Kaelia

Všechno to působilo jako sen. Strašlivá noční můra, ze které jsem se nemohla probudit.

Nevěděla jsem, co je horší – jestli zemřít rukou monstra, nebo slyšet tohle od svého druha.

Caius byl můj druh, alfa smečky Moonflare.

Byla jsem dcerou z rodiny kněžek, rodiny, která sloužila přímo Měsíční bohyni. Vždycky jsem byla jiná. Důkazem byly mé vlasy, napůl černé, napůl bílé. Prokletí, říkali. Kněžky měly mít pouze bílé vlasy, znamení čistoty. Ale já byla vyvrhel dřív, než jsem se vůbec naučila chodit.

Mně na tom nezáleželo. Chtěla jsem jen štěstí. Chtěla jsem pouto se svým druhem.

Když jsem zjistila, že mým druhem je sám alfa, byla jsem bez sebe radostí. Cítila jsem naše pouto. I když si mě Caius sotva všímal, i když byl chladný, odtažitý a lhostejný, přesto jsem byla šťastná. Protože byl můj. A věřila jsem, že mě jednoho dne třeba začne mít také rád.

Takže jsem mu dala všechno.

Pracovala jsem, krvácela jsem, zasvětila jsem život tomu, abych byla dokonalou Lunou. Své povinnosti jsem plnila tak dobře, až jsem v tom ztratila sama sebe i těch pár lidí, kterým na mně skutečně záleželo. Šla jsem pro něj do války proti alfu Zaricovi, té zmiji, která mě zabíjela život za životem.

A ani jednou jsem to Caiovi nedávala za vinu. Dokonce i s vědomím, že to byly vždy jeho rozkazy, které mě vedly na smrt. I tehdy jsem byla šťastná, že je v bezpečí.

Jak bláhové.

Všechny mé oběti, celá má láska byla k ničemu.

Unikla jsem smrti, jen abych musela trpět tohle.

Můj dech zrychlil a zplytšil. A pak jsem ucítila, jak se naše křehké pouto tříští. Kolena se mi podlomila, tělo se třáslo. Po tváři mi sklouzla slza, pak další, až jsem je už nedokázala zastavit.

„Řekni to, Kaelio,“ zavrčel Caius.

S třesem jsem zvedla hlavu, rty se mi pootevřely, ale ven vyšel jen zlomený šepot: „Z-Zaric…“

„Řekni to,“ zopakoval, tentokrát tvrději. „Až to řekneš, ošetříme tě. Pak budeš z této smečky vyhoštěna. To je vše, co pro tebe můžu udělat.“

Zírala jsem na muže, kterého jsem tolik let milovala. Zrak se mi mlžil slzami, srdce křičelo, když jsem se podívala na svou ruku, která stále tiskla ránu odmítající přestat krvácet.

Hlas se mi zlomil, když jsem zašeptala: „Po tom všem, co jsem pro tebe udělala… po vší té lásce, kterou jsem ti dala, jak jsi mi to mohl udělat?“ Tělo se mi chvělo. „Šla jsem pro tebe do války. Dala jsem ti svůj život, svou duši, svou oddanost.“

„Proč mi tohle děláš… když jediné, co jsem ti kdy dala, byla láska?“

V Caiově pohledu na okamžik něco blesklo. Ale jak rychle to přišlo, tak rychle to zmizelo. Jeho výraz opět ztvrdl.

Otevřel ústa, jako by chtěl promluvit, ale Giselle ho předběhla a vykročila vpřed. „Caius to tak nemyslel, Kaelio.“

Čelo se mi svraštilo. *Caius.* Způsob, jakým vyslovila jeho jméno, byl až příliš důvěrný. Žaludek se mi sevřel. Proč to říkala takhle?

Pravda mě zasáhla plnou silou.

Upřela jsem oči na ně oba, srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem neslyšela nic jiného. Když Giselle zachytila můj pohled, uculila se, rty se jí zvlnily v triumfu, jako by byla ráda, že mi to konečně všechno došlo.

Dech se mi zadrhl. Divoce jsem zavrtěla hlavou. „T-to není možné,“ zašeptala jsem. „To není možné, to bys mi neudělala. Ty ne…“

Ani jeden z nich nepromluvil ani to nepopřel.

Giselle položila ruku na Caiovo rámě a přivlastnila si ho.

„Ano,“ řekla. „Cokoli si myslíš, je správně, sestro.“ Naklonila se k němu blíž. „Caius a já jsme spolu. Už dlouho. Jen jsme to tajili, abychom tě ušetřili a neublížili ti, ale už jsme se nemohli déle skrývat. Příliš se milujeme. Vím, že to pochopíš, Kaelio. Vždycky jsi byla ta chápavá.“

Její hlas byl sladký, ale pod ním jsem slyšela jed. A přesně tak se ty křehké střípky naděje či lidskosti, které mi ještě zbyly, roztříštily na prach.

Můj druh a má sestra. Ti dva lidé, které jsem milovala a kterým jsem věřila, byli celou dobu spolu. A místo toho, aby se mi postavili tváří v tvář, mě předhodili do Zaricových spárů a doufali, že mě místo nich roztrhá na kusy.

Caius si povzdechl, tvářil se znuděně, jako by to všechno nebylo nic víc než nepříjemnost. „Neztrácej můj čas. Už mě zavrhni, Kaelio.“

Než jsem stihla odpovědět, Giselle k němu otočila pohled, ruku stále položenou na jeho paži.

„Počkej,“ řekla tiše. „Dovol mi nejdřív promluvit se sestro. Možná mě poslechne.“

Caiovi zatuhla čelist, jako by se mu to zdržení nelíbilo, ale nakonec krátce přikývl. „Udělej to rychle.“

Vykročila ke mně a vzala mou ruku do své, její prsty byly chladné na mé kůži potřísněné krví. Naklonila se blíž a naklonila hlavu, jako by mě konejšila. Žaludek se mi obrátil naruby. Chtěla jsem ruku vytrhnout a odstrčit ji, ale byla jsem příliš slabá.

„Sestro, neměla bys být tak skleslá, koneckonců, stejně jsi ho nemohla mít navždycky,“ zašeptala.

Tělo se mi cuklo. Její dech byl teplý na mé kůži, když pokračovala: „Konečně se můžu zbavit odpadu, jako jsi ty. Víš, jak moc jsi mě vždycky štvala? Jak mohl někdo jako ty, prokletá vlčice, skončit jako družka Caia, když jsem to měla být já?“

„Giselle…“

„Proto jsem udělala všechno, abych ho svedla a získala pro sebe. A nebylo to těžké, víš. Už tak tě nemohl ani vystát. Nechával si tě jen proto, že jsi byla užitečná. Ale teď už užitečná nejsi. Takže bys měla prostě umřít. Bude to tak lepší pro všechny. Ostatně… tvá vlčice už je otrávená.“

Šokovaně jsem na ni vytřeštila oči.

Ušklíbla se. „Ano, Kaelio. Otrávila jsem Nylu. Proto tvá drahocenná vlčice celý den mlčí. Pomalu umírá. A až bude po ní, nebudeš nic. Už nikdy nepovstaneš ani nebudeš bojovat. Budeš bezcenná.“

Nemohla jsem dýchat. Jen jsem na ni zírala, můj svět se hroutil kousek po kousku.

Even if I survived today, even if I somehow escaped this humiliation, Nyla would still die. And with her, I would too. -> I kdybych dnešek přežila, i kdybych nějak unikla tomuto ponížení, Nyla by stejně zemřela. A s ní i já.

Jed mé sestry už o mém osudu rozhodl.