Lysander zapne kancelářský telefon na hlasitý odposlech a vytočí číslo.

Po několika zazvoněních se ozve mužský hlas. „Stalo se něco?“

Zatímco Lysanderův tón je velitelský, tento druhý muž zní... smutně.

„Ani ne, ale potřebuju, abyste přišli ke mně do kanceláře. Je s tebou Damian?“

„Ano.“

„Tak tedy oba.“

„Už jsme na cestě.“

Muž, o kterém předpokládám, že je to Valentin, zavěsí a Lysander vytočí další číslo. O chvíli později to zvedne nějaká žena.

„Pane Vanci?“

„Genevo, pro dnešek máš zbytek dne volno.“

To byla jeho sekretářka, pokud se nepletu.

Lysander nečeká, až cokoli odpoví, a zavěsí.

Pokud dostala sekretářka pro dnešek volno a Valentin s Damianem jsou na cestě sem, pak mě Lysander opravdu hodlá ošukat na svém stole. Kolik žen už přes něj přede mnou ohnul? Může sice říkat, že jsem jeho žena, ale já vím své. Jsem, jak sám řekl, „jen díra pro chlapy k použití“. Přesně proto jsem si držela od mužů odstup a nikdy s nikým nechodila. Ne že bych vůbec mohla, i kdybych chtěla, protože mě otec prakticky hned po mých šestnáctinách vmanipuloval do Alonzovy náruče. *A* také kvůli tomu, co Lysander udělal poté, co mi vyznal lásku.

Ten stůl vypadá studeně a tvrdě. To není zrovna to, co jsem si představovala pro své poprvé. Zatímco většina dívek sní při ztrátě panenství o tropickém ráji a muži, který jim splní každé přání, já chci jen postel a muže se zkušenostmi. Lysander má sice zkušeností na rozdávání, ale já se nechci nechat šukat v kanceláři. Je snad hezká večeře a pak hotelový pokoj příliš velkým požadavkem? Nechci ani, aby mě bral k sobě domů.

Jeho bouřlivé oči spočinou na mé tváři, pak na mém hrudníku. Má znuděný výraz, což mě přivádí do rozpaků. Vsázím se, že už teď lituje svého návrhu, abych byla jeho ženou. Ať už to znamená cokoli. Nikdy neměl žádný dlouhodobý vztah, obvykle s někým chodil jen pár týdnů, než přešel k další ženě. Až ho začnu nudit, budu už mít svůj plán v plném proudu.

Předstírat, že jsem jeho ženou, mi pravděpodobně znovu zlomí srdce, ale tohle dokážu přežít.

Za *žádných* okolností si nesmím dovolit se do něj znovu zamilovat.

Nezůstanu tu. Jakmile najdu bezpečný způsob, jak navždy zmizet, budu pryč.

„Lituješ, že jsi řekla „ano“ na to být mou ženou, Ario? Dobře si to rozmysli, protože jakmile tě moji pokrevní bratři a já ošukáme, budeš naše.“

Jediné, čeho lituji, je, že jsem si neudělala řidičák. Ale nehoda, která vzala život mé matce, ve mně zanechala strach z řízení. A technicky vzato jsem jeho návrh ještě nepřijala.

„Ne. Ledaže bys *ty* změnil názor na to, že mám být tvou ženou. Jsem si jistá, že bys raději někoho s většíma prsama.“

Vypadá pobaveně. „Nesnáším velká prsa,“ odfrkne si. Jo, jasně. Všechny ženy, se kterými byl v minulosti, měly obří kozy. „Víš, celá ta historka s Alonzem mi nějak nesedí. Proč by tvůj otec chtěl, aby ses za Alonza provdala? Je něco, co mi neříkáš.“

„Třeba co?“

„Nevím. To mi řekni ty.“

Typický Lysander. „No, něco by tu bylo, ale...“

„Ale?“

Zastrčím si pramen vlasů za ucho. Proč mi vlastně musel rozpustit ten drdol? Moje vlasy mají vždycky tendenci mi překážet. „Byla jsem ve druháku, když jsem se poprvé dotkla sama sebe.“ V jeho očích začne plát touha. „Chceš vědět, na koho jsem myslela, když jsem se poprvé udělala?“

V očích mu opět červeně bleskne. Co s nimi sakra má? „Na koho?“

Pokrčím rameny, protože mu to nechci říct.

Koutky úst se mu zvlní do úšklebku. „Začínám věřit, že tě sem poslali, abys mě špehovala.“

Odfrknu si. „Vypadám snad jako špionka?“ Povytáhne obočí. „Zapomeň, že jsem se ptala. Co kdybychom sepsali smlouvu?“

Myslím, že jsem si právě vykopala vlastní hrob.

Lysander vypadá, že ho to zaujalo. „Jaký typ smlouvy?“

„Takovou, která dokáže, že nejsem špionka?“ Snažím se to co nejlépe vysvětlit. „Já nevím.“

„Myšlenka smlouvy se mi líbí. Smlouvy, ve které bude stát, že patříš mým pokrevním bratrům a mně a že nás budeš poslouchat ve všem, co řekneme, a to *bez* jakýchkoli cavyků. Na oplátku tě ochráníme před jakoukoli újmou. Pokud neposlechneš, budeme tě muset potrestat.“

„Počkej chvíli...“ pokusím se protestovat, ale Lysander mluví dál.

„Pokud se pokusíš kontaktovat svého otce nebo přátele, potrestáme tě. Pokud uděláš něco podezřelého, potrestáme tě. Neposlechneš nás, potrestáme tě.“ Zamračím se. „Pokud uvěříme, že jsi špionka, *budeme* tě mučit, než tě zabijeme.“

A to jsem si myslela, jak moc mě kontroluje Alonzo. A vůbec, co je to za posedlost tresty? Jaký druh trestu?

„Co z toho všeho budu mít já?“ dožaduji se odpovědi.

Lysander se opře v židli. „Budeš mi moct denně kouřit péro. A mým pokrevním bratrům taky.“

Zasměju se, protože je to ta nejabsurdnější věc, jakou jsem kdy slyšela. Kouřit mu péro. Jako by to byla nějaká výhra. „Měl by ses objednat k psychiatrovi.“

Lysander můj komentář ignoruje. „Nikdy neopustíš sídlo bez toho, aby ses nejprve zeptala Damiana, Valentina nebo mě. Budeš nám k dispozici *kdykoli* budeme chtít. Až otěhotníš, dítě bude patřit nám všem čtyřem, i když právně může mít jen dva rodiče.“

Nezbláznil se snad ještě před chvílí z toho, když jsem tvrdila, že s ním čekám dítě? A teď plánuje, co se stane, až *opravdu* otěhotním. Ne že by se to stalo. Rozhodně ne s Lysanderem.

Kromě toho prostě nemůžu přivést na svět dítě, když jsem v nebezpečí. Když mi jde Alonzo po krku.

„Co když žádné děti nechci?“

Možná jednou, až budu v bezpečí a potkám muže, který mě bude opravdu milovat...

Lysander klidným hlasem pronese: „Amaro, naplním tě tolika semenem, že nebudeš mít jinou možnost než donosit mé dítě.“