Dnes je středa, zbývají pouhé dva dny do závěrečné zkoušky a konce semestru. Do Brielliny svatby navíc zbývá už jen pár měsíců a já se snažím nacpat do svého beztak nabitého rozvrhu jak učení, tak schůzky s ní. Dnes mě poprosila, abychom se sešly a prohlédly si šaty ve svatebních časopisech.

„Hele, Sienno. Nemáš náhodou propisku navíc?“ zeptá se Tessa a vytrhne mě z myšlenek.

„Jasně,“ řeknu, zalovím v tašce a jednu vytáhnu. „Tady máš,“ usměju se a podám ji Tesse.

„Dobré ráno, třído!“ pozdraví pan Mercer. „Pojďme se vrhnout na dnešní téma, ano?“ Navrhne a začne nám říkat, co máme od závěrečné zkoušky čekat a jak moc její výsledek ovlivní naši celkovou známku.

Tessa se na mě otočí s jiskřičkami drbného nadšení v očích. „Takže, viděla jsem tě na chodbě povídat si s tím klukem, co na tebe minulý týden tak zíral. Co říkal?“ vyzvídá zvědavá jako vždy.

„Zeptal se mě, jestli s ním nepůjdu na kafe, jako s kamarádkou,“ pronesu stroze, aby dál nevyzvídala.

„To je fajn,“ opáčí zklamaně a pak zase přesune pozornost k profesorovi.

Byl skoro čas odejít ze školy, když mi přišla zpráva. „Viděl jsem tě bavit se s nějakým chlapem v kavárně. Měla by ses držet od ostatních mužů dál. Nechceš přece, abych žárlil!“ stálo v té záhadné zprávě.

Tělem mi projela úzkost smíšená s frustrací. Rychle jsem odepsala. „Prosím, nechte mě na pokoji! Už mi nepište!“ obratem přišla odpověď.

„To jsi úplně špatně pochopila, krásko. Mě se tak snadno nezbavíš,“ přišlo v textovce.

„Zablokuju si vás!“ rychle jsem odepsala.

„Pokud mě budeš ignorovat, půjdu po tvé rodině,“ vyhrožoval, což mě donutilo zakrýt si ústa dlaní, abych utlumila vyjeknutí.

„Sienno? Co se děje?“ zeptala se Tessa ustaraně.

Na její otázku jsem neodpověděla, jen utrousila „Musím jít,“ vstala jsem a spěchala z místnosti k autu. Cestou jsem se neustále ohlížela přes rameno.

Když jsem nastoupila, okamžitě jsem stiskla zamykací tlačítko, a jakmile jsem seděla, vyjela jsem pryč. Celá roztřesená jsem hned vytočila Briellino číslo.

Její telefon zazvonil několikrát, než to vzala. „Ahoj,“ ozvala se vesele jako vždy.

„Brielle? Kde jsi?“ vyhrkla jsem zoufale.

„Jsem v sídle smečky a zrovna odcházím na naši schůzku. Proč? Jsi v pořádku? Zníš nějak rozrušeně,“ zpozorovala můj neobvyklý tón.

„Nejsem! Někdo mi vyhrožuje,“ promluvila jsem zlomyslným hlasem.

Ryker

Caleb a já procházíme v mé kanceláři nějaké papíry. Brielle u toho sedí na pohovce a listuje časopisy. Najednou to ticho prořízne vyzvánění jejího telefonu, ale já tomu nevěnuju pozornost.

„Ahoj,“ zdravíesele. „Jsem v sídle smečky a zrovna odcházím na naši schůzku. Proč? Jsi v pořádku? Zníš nějak rozrušeně,“ říká a já se k ní ohlédnu plný zvědavosti, s kým to může mluvit. Vím, že mi do toho nic není, ale co když je to Sienna? Proč by byla rozrušená?

Všimnu si, jak se Brielliny oči překvapením rozšíří. „Cože?“ vyjekne Brielle zběsile. Otočím se na ni a Calebovy pohledy prozrazují stejnou zvědavost jako ty moje.

„Brielle, kdo to je? Děje se něco?“ ptá se Caleb a já sám netrpělivě čekám na odpověď.

„To je Sienna, někdo jí vyhrožuje,“ hlesne s obavami.

Při jejích slovech ve mně okamžitě vzkypí vztek. „Kdo Sienně vyhrožuje?“ zeptám se nekompromisním alfa hlasem. „Hned teď ho zlikviduju,“ zavrčím plný zuřivosti.

Brielle na mě pohlédne a poznám, že si není jistá, co má odpovědět. „Sienno, víš, kdo ti vyhrožuje?“ zeptá se a zmlkne, když poslouchá odpověď.

Potom se znovu podívá na mě a hned je mi jasné, že odpověď není to, co bych chtěl slyšet. „Říká, že jí někdo píše z neznámého čísla. Vyhrožují jí, že pokud je bude ignorovat, půjdou po její rodině,“ odpoví.

„Řekni jí, ať přijede sem. Tady ji můžeme ochránit,“ poručím a sleduji, jak přikývne.

„Sienno, přijeď sem, ať nezůstaneš sama,“ vyřídí jí Brielle moji nabídku a hned je vidět obrovská úleva v jejím postoji. „Dobře, za chvíli se uvidíme,“ potvrdí Brielle a já cítím, jak se mi hruď naplní radostným očekáváním.

Sienna

Věděla jsem, že až Brielle zavolám, zahrne mě spoustou otázek. „Sienno, víš, kdo to je?“ zeptá se a já si přála znát odpověď.

„Ne, píšou mi z neznámého čísla a tvrdí, že když je budu ignorovat, půjdou po mé rodině. Mám strach, Brielle,“ hlesnu vyděšeně a bojuju se slzami, které se mi derou do očí.

„Sienno, přijeď sem, ať nezůstaneš sama,“ navrhne Brielle a já tuším, že u ní budu nejvíc v bezpečí.

„Dobře, už jsem na cestě. Budu tam co nevidět,“ oznámím jí a zatočím na ulici, která vede k sídlu smečky.

„Za chvíli se uvidíme,“ řekne Brielle a zavěsíme.

Když přijedu k sídlu smečky, vidím Brielle stát ve dveřích a čekat na mě. Zaparkuju a ona se ke mně rozběhne k mým dveřím, abych nemusela jít sama. Udělala by cokoliv, aby mě ochránila. Otevře dveře, obmotá kolem mě paži a já se hned cítím bezpečně.

„Pojď dál. Udělám ti něco horkého na pití,“ pronese něžným konejšivým hlasem.

„Děkuju,“ hlesnu bez dechu celá promrzlá strachem.

Dovede mě do kuchyně, kde se posadím k ostrůvku a sleduju, jak vyndává ze skříňky čokoládu. Na sporák postaví hrnec s mlékem, zapálí oheň a pak se ke mně otočí. „Je mi moc líto, že se ti tohle děje.“ Výraz má jemný a starostlivý.

Znovu potlačím slzy, vytlačím všechen strach, ale musím k ní být upřímná. „Bojím se jet domů. Co mám dělat?“ ptám se zoufale.

„Můžeš zůstat s Calebem a se mnou. Neměla bys být sama,“ trvá na svém.

„Máš teď spoustu starostí se svatbou. Nechci se vám dvěma vnucovat,“ zamumlám.

„Nevnucuješ se. Jsi moje nejlepší kamarádka. Nikdy bych tě neopustila, když mě potřebuješ, navíc svatbu klidně můžeme posunout, dokud se tohle nevyřeší.“ Její slova mě donutí odmítavě zavrtět hlavou.

„Brielle, to ti nemůžu dovolit,“ řeknu a opatrně převezmu horký hrnek, který mi podává. Napiju se a užívám si to teplo, které se mi rozlévá po hrudi.

„V sídle smečky je pokoj pro hosty. Jsem si jistá, že bys tam mohla zůstat, dokud se to nějak nevyřeší. Budeš tak vždycky chráněná,“ nadhodí.

„Popřemýšlím o tom,“ zamumlám a znovu se napiju. „Kde je Caleb?“ zeptám se.

„Jsou s Rykerem u něj v kanceláři a pracují na nějakých věcech pro zítřejší shromáždění smečky,“ vysvětlí a kývne na mě, abych ji následovala.

Jdeme do obývacího pokoje, kde v krbu plápolá oheň. Sednu si do obrovského křesla těsně u něj, zatímco Brielle se uvelebí na gauči.

Krátce nato vstoupí Caleb, políbí ji na čelo a sedne si vedle ní. Jsou spolu tak roztomilí. Bleskne mi hlavou a jsem za kamarádku upřímně šťastná.

„Ahoj, Sienno,“ pozdraví mě Caleb.

„Ahoj, Calebe, omlouvám se, že jsem vám překazila plány,“ omlouvám se nesměle.

„Za tohle se nikdy neomlouvej,“ vloží se do toho Brielle a zadívá se na mě s pochopením a útěchou v očích.

„Co bych si bez tebe počala?“ řeknu od srdce.

„Miluju tě, Sienno, a vždycky tě ochráním. Stejně tak se o to postará i celá má smečka a tvoje rodina,“ ujišťuje mě s úsměvem.

To, co řekla, mě tvrdě zasáhne. Už nedokážu zadržet slzy a propuknu v pláč. „To pro mě tolik znamená, Brielle,“ hlesnu zlomyslným hlasem. V neúspěšném pokusu otřít si slzy si všimnu černých šmouh na hřbetu ruky. „Musím si opravit řasenku. Rozmazala se mi. Můžu si zajít na záchod?“ zeptám se.

„Jasně, je to chodbou doleva,“ naviguje mě Caleb.

„Díky,“ poděkuju vděčně, zvednu se a vyrazím do chodby. Když zahnu doleva, vrazím přímo do někoho...