* O 3 týdny později *

Stojím v obřadní síni u soudu v hedvábných šatech v barvě temné noci a v ruce držím malou kytici žlutých, oranžových a červených kal.

Máma stojí vedle Victora před oddávajícím. Její bílý kalhotový kostým je ušitý tak těsně, že na ní lpí jako druhá kůže – na svatební den mi to přijde trochu nevhodné, pokud se ptáte na můj názor.

Victorův tmavě modrý třídílný oblek je také šitý na míru jeho postavě, ale je mnohem elegantnější a působí profesionálněji. Jeho kapesníček v saku ladí s barvou kal, které držím.

Damian se ve stylu typického kreténa neobtěžoval na obřad vůbec dorazit. Pravděpodobně někde v nějakém dalším přístěnku na košťata šuká nějakou novou holku.

Projdeme nezbytnými rituály obřadu, Victor i máma pronesou zkrácenou verzi svých osobních slibů, podepíšou svatební matriku a já jdu za svědka.

Vyjdeme na zalité slunce a zamíříme k Victorovu Bentley, které parkuje u chodníku. Jeho řidič stojí u dveří spolujezdce a je připraven je uvést dovnitř.

Oba se ke mně otočí a zavládne mezi námi trapné ticho. Poznáte, že máma chce něco říct, ale očividně nemůže najít slova.

„Děkuji, že jsi přišla, Sienno, vím, že to pro tvou matku hodně znamenalo,“ říká Victor a dívá se na mě. Stále se na mě dívá tím nenápadným způsobem, ze kterého nemám dobrý pocit. „Jak víš, odtud odjíždíme rovnou na líbánky, takže ti nebudeme moct pomoct se zabydlováním v tvém novém pokoji.“

Přesně tak, byla jsem k tomu donucena a po tom všem se stěhuju k Victorovi domů.

„Moje hospodyně Nelly ví, že tě má čekat, a ukáže ti tvůj pokoj. Chovej se tu jako doma a na cokoli, co bys chtěla vědět nebo potřebovala, se jí zeptej.“

„Děkuji, doufám, že si líbánky užijete.“ Nedokážu ze sebe vymáčknout víc nadšení pro situaci, ve které jsem se ocitla.

Po dalším napjatém loučení nastoupí do auta a vklouznou do provozu. Loudavým krokem dojdu ke svému autu, a jakmile se usadím za volant, s úlevou si vydechnu.

Krabice a kufry s mým veškerým majetkem už mám nacpané v kufru, takže do GPS naťukám Victorovu adresu a vyrazím vstříc novému peklu, které mě tam čeká.

\ - - - - - - - - - - - - - - - -

Přijíždím k dvojité kované bráně, která se při mém příjezdu automaticky otevře. Všimnu si kamer a předpokládám, že bezpečnostní služba má pokyny mě vyhlížet a při příjezdu mě pustit dovnitř.

Příjezdová cesta je dlouhá a lemují ji vrby, které pode mnou vytvářejí úžasnou hru světla a stínu, jak pod nimi projíždím.

Na konci příjezdové cesty zastavím na kruhovém objezdu kolem fontány. Trojice malých amorků chrlí vodu do vzduchu a vytváří klidnou a harmonickou atmosféru, jakmile vystoupíte z auta.

Vzhlédnu k třípatrovému sídlu, protože tohle se rozhodně nedá označit jako pouhý dům.

Sloupoví z krémového mramoru, veranda kolem dokola, skleněná okna a tašková střecha se spojují v nádhernou stavbu, která vypadá, jako by vypadla z časopisu Architectural Digest.

Štěrk mi křupe pod nohama, když jdu ke dvoukřídlým vchodovým dveřím. Ale ještě než stihnu zaklepat, jedny dveře otevře malá, korpulentní starší žena s tím nejmateřštějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla. Okamžitě se mi zalíbí a vím, že si budeme skvěle rozumět.

S rozpřaženou náručí se ke mně přiblíží a obejme mě, hlavu mi přitom má sotva po prsa. Voní po skořicových sušenkách a pracím prášku.

„Děvče moje, já jsem Nelly, ty musíš být Sienna,“ říká mi, když se odtáhne, ale nepouští mě úplně, ruce má stále spojené s mými.

Upřímně se na ni usměji a přikývnu. „Jen si vezmu tašky a pak bych vás poprosila, abyste mi ukázala můj pokoj.“

Celá se rozzáří: „Takové krásné vychování. Tašky nechte být. Poprosím Matea, aby vám je odnesl nahoru, zatímco vám přichystám něco k pití a možná i nějakou svačinku.“

Nelly mi nedává moc na vybranou, táhne mě za sebou kolem dvojitého schodiště, velkého obývacího pokoje, přes jídelnu až do obrovské kuchyně. Černé mramorové desky, nerezové spotřebiče a měděné kuchyňské náčiní se spojují v útulnou a domáckou atmosféru.

Stranou pod arkýřovým oknem stojí starý rustikální stůl s lavicovým sezením plným nadýchaných polštářů. Okno vede do zahrad a k bazénu. Okamžitě vím, že tu budu trávit hodně času, popíjet kávu a číst své lechtivé romance.

Nelly mě usadí na barovou stoličku u velkého ostrůvku, zeptá se mě, jak mám ráda kávu, a pak vytáhne z trouby čerstvý plech brownies. Sedne si naproti mně s hrnkem čaje v ruce a vysvětluje mi chod domácnosti: večeře je každý večer přesně v šest hodin, snídaně a obědy jsou vaše starost.

Špinavé prádlo, které nebude v koši do devíti hodin ráno, se pere až další den. Koupelnu vám vyčistí jednou týdně, ale nestrpí, aby to v ní každý den vypadalo jako v chlívku.

Nelly je přímočará a přísná, ale zároveň přátelská a vřelá. Připomíná mi mou babičku, když jsem k ní jezdívala na letní prázdniny.

Jakmile probereme základy, odvede mě po schodech do druhého patra, zahne do chodby vpravo a dovede mě k posledním dveřím po mé levé straně. Ty se otevřou do nádherného pokoje s měkkým kobercem, velkými dvoukřídlými dveřmi na balkon s výhledem na dvůr. Vedle stojí manželská postel velikosti king-size se světle šedým a švestkovým povlečením, vlevo od ní je šatna a na opačné straně postele koupelna.

Moje krabice leží na stole naproti posteli, kufry jsou na zemi u postele a na peřině u nohou jsou naskládané čerstvě vyprané ručníky. Jsem v úžasu – tenhle pokoj je větší než celý náš obývák s kuchyní a jídelnou v našem starém domě.

Otočím se k Nelly, skloním se a poděkuji jí za její dosavadní štědrost a laskavost. S chutí mi objetí oplatí, a když odchází, napůl se ke mně otočí a řekne: „Vůbec nejste jako slečna Valerie.“