Hazel

„Slečno Connollyová, musíme prohlédnout i vás.“ Amy, zdravotní sestra, která zrovna doošetřila Lea, se na mě usměje.

„Nic mi není. Jenom mě to bude bolet.“ Mávnu na ni rukou.

„No, to zápěstí tak nevypadá. Ale to není ze záchrany pana Lea támhle.“ Zvedne obočí a já se podívám na své zápěstí. Na Brantleyho už jsem úplně zapomněla. Připadalo mi to, jako by se to stalo před dny. Bylo vidět, jak se mi pod kůží už začíná rozlévat slabá fialová barva.

Nepopírám to. „Ne, ale není to ani to, co si myslíte. Upřímně, jsem v pořádku. Záchranáři mě prohlédli ještě předtím, než jsme odjeli. Budu mít odřeniny a modřiny, ale to je všechno.“

Tu nejhorší na mé ruce mi po vyčištění obvázali. S mým oblečením to bude na pár dní opruz. Což mi připomíná, že o svou mikinu jsem nejspíš nadobro přišla.

Vidím, jak se do ní Leo po vyšetření celý zachumlal. V té fialové mu to docela sluší. Zpátky ji chtít nebudu. Zvlášť s tím oranžovým nanukem, kterým si ji celou kapes. O věc míň, kterou bych dneska musela zkoušet vyprat.

Sakra, nenechala jsem puštěnou sušičku, když jsem odcházela? Ne že by na tom záleželo celých sedm hodin poté, ale jelikož jsem neslyšela žádné sirény, hádám, že se můj bytový komplex neproměnil v hořící peklo. Jsem si jistá, že by novinové titulky byly moc milé. ‚Zmatená studentka zapálila polovinu bytů v kampusu, protože nechala běžet sušičku, když nebyla doma.‘

„Hazel?“ Leo na mě zírá.

„Ahoj. Promiň, na chvíli jsem se zamyslela. Potřeboval jsi mě?“ S dětmi to většinou zvládám lépe. Z nějakého důvodu, když jsem s nimi, se neubírám spletitými myšlenkovými cestami, možná proto, že hodně mluví a hrají si o sto šest, takže mi nedávají čas odbíhat.

„Ne. Tvářila ses tak, jako by tě něco bolelo.“

„Asi jo. Vzpomněla jsem si na něco, co jsem možná pokazila, a dělala jsem si starosti.“ Usměju se na něj.

„Leo.“ Ozve se přísný hlas a já se otočím, abych viděla ženu s špinavě blond vlasy střiženými po bradu, jak kráčí k posteli. Má na sobě tmavě růžové zavinovací šaty do půl lýtek a lodičky v tělové barvě. Její make-up je decentní, ale její šperky ne. Je ověšená diamanty. Ne nijak obrovskými, ale má hned několik kousků. Napočítám tenisový náramek, dva další náramky s nějakým typem diamantu a drahého kamene, tři prsteny, náušnice a diamantový náhrdelník, který ladí k náramku.

„Babičko,“ vyhrkne Leo rychle a vrátí se k pojídání svého nanuku, jako by mu ho měla vzít.

„Vy nejste ta sestra, kterou tu vidím.“ Shlédne na mě svrchu.

„Ne, ale můžu zavolat Amy.“ Zmáčknu tlačítko přivolání sestry na posteli, ale nevstanu. Jsem unavená a upřímně už mě to bolí.

Amy přijde s přátelským úsměvem a pozdraví naši návštěvu. „Dobrý den, vy musíte být babička.“

„Jsem Eleanor Blakelyová a tohle je můj vnuk Leo. Je zraněný? Jistý strážník Perkins mi sdělil podrobnosti o nehodě, ale o jeho zraněních nic.“

„Pár škrábanců a možná nějaké modřiny na rameni. Slečna Connollyová použila své tělo, aby ztlumila jeho pád.“ Amy zní hrdě a já sleduju, jak se ty chladné modré oči té ženy stočí mým směrem.

Mám pocit, že nikdy nejsou vřelé vzhledem k tomu, jak si prohlížela toho drahocenného malého chlapce přede mnou. Ani objetí mu nedala, po té traumatizující události, kterou navíc prošel. Bolí mě za něj srdce. Vzpomínám si, jak jsem si přála objetí, když jsem nebyla o moc starší než on. Jak jsem přemýšlela, jaké by to bylo být utěšována láskou místo rychlých slov o tom, ať se zatvrdím.

Natáhnu ruku a s úsměvem stisknu Leovi paži. Určitě ho objemu, než odejdu, aspoň pokud mi to dovolí. Někdo mu musí věnovat náklonnost, protože působí jako moc milé dítě.

Matně slyším, jak ke mně doléhá naštvaný hlas. Naučila jsem se vypínat křik a naštvané hlasy už jako dítě v prostředí, kde jsem vyrůstala. Připomíná mi to, že musím zavolat Martě a nahlásit se. Chybí mi.

Otočím se zpátky k paní Blakelyové a uvědomím si, že ten hlas, který vypínám, je její.

„Slečno Connollyová! Vůbec mě posloucháte?“ Trhnu sebou zpátky do reality. Její šokované pobouření je zjevné.

„Omlouvám se. Byl to dlouhý den a myslím, že z toho šoku to na mě konečně začíná doléhat.“

Je to tak. Ale nerada vysvětluju své toulavé myšlenky cizím lidem, pokud to není nutné.

„Ptala jsem se, jestli vás mohu nějak odškodnit kromě zaplacení vašeho účtu za nemocnici.“ Založí si ruce na hrudi a poklepává nohou.

„Ale ne! To už je víc než dost.“ Vidím tu úlevu v jejích očích.

„Jak myslíte.“

A tím to končí, jsem propuštěna.

Otočím se k Leovi. „Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat, pane Leo. Dnes jsi byl opravdu velký statečný kluk.“

„Budeš mi chybět, Hazel.“ Zírá na mě smutně.

„Ty mně taky. Ahoj, Leo.“ Obejmu ho a neochotně odcházím. Sama jsem babičku nikdy neměla, ale Eleanor Blakelyová působila dojmem, že si takový titul ani zdaleka nezaslouží. S malým zamáváním začnu odcházet z triážní oblasti.

Vyšla jsem ven a přemýšlím, jestli si můžu zavolat Uber zpátky do kampusu. Není to odsud úplně blízko pěšky. Když si v telefonu otevírám aplikaci, uslyším písknutí.

„Hej, Hazel.“ Otočím se a uvidím Warnera, toho záchranáře. „Potřebuješ svézt zpátky do kampusu? Naše stanice je hned vedle.“

Věnuju mu vděčný úsměv. „To by bylo skvělé.“

Přikývne. „Pojď. Můžeš nám vyprávět o té upjaté a korektní dračí babičce, která se tam potkala s tou chůvou, co ho opustila.“

Zasměju se jeho popisu. Vysadí mě přesně tam, kde se ta nehoda stala, což je fajn. Moje auto je jen o blok dál.

Pohlédnu na strom, kde odtahovka zrovna pracuje na tom, aby od něj odtáhla auto. Vnitřně se otřesu, šťastná, že malý chlapec nebyl přimáčknutý mezi oběma auty. Nebo kdokoli jiný. Warner říkal, že řidič má sice nějaké zlomeniny, ale že by se měl zotavit. Snad se mu u toho rozbil i telefon.

Zrovna v momentě, kdy se chystám narazit do velkého lidského těla, otočím hlavu zpátky. Naštěstí se zastavím o centimetr dřív, když uvidím ty čtyři barony.

Přirozeně by to byl znovu Declan, do koho bych vrazila. O krok couvnu, v naději, že si mě nevšiml. Takové štěstí dneska ale nemám. Začnu je obcházet, zatímco se rozestoupí a zablokují mi cestu. Nic než zeď blonďatých obrů.

Declan a Donovan jsou dvojčata. Stejně tak i Gavin a Lennox. Jsou věkově dost blízko sebe, alespoň taková je po kampusu fáma. Pořád se o nich povídá, od toho, s kým randí, až po to, jaké je vlastně jejich rodinné napojení. Říkali ostatním, že jsou bratři, ale biologicky to není možné. Pravděpodobně jsou adoptovaní, ale do toho mi vlastně nic není. Vím lépe než kdokoli jiný, že rodina není vždycky v jakémkoli směru tradiční.

Gavin a Lennox se Declanovi a Donovanovi podobají natolik, že je jasné, že musí být příbuzní. Jejich vlasy jsou spíše zlatavě blond než popelavé a mají nebesky modré oči, na rozdíl od Declanových stříbřitě modrých a Donovanových ledově modrých. Lennoxovi spadají vlasy na ramena a většinou si je stahuje dozadu do oblíbeného pánského drdolu. Gavin je má spíš jako Declan, mírně rozcuchané a vždycky jako by mu je zrovna provál vítr.

Zadívám se na ně, udělám dva kroky vzad a chystám se obcházet zátaras z hokejového týmu.

„Hazel, byl ti poslán chladicí obklad. Ztratila jsi ho?“ zeptá se klidně Gavin. On je z těch čtyř nejvstřícnější, a to myslím v hodně volném smyslu. Spíš tak, že nekouše...

Když pohlédnu na své zápěstí, vzpomenu si na Lea, jak si s tím v sanitce hrál. Potřeboval rozptýlit, a tak jsem mu to dala. Byl tak roztomilý, když říkal „ne, to je na bebíčka“, dokud jsem nezačala trvat na tom, že mé bebíčko už je úplně v pořádku.

Než stihnu odpovědět, ozve se Declanův vrčivý hlas.

„Samozřejmě, že to ztratila. Není ani tak bystrá, aby si ven vzala bundu, když ví, že se bude klepat kosou.“ Říká to posměšně, ale je v tom i špetka naštvanosti. Oči mu blýskají. Protočím oči a vydám se je obejít.

Zavolá hlasitěji: „Nezmůžeš se na nic víc než na protáčení očí? Opravdu se zjevuješ na těch nejméně vhodných místech, co?“

Zamračím se a pokračuju v chůzi. Nemá ponětí o těch nevhodných místech, ve kterých jsem trpěla. Uslyším ze sanitky Warnerův hlas. Právě se chystá odjet od obrubníku.

„Hej Hazel, jsi v pořádku? Obtěžuje tě?“

A občas můj roztěkaný mozek vypálí něco rychleji, než vůbec stihnu mrknout nebo si to rozmyslet.

„Muselo by na něm záležet, aby mě to obtěžovalo. Jsem v pořádku. Díky, Warnere.“ Zamávám mu. Jen jdi dál, Hazel. To asi nebyl ten nejchytřejší nápad, ačkoli to bylo zadostiučiněním.

Za sebou uslyším zasyčení a zvuk, který zní jako smích zadušený kašlem.

„Sakra, Decu, na tu spáleninu možná budeš potřebovat trochu ledu.“ To je Lennoxův tichý hlas.

Zahnu za roh a nechám oči přelétnout jejich směrem. Declan stojí a zírá na mě se zatnutými pěstmi. Rychle se ohlédne přes rameno, když něco zašeptá Donovan.

„Dávej si pozor, aby ses nechytila do stejné pasti jako tvůj králík, Hazel.“ Říká to chladně a já potlačím zachvění. Jenže pak si všimnu, že směrem k bratrům Mercerovým kráčí fotbalový tým. To je dostatečný popud k tomu, abych rychle nasedla do auta a odjela.

Když se druhý den ráno probudím, zasténám. Připadám si, jako by mě přejel náklaďák. Vezmu si nějaký ibuprofen a horkou sprchu, snad to spraví.

Cestou na první dnešní hodinu mi zazvoní telefon s neznámým číslem. Zvednu ho a přemýšlím, co mi chce tenhle telemarketér prodat.

Překvapí mě, když se znovu ozve ten strohý hlas.

„Slečno Connollyová, tady Eleanor Blakelyová.“

„Dobrý den, paní Blakelyová. Je Leo v pořádku?“

„Ano, je v pořádku. Potřebuji s vámi probrat něco po včerejším nepříjemném incidentu.“

Jejda, tohle nemůže znamenat nic dobrého...

„Kontaktuji vás ohledně práce, slečno Connollyová. S blížícími se svátky mám velmi napěchovaný společenský kalendář. Leo potřebuje chůvu od pondělí do pátku po školce a příležitostně v sobotu ráno. Také by se jednalo o některé sobotní večery, kdy máme plány. Během týdne byste ho vyzvedávala ze školky do našeho domu a hlídala ho do 6. Škola mu končí ve 2:30. Školka není daleko od kampusu. Po včerejších krocích Madison ji už nemohu dále zaměstnávat. Zaujalo vás to, co jsem vám nastínila?“

Rychle projedu v hlavě svůj rozvrh. Moje nejpozdější hodina končí v 1:30 v úterý a ve čtvrtek.

„Ano.“ Odpovím jednoduše. Získala jsem pocit, že ráda hodně mluví, ale tolik už neposlouchá.

„Zvládla byste stanovenou pracovní dobu?“

„Ano.“ Stále bych měla být schopná pomoct May s jejím synovcem Milem, pokud to bude potřebovat.

„Velmi dobře. Připravím smlouvu. Plat je 1000 dolarů týdně.“ Nechá to viset ve vzduchu a já čekám a přemýšlím, jestli se mi to jen nezdálo. „Možná budete muset změnit čas z minuty na minutu, proto věřím v kompenzaci vašeho času. Předběžný časový rámec je do několika týdnů po Novém roce, ačkoli to může být prodlouženo.“

Udělám si rychlé výpočty. S tímhle bych už do promoce nemusela pracovat.

„To zní velmi férově.“ Odpovím si a vím, že bych byla hloupá, kdybych tu práci odmítla.

„Velmi dobře. Mám čas se s vámi sejít dnes u mě doma. Pošlu vám adresu v textové zprávě. Buďte tam ve 3:30. Nemám ráda zpoždění, slečno Connollyová.“ Zavěsí a já přemýšlím, jestli se vůbec stará o to, jak se chovat k ostatním lidem. Ale přesto, i s ní jako mou zaměstnavatelkou to znělo až moc dobře na to, aby to byla pravda. Doufejme, že není.