„Damiane!“ zavrčí na něj Victor. „Takhle se s našimi hosty nemluví.“

Damian si směrem k otci povýšeně odfrkne, ale nespustí ze mě oči. Odmítám se před tímhle neandrtálcem sklonit a uhnout pohledem jako první. Můžu být ledacos, ale rozhodně nejsem rohožka, po které se dá šlapat.

Zatímco mě stále propaluje očima, ležérně odtáhne židli před sebou a posadí se. Po několika dalších vteřinách našeho očního souboje se podívá na otce, nakloní se, zvedne svou sklenici whisky a napije se, jako by pro něj svět neměl žádné starosti.

„Jen říkám pravdu,“ řekne Damian a lhostejně pokrčí rameny.

S každým dalším slovem, které vypustí Damian z pusy, je Victor v obličeji rudější. Hlava mi kmitá mezi nimi dvěma, jako bych sledovala zápas ve Wimbledonu. Moje máma sedí se skloněnou hlavou, rýpe se v jídle a odmítá se do toho jakkoliv zapojovat.

„Damiane, tohle je Sienna. Nečekám, že z vás budou nejlepší kamarádi, ale aspoň se jí snaž ukázat, že jsem nevychoval úplného neandrtálce, a nezkoušej vyvolat hádku hned při prvním seznámení.“

„Na to už je trochu pozdě,“ zašeptám si pro sebe, ale Damian to uslyší, prudce otočí hlavu mým směrem a zlostně se na mě podívá. Mám silný dojem, že jiný výraz ve tváři ani neumí. Což je docela škoda, protože s těma očima, aristokratickým nosem a ostře řezanou čelistí by mohl být *opravdu* pohledný, kdyby to nebyl takový neskutečný hajzl.

Když se na mě chystá znovu zavrčet, přichází servírka, zřejmě aby přijala jeho objednávku. Pár kroků od stolu se však zastaví a začne na Damiana zlostně zírat. Ó, ona ho zná? Že by zhrzená milenka? Kde si můžu objednat popkorn?

Všimne si, že moje pozornost utekla k ní, a otočí hlavu jejím směrem. Jakmile ji pozná, ztuhne na židli i on. Opřu se lokty o stůl, nakloním se dopředu a fascinovaně sleduji divadlo, které se tu očividně schyluje ke spuštění.

Victor a máma o ničem nevědí a dál si spolu šeptají.

Servírka, Jessica nebo Jane nebo Jill, přistoupí blíž k Damianovi a ztiší hlas, ale ne natolik, abych nepochytila, o čem mluví.

„Co tu sakra děláš?“ ptá se a je viditelně vzteklá. „Myslela jsem, že odjíždíš z města na neurčito. Nebyl to snad důvod, proč ses se mnou rozešel?“ Ruce má zaťaté v pěst a jsem si jistá, že kdyby neriskovala práci, už by mu jednu vrazila do obličeje.

Damian se rozhlédne kolem sebe, aby se ujistil, že nebudí pozornost, aniž by tušil, že já si každou vteřinu této chvíle náramně užívám.

„Říkal jsem ti, abys se na mě neupínala, že je to jen nezávazné. Ale ty jsi musela vyhrknout to slovo na L poté, co jsem tě ojel v komoře na košťata.“ Vůcet se nestydí, když po ní ta slova hází. Můj původní úsudek o něm platí – naprostý kretén!

Vidím, jak se jí oči zalévají slzami, očividně má na krajíčku a schyluje se k scéně. I když ji vůbec neznám, cítím povinnost se jí zastat.

„Myslím, že jsi unikla hrobníkovi z lopaty,“ řeknu jí s jemným úsměvem. „Nedávno jsem našla nějaká antibiotika, která mu vypadla z tašky, a podle Googlu se používají k léčbě pohlavní nemoci.“ Servírka zalapá po dechu a otočí na Damiana obviňující pohled. „Takže být tebou, raději se nechám vyšetřit a poděkuji všem svatým, že je z tvého života pryč.“

Jakmile naštvaně odejde, otočím se k Damianovi a věnuju mu přeslazený úsměv.

„Co to mělo sakra být?!“ vyjede na mě. „Nemůžu nechat takovou fámu kolovat, mohlo by to ovlivnit moji pověst na výšce.“

„Na to jsi měl myslet dřív, než ses rozhodl tu holku veřejně ponížit.“ Nemám žádné výčitky svědomí ohledně toho, co jsem udělala. Nikdo si nezaslouží, aby se s ním takhle zacházelo.

Zlostně na mě zírá a já vidím, jak mu na krku tepe puls. Dostala jsem se mu pod kůži. Skvělé! Musí si uvědomit, že nebudu jen tak nečinně sedět a přihlížet tomu, jak se chová jako debil ke všem okolo.

Otočí se k mámě a Victorovi: „Děkuji za večeři, ale musím se vrátit, musím stihnout směnu v kavárně.“ Nemusejí vědět, že dnes večer nepracuju – prostě odsud musím vypadnout.

Vstanu s kabelkou v ruce. Victor se zvedne a obejde stůl k mé straně. Nakloní se ke mně, aby mě objal, ale já se tomu vyhnu tak, že ucouvnu a přejdu k mámě na druhou stranu stolu. Skloním se a věnuju jí jedno z těch trapných objetí jednou rukou, než odejdu.

Když venku dojdu k autu, zezadu do mě narazí tělo a přitiskne mě ke dveřím řidiče.

Obklopí mě podmanivá vůně oceánu a já se bezděky zhluboka nadechnu, což mě naplní klidem, jaký jsem už dlouho nepocítila.

Chci vykřiknout, ale ústa mi zakryje ruka a do ucha mi promluví Damianův hlas: „Nemysli si, že tohle skončilo! Ty i ta tvoje matka budete litovat dne, kdy jste se rozhodly vstoupit do našich životů a vzít si to, co není vaše.“

Chystám se mu odpovědět, ale on se ode mě odtrhne a rázuje si to na druhou stranu parkoviště.

Opřená o auto se chvíli vydýchávám. O čem to proboha mluví? Já od něj ani od jeho táty nic nechci. Kdyby to záleželo na mně, ani bych tu teď nebyla.

Celou cestu domů mi v hlavě běží všechno, co se dnes večer stalo. Victor je úchylný, Damian je grázl, a moje máma se chová strašně podezřele.

Když dorazím domů, převleču se do svého oblíbeného flanelového pyžama, schoulím se na gauči a zapnu Netflix, abych se mohla ztratit v nějaké romantické komedii. Moje mysl ale bohužel neustále odbíhá k jistému páru smaragdově zelených očí, tělu, které voní po oceánu, a povaze, která je pichlavá jako kaktus. Tohle nedopadne dobře!

\\ - - - - - - - - - - - - - - - -