kdysi narazila, ukryté v knize, o níž si nikdo nemyslel, že bych ji četla. Vzduch kolem mě se zachvěl, jak se magie vsákla do trámů a stěn a podkroví neprodyšně uzavřela. Žádný zvuk dovnitř, žádný zvuk ven, pokud to sama nedovolím. Šikovný trik. Takový, který mi pomohl už tolikrát, že to ani nedokážu spočítat. Postavila jsem se, oprášila si prach z rukou a zvedla dlaň. S dalším nádechem jsem nechala vypůjčenou magii uniknout ven a přehnat se po podlaze v prudkém poryvu větru. Prach se zvířil a pak zmizel, takže prostor zůstal zářivě čistý. Přešla jsem k masivnímu vitrážovému oknu a přitiskla ruku na studené sklo. Špína se pod mým dotykem rozpustila, barvy se rozzářily do jasnějších a čistších odstínů, až ranní slunce zalilo místnost a rozptýlilo červené a modré vzory po podlaze. Na okamžik jsem tam stála v tom světle, hruď se mi zvedala a v žilách mi slabě bzučela magie. Tichým zkoumáním jsem vyzkoušela její tah. Stále tam zbývalo trochu, úhledná zásoba ukrytá ve mně. Dost na to, aby se to počítalo, kdybych ji potřebovala. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší zbytek pošetřit. Člověk nikdy neví, kdy přijde další situace typu "bojuj, nebo uteč". S povzdechem jsem se otočila k protějšímu konci podkroví. Stála tam skříň, popraskaná a nakřivená, ale slabě bzučící kouzlem. Moje prsty se dotkly její kliky a po kůži mi přeběhla teplá jiskra. Rozhodně očarovaná, protože jak jinak. Je to užitečné. Otevřela jsem dveře a okamžitě jsem si přála, abych to neudělala. Uvnitř visela uniforma. Hlasitě jsem zaúpěla a přejela si rukou po tváři. "To snad ne." Ten úbor vypadal, jako by ho navrhl někdo, kdo nikdy nemusel utíkat o život. Byla to kratičká černá skládaná sukně, která mi sotva zakrývala zadek, bílé nadkolenky, které přímo křičely "podívej se na mě", upnutá bílá košile na knoflíky, která byla pravděpodobně o dvě velikosti menší, a sako se stříbrným vyšíváním, které mě mělo zřejmě udusit svou formálností. Korunou všeho byly černé lodičky na podpatku. Jak mám proboha utíkat o život na podpatcích? Zvedla jsem ramínko a zabodla do něj pohled, jako by mohlo samovolně vzplanout. "Jo," zamumlala jsem. "Tahle škola mě chce prostě mučit."

Poté, co jsem se nasoukala do té směšné napodobeniny uniformy a natáhla nohy do nadkolenek, přehodila jsem si přes rameno brašnu, kterou jsem našla ve skříni. Voněla sice trochu po naftalínu a prachu, ale byla aspoň dost pevná, aby udržela pár knih nebo cihlu, kdybych ji potřebovala. S mým nablýskaným novým pokořením jsem vzala do ruky magickou mapu a sešla po točitém schodišti z podkroví dolů. Vteřinu poté, co jsem vkročila zpět na chodbu kolejí, jsem toho litovala. Pohledy se na mě sesypaly okamžitě. Nebyly to ty stejné zvědavé nebo posměšné jako předtím, tyto byly jiné. Byly těžké, loudavé, hladové. Měňavci se vykláněli ze dveří a oči se jim leskly, jak mě sledovali. Černokněžníci se zastavovali uprostřed hovoru a rty se jim kroutily do úšklebků. Dokonce i fae mezi nimi nakláněli hlavy tím dravým, hodnotícím způsobem, ze kterého mi naskakovala husí kůže. Na krk mi vystoupalo horko, když jsem zaťala pěsti u boků, ale nutila jsem se jít dál. Poporazila jsem si brašnu výš na rameni a nechala své dlouhé černé vlasy splývat dopředu, aby mi clonily obličej. Oči jsem měla přilepené k mapě v rukou, jako by ty zářící čáry a pohybující se symboly byly tou nejfascinující věcí, jakou jsem kdy viděla. Jeden krok, pak další, celou délkou kolejí, přes širokou společenskou místnost, kolem vlčího hvízdání a šepotu. "Materiál na spolubydlící?" zašeptal někdo. "Nevydrží tu ani týden," řekl druhý tiše a dychtivě. Stiskla jsem rty k sobě, předstírala, že nic neslyším, a kráčela dál. Mapa slabě zářila a vedla mě křivolakými chodbami a po mramorových schodištích, až se nápis zlatě rozsvítil: Úvod do arkánní teorie — Přednáškový sál X. Vydechla jsem a zpevnila se. Moje první hodina, první zkouška a už teď na tomhle místě všechno nesnáším.