Hazel

Když jsem dorazila na adresu, kterou mi poslala paní Blakelyová, nečekala jsem, že mě budou muset pustit přes masivní bílou železnou bránu. Dům za ní se objeví až poté, co zahnu za zatáčku.

Nahlas zatajím dech, když na to zírám. Tak takhle vypadá sídlo, je to jediné, na co se zmůžu. Jako dítě jsem bydlela ve spoustě různě velkých domů a dokonce i v několika bytech. Marthin dům byl ten největší, ve kterém jsem kdy byla, a měl jen asi nějakých sto šedesát metrů čtverečních se čtyřmi ložnicemi. Měli jsme palandy, dvě sady v každém pokoji. Pochybuju, že v tomhle místě někdo sdílí pokoj. Je to celé postavené z šedého a bílého kamene s bílými cihlami. Přední dvoukřídlé dveře jsou většinou prosklené, s nenápadnou modrou barvou po stranách. Na obou dveřích visí bílá zdobná květinová aranžmá.

Zaparkuju a pomalu jdu ke dveřím, ruce si cpám do bundy. Oblékla jsem se trochu lépe, mám černé kalhoty a modrý svetr. Snad tam nepanuje nějaký kodex oblékání.

Zazvoním na zvonek a pomalu vydechnu. Uklidněte se, motýlci, nařídím svému žaludku.

Dveře otevře muž v bílé košili a černých kalhotách.

„Ano, mohu vám pomoci?“

„Dobrý den, jsem Hazel Connollyová. Mám tu mít ve 3:30 schůzku s paní Blakelyovou.“

Dvakrát mrkne, než o krok ustoupí. „Samozřejmě, slečno Connollyová. Následujte mě prosím do čajového salonku paní. Jsem Hobbs, komorník.“

Při těch slovech se kousnu do rtu, abych se nezačala smát. To by teď bylo tak nevhodné. Kdo má dneska komorníka?! A vážně je to Hobbs, komorník? Z toho mi už prostě exploduje mozek. Přestaň, Hazel, vyhubuju si; jinak se začnu chichotat.

Opouštím tuhle myšlenkovou linku a nastupuju na další, což je PÁNI. Podlahy jsou z bílého a černého mramoru, tak vyleštěné, že je někdo musí denně vytírat a leštit. Rozlehlou vstupní halu zdobí obrovské lustry s ozdobným kovaným stolkem a ladícím zrcadlem nad ním, po mé pravici. Kousek dál vpravo je jedno z těch masivních širokých schodišť, která vídáte ve filmech. Celé to působí velmi luxusně a okázale, ale přesto působivě.

Hobbs mě vede po schodech nahoru a zaklepe na dveře vedle prosklených dvoukřídlých dveří, které skrývají něco, co vypadá jako malá městská knihovna. Vlevo jsou jedny zavřené dveře na dlouhé stěně.

„Vstupte, Hobbsi.“

Tady je. Otevře dveře, ukáže mi, abych vešla, a jednou paží drží dveře. Beru to tak, že mám vejít bez něj. Znovu si musím násilím nechat zavřenou pusu.

Místnost má bílé obložení s květinovou tapetou se vzorem toile v růžové a modré barvě. Veškerý nábytek je bílý, s volánkovými polštáři na bílé pohovce. I zde je obrovský lustr. Vidím paní Blakelyovou, jak sedí u malého bistro stolku. Nahoře na něm stojí ohromná váza s růžovými růžemi.

„Slečno Connollyová, vy jste tu adresu našla.“ Zní překvapeně a já přemýšlím, jak nízko má pro mě nastavenou laťku. Jen přikývnu a čekám.

„Když se tady posadíte, mám tu smlouvu k vašemu zaměstnání. Nechala jsem ji jednoduchou, takže je jen na jednu stranu. Tohle je navíc dohoda o mlčenlivosti. Budete mít zákaz sdělovat jakékoli informace o mé rodině a přátelích. Můžete říct, že hlídáte malého chlapce jménem Leo, ale nic dalšího, ani jeho příjmení, nesmí být odhaleno. Pokud ano, porušíte ji, slečno Connollyová, a za to je vysoká pokuta. Věřím, že to nebude problém.“

„Mám jednu otázku, paní Blakelyová. Jednou týdně musím vyzvedávat synovce své nejlepší kamarádky z družiny. Je mu pět. Byl by to problém? Mohla bych mít Lea u sebe, nebo bych ho mohla vzít s sebou a mohli by si spolu třeba hrát. Neřekla bych mu nic jiného než Leovo křestní jméno.“ Čekám nervózně. Jestli ne, May říkala, že se zařídí jinak.

„Myslím, že by to bylo v pořádku. Leo by určitě uvítal někoho, s kým by si mohl hrát. Vyzvedněte ho, až poberete Lea, a přiveďte je sem. Pokud s tím bude problém, nebudu váhat naši dohodu ukončit.“

Určitě nebudete.

„Děkuji, paní Blakelyová.“

Podá mi papíry a já si je čtu ve snaze dávat pozor na veškerý ten právnický žargon. Smlouva je jednoduchá, napsaná srozumitelně pro laika, ale ta dohoda o mlčenlivosti je katastrofa. Vyplývá mi z toho jen to, že pokud dohodu poruším, budu jí dlužit milion dolarů. To mi stačí, abych věděla, že to nikdy neudělám.

Nenápadně směrem ke mně posune pero a já obojí podepíšu. Odpovědí mi je napjatý úsměv.

„Jste připravena začít už dnes? Leo je nesmírně dychtivý se s vámi znovu setkat. Hobbs s vámi bude moci projít i všechny věci, které byste měla znát.“

„Ano, jsem.“ Byla jsem na to připravená.

„Následujte mě.“

Odvede mě z místnosti a po schodišti dolů. Slyším Lea, jak se něčemu směje, a to mě přiměje k úsměvu. Aspoň nesedí někde a nemusí psát trestné řádky za správné chování nebo slušnost. Zatočíme za roh do ohromné kuchyně z šedého a bílého mramoru. Skříňky jsou natřené světle modrou barvou se stříbrnými spotřebiči. Leo sedí u ostrůvku, jí sušenky a zapíjí je sklenicí mléka.

„Madam,“ řekne Hobbs formálně. Leo se otočí, aby zamával, ale pak se mu rozzáří oči, seskočí ze stoličky a způsobí, že spadne na zem.

Paní Blakelyová na něj okamžitě vyštěkne jméno: „Leo Thomasi!“

Zarazí se a zatváří se polekaně. „Promiň, babičko, seberu ji.“ Okamžitě se otočí, aby to udělal, zatímco ona si povzdechne.

„Hobbsi, Hazel začne dnes hlídat Lea. Mohl byste s ní prosím projít jeho denní režim a provést ji po domě?“

„Ano, udělám to.“ Kývne na mě a já přemýšlím, jestli je přátelský. Ještě před chvílí se tu Leo smál.

„Perfektní. Já pak půjdu k Lorraine. Vrátím se do večeře. Nemáme v plánu žádné hosty. Není třeba, aby se Leo na večer převlékal. Může si dát vanu a na večeři být v pyžamu.“ Odchází a Leo se na mě vrhne.

„Přišla jsi mě hlídat. Řekl jsem jedině Hazel.“ Skáče mi v náručí a já ho položím.

„Jsem tady. A teď se cítím vážně výjimečně, že jsi mě chtěl. Už jsi dojedl sušenky?“ Radostně na mě přikývne. „Dobře, půjdeme si hrát, ale myslím, že mi pan Hobbs nejdřív musí ukázat provazy.“

Leo se zachichotá. „Nemáme provazy.“

„Máte. Jenom o nich nevíš.“ Polechtám ho na boku a otočím se tváří ke komorníkovi. Usmívá se na nás.

„Jen Hobbs, slečno Hazel. Leo si po příchodu domů dává svačinu, a sušenky to nejsou, ale než jste přišla, pomohl mi uklidit hernu, a to byla jeho odměna. Poté si hraje v herně nebo venku, pokud to počasí dovolí. Večeře je v pět, pokud není v plánu velká rodinná večeře, které se má zúčastnit. Koupání je v šest a postel v půl sedmé nebo v sedm, ačkoli tou dobou vy už většinou budete pryč. Dnes večer to bude ale koupání v půl šesté a večeře v šest. Budu vás informovat každý den při vašem příchodu, pokud to madam neudělá.“

Snažím se si to zapsat do paměti. Možná si to za chvíli můžu dát do telefonu, abych to nepokazila.

„Jestli jste jen Hobbs, tak já jsem jen Hazel.“

„Promiňte, slečno Hazel. Nehodilo by se, abych na to před šéfovou zapomněl. Ale pokusím se, až budeme sami. Svačinu si dává tady v kuchyni. Pojďte, ukážu vám obývací pokoj, venkovní prostory, hernu a jeho ložnici.“

Obývací pokoj je ohromný, s obrovským projektorem a velkými koženými pohovkami. Snažím se nezírat s otevřenou pusou, když procházíme francouzskými dveřmi do oploceného venkovního prostoru. Je tam hřiště, lanovka, stůl a další věci.

„Je tady mnohem víc zahrady, Hazel, ale tohle je to místo, kde si obvykle hraje,“ informuje mě Hobbs.

„Mohl by tu občas i svačit?“ zeptám se a všimnu si Leova širokého úsměvu.

„Ano, miluje být venku. Madison nebyla moc pro to, trávit čas venku.“ V tváři nemá žádný výraz, ale já vnímám ten závan nesouhlasu.

„Nebyla s ní vůbec sranda. Chtěla si jen hrát na mobilu. Taky žádný objímání.“ Leo mi to říká a přitom sleduje Hobbsův výraz. „Hazel mě zachránila, Hobbsi. A dovolila mi nanuk před večeří.“

Pozoruju ho a snažím se nesmát.

„Já mám být venku ráda. Když bude hezky, dáme si svačinu venku a pak se rozhodneme, kde si budeme hrát. A dostal jsi nanuk, protože to byl těžký den. Myslím, že mně měli taky jeden dát.“ Dospělácký s rumem, dodám si v duchu. Alespoň to by fungovalo, kdybych pila...

Hobbs nás vede zpět dovnitř. Všímám si, jak je k Leovi jemný. Možná, že on je ten, kdo v něm udržel tu milou povahu. Následuju ho chodbou na úpatí schodů a on mi ukáže hernu. Je velká jako můj byt. Hobbs mě vede k dalším dveřím dál a já zamumlám pár slov o mapě.

Otočí se a rychle pronese: „Jsem tu vždycky, slečno Hazel. Dám vám své telefonní číslo a můžete mi zavolat, pokud byste cokoli potřebovala. Nebo zakřičet mé jméno, jako to dělá Leo. I on tu má volný pohyb, takže vám to tu ukáže.“

„Děkuji,“ odpovím upřímně. Otevře dveře do Leova pokoje a já s úsměvem vkročím.

„Ty nemáš rád Star Wars, viď, Leo?“ Prohlížím si postel ve tvaru vesmírné lodi i se světelnými meči a blastery. Na každé stěně je z těch filmů každá představitelná dekorace.

„Jsem Jedi, Hazel. Někdy jsem na temné straně a někdy na světlé straně.“ Namíří na mě jeden ze svých světelných mečů. „Na halloweenskou koledu půjdu za Temnýho Vadera.“

„Teda, nemůžu se dočkat, až to uvidím. Co kdybys mi ukázal, kde máš všechny svá pyžama a koupelnu, než si půjdeme hrát?“

Hobbs na mě schvalovačně přikývne a odejde. Leo je víc než nedočkavý ukázat mi všechny své věci předtím, než mě odvede do herny.

Po koupeli přijde Hobbs a řekne mi, že už můžu odejít domů. Leovi povadne úsměv. „Může večeřet se mnou.“

„Tvoje babička je tady, aby jedla s tebou,“ pronese jemně a Leo se netváří o nic šťastněji. „Zítra večer Hazel může, bude pryč dlouho.“

Což znamená, že tady budu dlouho i já. Odcházím a uvědomuju si, že tohle bude docela lehká práce, zvlášť když tu není Eleanor Blakelyová.

O tři dny později se směju Leovi, jak bere pěnu, kterou jsem mu udělala do koupele, a fouká ji na zeď. Dala jsem mu ji kupu na hlavu a ukázala mu, jak vypadá v mém telefonu. Smál se, myslel si, že je to hrozně vtipné. Sedím a dívám se, jak si hraje s hračkami a na chvíli mě nepotřebuje. Jeho tichý smích mě uklidňuje, a zrovna dnes to vážně potřebuju.

Mí obvyklí trapiči měli zřejmě příšernou náladu a rozhodli se vylít si ji na mně, když mě dnes uviděli na hodině.

Preston to celé odstartoval a Deacon se k němu přidal. Preston na mě vyštěkl, že bych se alespoň mohla snažit ztratit, když je nablízku. Vše zhoršilo, že jsem mu věnovala pozornost jen stěží, protože jsem si v duchu procházela rozvrh a snažila se zopakovat si poznámky na test na další hodinu. To ho rozzuřilo, postavil se mi přímo do obličeje a mluvil o tom, že ani nejsem dost chytrá na to, abych se bránila. Věnovala jsem mu na to zmatený pohled. „Ty chceš, abych urážela tvůj hrachovej mozeček,“ mi vyklouzlo docela snadno a žíly na krku mu viditelně naběhly.

„Drzá malá můra.“ Ten hlas za mnou mě znejistil. Z toho chlápka Brantleyho mám ty nejhorší pocity. „Cítím tě, malá můro, cítím tvůj strach.“

„Doufám, že není tak špatnej jako tvůj dech. Odprejskni, úchyle.“

Rychle jsem se odvrátila, abych mezi nás dala trochu prostoru z obavy, že by na mě Brantley mohl znovu sáhnout. Než se stačilo stát cokoliv dalšího, uslyšela jsem ho ještě dřív, než jsem ho spatřila.

Declan zavolal: „Někdo zas dělá problémy? Že jste se z minula nepoučili...“

Postavil se přede mě, překřížil paže na hrudi, zablokoval jim výhled na mou maličkost a než se ušklíbl, zkřížil paže na hrudi. Jeho bratři mu přirozeně stáli po boku. Prodrala jsem se kolem něj a dala si záležet, abych ho nabrala ramenem, což sice bylo malicherné, ale já už toho měla plný zuby.

„Hazel, pěnový fousy!“ Vrátím se zpět do přítomnosti a s úsměvem zírám na jeho blázniviny.

„To se mi líbí, Lolo.“ Tak jsem mu řekla včera, když jsme si hráli, a on to považoval za něco k popukání. „Pojď ven, ať se můžeš jít najíst.“

Když sejdeme dolů, rozběhne se napřed. „Závody, Hazel!“ Jdu za ním pomalu s tím, že ho chci nechat vyhrát. Než zahnu za roh, slyším, jak vypískne.

„Tati!“ Leo se vrhne na nějakého dřepícího vysokého muže. Zhluboka popadnu dech, když zaslechnu ten hlas, na který nikdy nikdo nezapomene.

„Leo.“

Pak se jeho oči střetnou s mýma a já ucouvnu před tou bouří emocí, která v nich víří.

„Hazel, tohle je můj tatínek. Jmenuje se Declan.“