Všechno, na co jsem se zmohla, bylo nevěřícně zírat na osobu, která vešla na dámské toalety. Nedokázala jsem se ubránit zmatku z muže, který stál jen pár kroků ode mě ve dveřích a upíral na mě pohled snad celou věčnost. Zavrtěla jsem hlavou, abych se vymanila z jeho transu, a dala se dohromady. „Můžu vám nějak pomoct?“ přimhouřila jsem na něj oči. „Víte, že jsou to dámské toalety, že ano?“ zeptala jsem se a sledovala, jak se mu pobaveně zvedlo obočí.

„Jo, já vím,“ zamumlal a pokrčil rameny.

„Tak proč jste tady? Co kdyby se tady někdo převlékal?“ zeptala jsem se a ukázala na prázdnou místnost, ale on se jen zasmál. „Co je tak vtipného?“ uhodila jsem na něj neschopná skrýt frustraci ve svém hlase.

Mou otázku přešel úšklebkem, zatímco se pomalu blížil ke mně. „Viděl jsem, jak na mě zíráš těma lačnýma očima. Nemůžeš se na mě takhle dívat a pak prostě odejít,“ promluvil okouzlujícím tónem.

Frustrovaně se mi svraštilo obočí, došla jsem až k němu a byla tak blízko, že bych se ho mohla dotknout. „Zdá se, že jste si ten můj pohled dost špatně vyložil. Nic za ním nehledejte,“ odsekla jsem lhostejně. „A teď mě omluvte, musím najít kamarádku,“ prohlásila jsem, přehodila si vlasy přes rameno a bez jediného dalšího slova kolem něj prošla.

Šla jsem na taneční parket a doufala, že tam Brielle najdu. Ale ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, nikde jsem ji neviděla. Zamířila jsem proto ke schodům, ale vtom mě zastavila něčí ruka. Otočila jsem se a stál tam ten muž z koupelny.

Znechuceně jsem si povzdechla a vytrhla ruku z jeho sevření. „To jste nepochopil náznak?“ zvedla jsem obočí.

Znovu ignoroval moji otázku a místo toho vznesl vlastní požadavek. „Jeden tanec a nechám vás na pokoji,“ slíbil s jiskrou v oku.

Svedla jsem vnitřní boj, jestli mám odejít, nebo se podvolit, ale vyhrála druhá možnost. „Fajn, jeden tanec, ale to je všechno,“ řekla jsem přísně. Muž se usmál, vzal mě za ruku a odvedl na taneční parket.

Jak jsme si klestili cestu davem, nešlo mi do hlavy, proč na mě všechny ty ženy zírají, jako bych jim ukradla zatracenej dort nebo co. Jedna blondýna vyčnívala z davu a pozorovala mě, jako by mi chtěla vyrvat duši z těla. „Máte snad přítelkyni nebo tak něco? Tamta blondýna vypadá dost naštvaně,“ utrousila jsem a zajímalo mě, komu to tu vlastně šlapu na paty. Vrhl na mě zmatený pohled. „Nemám žádnou přítelkyni,“ tvrdil a pak se zase podíval před sebe.

Zastavili jsme se na parketu a on neváhal ani vteřinu – paží mě objal kolem pasu a přitáhl si mě těsně k sobě. Naše těla se dotkla a já zalapala po dechu, když se ve mně rozlila žhnoucí vlna. Nebyla jsem si jistá, co to je za pocit, ale náhle se mi ta píseň i ten okamžik zdály příliš intimní na to, aby je sdíleli dva cizí lidé. Zpanikařila jsem a vymanila se z jeho náruče. „Musím jít,“ zakoktala jsem zmatená tím, co se to se mnou vlastně děje. Rychle jsem odešla hledat Brielle. Neohlédla jsem se, abych viděla jeho výraz, natož abych mu dala šanci položit mi jedinou otázku. V tu chvíli jsem věděla jen to, že něco na něm přivádí moje tělo do naprostého šílenství.

Při procházení jídelnou jsem konečně zmerčila Brielle s jejími rodiči a Calebem. „Kde ses toulala?“ vyhrkla jsem k Brielle a snažila se maskovat znepokojení ve svém hlase.

„Caleb nás provázel po sídle. Kde jsi byla ty? Hledala jsem tě. Jako by ses úplně vypařila,“ namítla Brielle.

Na chvíli jsem se odmlčela a zvažovala, jestli mám kamarádce říct pravdu. „Vyhýbám se jistému muži,“ zašeptala jsem tak, aby mě slyšela jen ona.

Podívala se na mě, jako bych měla tři hlavy. „Všichni kluci jsou tady žhaví. Kdo by mohl být tak hrozný, že se mu musíš vyhýbat?“ nechápala, ale já nevěděla, co jí na to říct.

„Neznám jeho jméno. Nezeptala jsem se,“ odpověděla jsem.

Její výraz naprosto selhal v maskování toho, co si myslí. Musela bych být blázen, abych nechtěla někoho z její smečky, ale pak to pustila z hlavy. „No, večeře za chvíli začne. Mohla bys mi ho ukázat,“ navrhla. Přikývla jsem a přemítala, jestli ho v tom obrovském davu vůbec ještě zahlédnu.

Zamířily jsme ke kulatému stolu a posadily se k němu s Briellinou rodinou. Calebovo místo bylo bohužel po boku Alfy, takže políbil Brielle na čelo a pak přešel k hlavnímu, dlouhému obdélníkovému stolu v přední části sálu.

Zatímco jsme čekali na příchod Alfy, vzduchem se neslo jemné hučení hovorů. Když všichni začali tleskat a jásat, předpokládala jsem, že právě vešel.

Vzhlédla jsem a uviděla toho samého hezkého muže, kterého jsem opustila na tanečním parketu, jak kráčí k Alfovu stolu. „To. Snad. Ne,“ vydechla jsem ohromeně.

Brielle si mě změřila pohledem. „Děje se něco?“ zašeptala.

„To je on,“ odpověděla jsem, oči na něm přilepené, a snažila se zabránit tomu, aby mi čelist nespadla až na zem.

Brielle se doširoka rozevřely oči, když sledovala můj pohled. Pak se obrátila zpět ke mně a bulvy jí málem vypadly z důlků. „Chceš mi jako říct, že ses vyhýbala Alfovi?“ zeptala se zmateně. „Jak je to vůbec možné? Ten muž o nikoho nikdy neprojevil zájem,“ vysvětlovala.

Hodila jsem na ni kamenný výraz. „Hmm,“ poklepala jsem si na rty, přemýšlela a pak pokrčila rameny. „To nevím, ale je dost neodbytný,“ řekla jsem jí.

„Podrobnosti mi povíš později. Chci slyšet úplně všechno,“ rozplývala se a usmívala.

Než jsem vůbec stihla něco namítnout, ztichla jsem, protože Alfa začal mluvit. „Děkuji vám všem, že jste dnes večer přišli. Je mi potěšením poznat nové rodiny v naší smečce a setkat se s těmi, se kterými jsem už dlouho neměl možnost strávit čas. Doufám, že se zatím všichni dobře bavíte.“ Usmál se do davu, pohlédl mým směrem a naše oči se střetly. Ušklíbl se, zvedl obočí a pak pokračoval v proslovu.

Jen jsem nad jeho neschopností pochopit narážku protočila oči.

„Chci oznámit, že můj Beta Caleb dnes večer našel svou družku a brzy budou plánovat svatbu. Pogratulujme šťastnému páru.“ Zapískal a poplácal Caleba po zádech.

Všichni jásali a moře lidí propuklo v potlesk, zatímco se Caleb postavil a zvedl sklenku. „Všem vám děkuji,“ usmíval se zářivě od ucha k uchu. „Mohla by se má krásná družka také postavit?“ zeptal se a se skleničkou ukázal na Brielle.

Postavila se a také zvedla sklenku. „Na naši budoucnost!“ pronesla hrdě. Jásot zesílil, ale skrz všechen ten zmatek jsem přistihla Alfu, jak na mě znovu upírá zrak. Vážně, o co mu jde? Říkala jsem si a snažila se v téhle šílené situaci najít nějaký smysl.

Odtrhla jsem od něj pohled a objala Brielle. „Gratuluju!“ vypískla jsem při pomyšlení na plánování svatby se svou nejlepší kamarádkou. O tomhle jsme si přece vždycky povídaly už jako malé.

„Děkuju!“ usmála se a naklonila se tak, abych ji slyšela jen já. „Mimochodem, ten Alfa se jmenuje Ryker,“ informovala mě, ale já to mávnutím ruky přešla.

„Nemyslím si, že na tom po dnešku bude ještě záležet,“ odsekla jsem, ale přimhouřila jsem oči, když se na mě potutelně usmála.

„Nebud si tak jistá; myslím, že se mu líbíš,“ pošeptala mi do ucha a já opět protočila oči.

„Dost už o mně a tom tajemném Alfovi. Pojďme oslavovat tebe,“ prohlásila jsem s úsměvem.

Když obsluha přinesla jídlo, všichni začali jíst a dav znovu upadl do klidnějšího šumění hovorů. Při rozhlížení jsem si všimla Caleba, jak k nám kráčí.

„Omluvte, že přerušuji váš rozhovor, ale Alfa by s vámi rád mluvil, slečno,“ pronesl a nespouštěl ze mě oči.

„Se mnou?“ zeptala jsem se, ukázala na sebe a pak se rozpačitě rozhlédla kolem.

„Ano, Alfa mě požádal, abych vás odvedl do jeho kanceláře.“ Pohlédl na Brielle, jako by od ní čekal, že mi dodá odvahu.

Brielle na mě vrhla úšklebek. „Běž. Budu tady, až skončíte,“ zasmála se a pak začala naznačovat vulgární přirážení do vzduchu, zatímco k ní byl Caleb otočený zády a povídal si s jejími rodiči. Dělala, jako bych se tam s tím Alfou její smečky šla rovnou vyspat. Plácla jsem ji a potlačila smích. Jakmile si Caleb odkašlal a otočil se zpět k nám, Brielle okamžitě srovnala záda.

„Ty jsi hrozná,“ zašeptala jsem s úsměvem a znovu se podívala na Caleba. „Dobře, tak pojďme.“

Caleb přikývl a odvedl mě k odlehlé místnosti v zadní části budovy. „Těmito dveřmi, slečno,“ nařídil a já se najednou cítila hrozně nervózní.

„Vy nepůjdete se mnou?“ doufala jsem v kladnou odpověď, ale štěstí mi dnes večer evidentně nepřálo.

„Ne, slečno, Alfa vás chtěl vidět o samotě,“ oznámil mi.

Na vteřinu jsem zaváhala a přemítala o dalším kroku. „Ehm... Dobře, tak zatím,“ zamávala jsem. Srdce jsem měla až v krku, zatímco Caleb odcházel chodbou.

Zhluboka jsem se nadechla, otevřela dveře a našla Alfu napůl usazeného na jeho stole. Vzhlédl od papírů, které držel v rukou. „Pojďte dál a prosím, zavřete za sebou,“ poprosil jemně. Když se dveře zaklaply, zvedl se od stolu a zamířil ke mně.

„Počkejte,“ zvedla jsem ruku, abych ho zastavila. „Proč jste si mě zavolal?“ naléhala jsem a nespouštěla z něj oči.

„Chci pochopit, proč ti nedokážu odolat,“ zamumlal a přejížděl pohledem po mé postavě.

„Vy jste Alfa. Jak byste vůbec mohl neodolat křehkému člověku, jako jsem já?“ zeptala jsem se a sotva potlačila smích. Vůbec nic z toho nedávalo smysl. Mé tělo se zmítalo ve víru neznámých emocí, které zatemňovaly můj úsudek.

Neuhýbala jsem před jeho pohledem, jak se blížil, až byl jen pár centimetrů ode mě. V tu chvíli jsem si naplno uvědomila, jak moc je vysoký. Tyčil se nade mnou a díval se mi hluboko do očí. „Ještě nikdy v životě jsem nikoho tak moc nechtěl,“ přiznal.

Jeho ruka se lehce otřela o mou a mezi námi to zajiskřilo naprosto elektrizující silou. Couvla jsem, oči vytřeštěné. „Co to bylo?“ hlesla jsem. Pokusil se udělat krok blíž, ale zvedla jsem ruku a zapřela se mu o hruď.

Zadíval se mi až do hloubi duše, vzal moji ruku ze své hrudi a přitiskl si ji ke rtům. „Tak mocné je naše pouto,“ pronesl. Zmateně jsem na něj zírala. „Měla bych jít,“ vykoktala jsem, vytrhla ruku a couvala směrem ke dveřím. Ještě vteřinu jsem na něj zůstala upřeně zírat a pak rychle vyrazila pryč z místnosti.