Pospíchám zpátky k místu, kde u stolu stále sedí Brielle. „Musím jít,“ zašeptám, popadnu kabelku a vyrazím ke dveřím.

„Sienno? Počkej,“ volá Brielle a spěchá za mnou. Nezastavuju se a jdu po příjezdové cestě k ulici tak rychle, jak jen to jde. Slyším Brielle nedaleko za sebou a proklínám její vlkodlačí rychlost. Snažím se jít ještě rychleji a možná bych se i pokusila běžet, nebýt těch zatracených podpatků. Vím, že Brielle je moje nejlepší kamarádka, ale musím odsud pryč. Jsem strašně zmatená. Nemůžu přestat myslet na to, proč mě to k tomu muži tak táhne. Vůbec ho neznám, ale cítím tu podivnou sílu mezi námi.

Brielle mě chytí za paži a donutí mě zastavit. „Sienno! Kam jdeš? Co se děje?“ ptá se, plná obav a zmatku.

„Musím odejít,“ prohlašuju, abych se vyhnula detailům.

„Sienno, co se stalo? Ublížil ti?“ ptá se. „Jestli to bude nutné, poperu se i se samotným Alfou,“ zavrčí nakrknutě.

„Ne, neublížil mi,“ zadívám se na své roztřesené ruce a pak zpět na Brielle. „Potřebuju přemýšlet a to tady nedokážu. Prosím, nech mě jít. Zavolám ti později, jo?“ řeknu a chci se rozejít.

Její hlas mě zastaví znovu. „Sienno? Nechceš odvézt domů?“ ptá se a v jejím hlase stále cítím silné obavy.

„Ne, procházka mi udělá dobře,“ odpovím, zuju si podpatky a začnu kráčet po ulici. Cítím Briellinu přítomnost, jak tam stále stojí a pozoruje mě, dokud jí nezmizím z dohledu.

Cestou jsem se naprosto ztratila ve vlastních myšlenkách. Co se to se mnou děje? Ještě nikdy jsem kvůli chlapovi neztratila hlavu. Je to tím, že je to Alfa? Kladu si sama sobě otázky.

Když dojdu k bytu, vytáhnu klíč a odemknu dveře. Zabouchnu za sebou, zahodím podpatky na zem a jdu do pokoje, abych se převlékla do pyžama. Jakmile se usadím na postel, zavolám Brielle. Zvedne to po druhém zazvonění.

„Ahoj, Brielle, už jsem doma,“ ohlásím se, protože vím, že by se strachovala, kdybych jí nedala vědět.

„Ahoj, jsi v pořádku? Odjela jsi tak strašně rychle. Stalo se něco?“ vyptává se.

„Nevím, co to se mnou je, ale z toho muže mám pocity, které mě upřímně děsí,“ přiznám a na druhé straně se rozhostí ticho. „Brielle? Tajila jsi mi něco?“ vyzvídám. Zaváhá. „Brielle?!“ Můj tón zní zoufale.

„Ne, Sienno,“ prohlásí, ale je poznat, že tomu ani sama nevěří, tak jak bych mohla já? Rozhodnu se, že na ni teď nebudu tlačit. „Zavolej mi zítra; jdu spát. Užij si večer s Calebem,“ popřeju jí a předstírám nevědomost.

„Tak jo, miluju tě, Sienno, dobrou noc!“ rozloučí se láskyplně a zavěsíme.

I když už ležím v posteli, v hlavě se mi točí všechny myšlenky na dnešní večer. Myslím na jeho dotek, na jeho tmavé oči, kterými na mě hleděl jako na bohyni, a na touhu v jeho pohledu, když se mě dotkl. Bylo to elektrizující. Úplně cítím, jak mi už po těch pár vzpomínkách vlhnou kalhotky. Uvelebím se, vklouznu rukou do kalhotek a začnu se pomalu dotýkat. Zasténám, když do sebe zasunu dva prsty a pohybuji jimi pomalu dovnitř a ven, pak rychleji a rychleji, zatímco si představuju, jak do mě vniká on a jeho obrovské ruce bloudí po každém centimetru mého těla. Když dosáhnu vyvrcholení, s výkřikem slasti se udělám a pak se s těžkým oddechováním přetočím na bok. Vstanu, jdu si umýt ruce, pak se vrátím do postele, uložím hlavu zpět na polštář a rychle usínám.

Probouzím se trhnutím, protože mi vibruje telefon, ale nedívám se, kdo to je. Místo toho vstanu a jdu do kuchyně, abych se napila vody. Loknu si a až tehdy si uvědomím, kolik vlastně je. Sakra! Jak jsem mohla spát tak dlouho? Bleskne mi hlavou, zatímco běžím ke skříni, abych se oblékla.

Vyberu si bílé legíny s broskvovým crop topem, vlasy stáhnu do nedbalého drdolu a narychlo na sebe plácnu trochu řasenky. Popadnu plátěnou tašku, vhodím do ní notebook, vezmu si klíče a vyrazím ven.

Jakmile si sednu do auta, telefon znovu zavibruje. Vytáhnu ho z tašky a vidím, že je to Brielle. „Ahoj, Brielle!“ odpovídám.

„Dobré ráno, krásko!“ pozdraví živě. „Co děláš?“

„Jedu do kavárny se učit. A ty?“ ptám se.

„Jsem v sídle smečky s Calebem, dneska řeší pro Rykera nějaké beta záležitosti a já mu pomáhám,“ vykládá šťastně. „Hele, ohledně včerejška. Ryker poprosil Caleba, aby mi vyřídil, ať se tě zeptám, jestli bys s ním dneska večer nešla na rande,“ zní plná naděje.

Moje nálada se okamžitě změní z radosti na děs. „Brielle, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Vždyť se za ním musí holky jen hrnout. Proč by chtěl mě?“ ptám se a snažím se kamarádku přesvědčit o tom, že by to dopadlo špatně.

„Nevím, ale trvá na tom, že tě chce lépe poznat. Co mu mám vzkázat?“ naléhá.

„Řekni mu, že mám moc práce se školou,“ vymluvím se, ale cítím z ní, že s tím dvakrát nesouhlasí.

„Dobře, ale nemyslím si, že to jen tak přejde. Jen tě varuju, když Alfové něco chtějí, taky to dostanou,“ zdůrazní.

Zasměju se jejímu prohlášení a zavrtím hlavou. „Právě jsem dorazila ke kavárně. Napíšu ti později.“

Směje se. „Tak jo, ale neříkej, že jsem tě nevarovala.“ Ušklíbnu se a zavěsím.

Vezmu si tašku, zamířím dovnitř a vyberu si stůl nejblíž k oknu. Jakmile se usadím, vytáhnu notebook, abych se mohla učit. Po prostudování pár stránek poznámek na závěrečnou zkoušku uslyším zvoneček nade dveřmi, který baristovi hlásí nového zákazníka. Koutkem oka spatřím, že vedle mě stojí vysoká mužská postava, a tak zvednu zrak. A tam stojí on – svýma hnědýma očima se na mě dívá shora.

„Co tady děláte?“ vyhrknu překvapeně.

„Caleb mi řekl, že jste na rande moc zaneprázdněná, tak jsem přišel já za vámi,“ řekne Ryker a pokrčí rameny.

„Co ode mě chcete?“ zeptám se a oči se mi přimhouří, než se mi po další otázce doširoka rozevřou. „Počkat, jak jste vůbec zjistil, kde jsem?“ Hledím na něj, jako by byl stalker.

Jen se uchechtne a posadí se naproti mně. „Tvoje kamarádka řekla Calebovi, kde tě najdu,“ odpoví, ale jeho slova sotva vnímám. Jsem moc zaneprázdněná tím, jak dobře vypadá a z jeho vůně mi brní všechny smysly. Místo obleku má na sobě černé tričko a džíny, takže odhaluje mnohem víc tetování na pažích než včera večer. Začínám uvažovat o tom, jestli jimi nemá pokryté úplně celé tělo. Sakra, on je tak sexy; jak dlouho dokážu popírat, co k němu cítím, napadne mě, zatímco potlačuji nutkání zasténat při představě, že je nahý.

Když mi pohled padne na jeho plné rty, probere mě to zpět do reality a uvědomím si, že předtím něco říkal. „Omlouvám se. Ztratila jsem nit. Co jste říkal?“ omluvím se, zatímco cítím, jak se mi tváře barví do ruda.

Střetnu se s jeho chápavým pohledem, když to zopakuje. „Svatba tvé kamarádky bude už za pár týdnů; šla bys na ni jako můj doprovod?“ zeptá se znovu.

Zvažuju jeho otázku, vychutnávám si pocit, že na mou odpověď čeká jak na jehlách. „Možná, ale ať si nemyslíte, že to znamená, že z nás něco bude,“ vyjasním hned na rovinu.

„Hele! Beru, co můžu,“ usměje se a odstrčí se od stolu. „Nechám tě dokončit učení,“ prohlásí a vstane ze židle. Vidím, jak si mě sjíždí pohledem. „Mimochodem, dneska ti to moc sluší,“ dodá, vezme mou ruku a zvedne ji k ústům. Zadržím dech, když mi jemně vtiskne polibek na hřbet ruky a pohlédne mi do očí. „Brzy se uvidíme, Luno,“ zašeptá, vyjde ven z kavárny a zanechá mě tam stát v němém úžasu as touhou po dalším.