Hazel

Declan Mercer je Leův otec... to by mě ani ve snu nenapadlo. I když při pohledu na něj, jak se šklebí vedle dřepícího kapitána Laviny, tu podobu vidím. Leovy oči jsou spíš světle modré, ale je v nich i náznak té stříbrné barvy. Vlasy má trochu zlatější, ale je v nich přimíchaná spousta popelavé blond.

Udělám krok vzad, zatímco se mi hlava točí tou novou informací. Prstem začnu přejíždět po nehtu palce. Je to můj mechanismus na zvládání situací, když se chci uklidnit, jak se snažím zpracovat nové informace nebo se vypořádat se stresem.

Mám otázky. Ne že bych na ně dostala odpovědi. Jelikož se nemůžu ptát, nechám svůj mozek rozjet se po svém.

Hádám, že se můžu vrátit k hledání práce. Není možné, že by ledoví baroni dovolili, abych se jen přiblížila k jejich synovi a synovci. Předpokládala jsem, že Leovo příjmení je Blakely, protože zřejmě žije s prarodiči. Měla jsem se zeptat. Paní Blakelyová musí být jeho babička z matčiny strany, protože tohle jsou bratři Mercerové. Nakráčí sem příště do domu svých rodičů Leova matka? Je to taky někdo, koho znám? Snažím se vzpomenout si na to, s kým Declan podle drbů chodil. Nedovedu si představit, že by Eleanor Blakelyová dovolila jakékoli své dceři, aby se stala hokejovou groupie.

Příště potřebuješ víc detailů, Hazel. Bylo to až příliš dobré, než aby to byla pravda...

„Slečno Hazel?“

Uvědomím si, že mě Hobbs už několikrát volal jménem. Rychle mrkám a vidím ty čtyři hokejové bohy přede mnou, jak mě pozorují, jako bych byla nějaký podivín někde na výstavě. Což pro ně taky jsem.

„Omlouvám se, pane Hobbsi. Ztratila jsem se v myšlenkách.“ Zaměřím na něj svou pozornost, ignoruju obavy svírající mi žaludek i to, jak mi buší srdce.

„Ptala jsem se, jestli se ještě připojíte k Leovi na večeři, když tu teď budou s ním i ostatní.“ Sleduje mě s obavami.

Byla jsem mimo nějak moc dlouho, uvědomím si trochu zpanikařeně. Prosím, nenuťte mě, abych jim to musela vysvětlovat. Určitě by je ohromně potěšilo s mými problémy obeznámit všechny kolem. Otevřu pusu s úmyslem položit pár otázek, když jsem přerušena.

„Ne, to samozřejmě ne, Hobbsi, protože chlapci jsou tu, aby trávili čas s Leem, a já jsem doma. Vidím, že jste se už setkala s Leovým otcem, Hazel.“ Otočím se a uvidím za sebou stát Eleanor Blakelyovou. Mračí se na mě snad tak, jako bych jí prohledala dům a našla její sbírku mrtvol. „Připomínám vám, že podle dohody o mlčenlivosti, kterou jste podepsala, nemůžete nikomu prozradit, že Leovo příjmení je Mercer, a ani jejich totožnost.“

„Nezapomněla jsem,“ řeknu jí tiše a donutím se dávat pozor.

„Dobrá. Tak běžte domů. Uvidíme se zítra.“ Rychle mě propustí.

„Ahoj, Leo. Užij si večeři.“ Dřepnu si, abych ho objala, než mu zašeptám do ucha. „Ať se ti zdá o štěňátkách rytířů Jedi.“

„Myslel jsem, že Hazel bude jíst se mnou taky.“ Jakmile ho pustím, přejde k Declanovi.

Paní Blakelyová mu okamžitě odpoví: „Dnes večer ne, Leo. Následuj Hobbse do jídelny.“

Ramena mu trochu klesnou, ale předtím, než chytne Hobbse za ruku, mi zamává. Oplatím mu to, dokud mi nezmizí z dohledu. Rychle stočím zrak směrem k bratrům a to, co vidím, mě přiměje prosmýknout se do obývacího pokoje a popadnout svůj batoh a tašku, zatímco se s nimi paní Blakelyová formálně zdraví. Minimálně z Declana vyzařuje absolutní podráždění.

„To je jeho nová chůva?“ Slyším ho zeptat se chladně a trhnu sebou. Hádám, že se nikdo nenamáhal zmínit se o mém jméně, ačkoliv ho asi ani sám nezná. Nebo to možná není ten typ rodiče, který se nějak angažuje.

Povede se mi během pár minut vypadnout předními dveřmi, už nechci nic dalšího slyšet. Cestou domů si odškrtávám možné nové práce, které bych mohla začít hledat, protože agentura pro hlídání dětí a zvířat neměla v poslední době nic nového. Jsem si jistá, že Ledoví baroni se postarají o mé propuštění dřív, než se tam zítra ukážu.

Celé ráno jsem nervózní a čekám, kdy mě vyhodí. Dnes je naštěstí den, kdy nemám přednášky se sportovci, protože bych možná z té nervozity vrhla oběd.

Když vyjdu z poslední hodiny, jsem překvapená, že nemám žádné zprávy. Mám dost času na to si zajít na oběd a připravit se na to, abych vyzvedla Lea. Musím ještě dopsat domácí úkoly, ale to bych měla stihnout do dvou hodin, než budu muset vyrazit. Kupodivu se dnes cítím tak organizovaně a plně pod kontrolou. Možná je být na nervy vlastně dobré pro můj mozek.

Usmívám se, až do chvíle, kdy venku zahnu za roh k autu a málem vrazím do poloviny fotbalového týmu. Je s nimi trenér Clifford Lawson a jakmile mě uvidí, rty se mu stáhnou do pevné linky. Zamíří mým směrem a já uvažuju, jestli se nemám otočit a začít utíkat. Jsem docela rychlá i s batohem na zádech. Místo toho zůstanu stát.

„Connollyová... ujistěte se, že letos odpromujete, ať můžete zmizet kurva co nejdál z mého kampusu.“ Procedí výhružně, zatímco mě míjí.

Tak tohle je teda vážně ukázkový případ přesměrovaného vzteku, mám chuť na něj zařvat.

Počkám, až projdou, a vydám se po chodníku na parkoviště. Připomínám si, abych se dívala nahoru, a ne jen pod nohy. Naštěstí v tu chvíli vzhlédnu. Stojí tam bratři Mercerovi na konci chodníku, po kterém jdu. To vážně pokaždé chodí pospolu jak svázaní? Změním směr, abych se jim vyhnula.

Vyrazím k Leově školce, předtím si ještě dvakrát zkontroluju telefon, jestli tam od paní Blakelyové nepřišla žádná zpráva. Nic. Třeba radši vyhazuje lidi osobně.

Leo je aspoň rád, že mě vidí. „Líbil se ti můj tatínek, Hazel?“

„Neměla jsem šanci si s ním promluvit, Leo. Myslím, že je důležitější, že mám ráda tebe.“ Máte to čtyřletému klukovi vysvětlovat tak, že vámi jeho otec opovrhuje?

„Je hokejista. Je moc rychlý.“ Cítím v jeho hlase hrdost. Zdá se, že svého otce má moc rád.

„Chodíš se na něj koukat, jak hraje?“ zeptám se ze zvědavosti. Nechci se ptát na moc, aby s tím pak Leo neběžel za ostatními a neříkal, že jsem z něj mámila informace na jeho otce. Děti jsou prostě až moc upřímné.

„Už ne. Madison udělala...“ Na zadním sedadle svraští obličej a já se na něj podívám do zrcátka. „Babička říkala, že to byla céna.“

„Scéna?“ zeptám se a on s úsměvem přikývne.

„Přesně. A my už jsme tam pak nesměli. Co to znamená, Hazel? Já chci na svačinu sýr a krekry.“

Usměju se těm náhodným slepencům myšlenek. Proto mi to s dětmi jde tak dobře.

„To znamená něco, co nechceš, aby viděli ostatní. A vsadím se, že ti Hobbs sýr a krekry dá.“

Zbytek cesty poslouchám, jak mluví o svých kamarádech ze školky. Během toho zaznamenám, jak výmluvně se Leo na svůj věk vyjadřuje. Kladu si otázku, jestli s tím nemá něco společného dračí babička. Neumím si představit, že by se jen tak vyžívala v roztomilých dětských přeřeknutích.

Když přijdeme se smíchem, jeho babička vyjde ven a pozoruje nás. Převezmu od Lea bundu a tašku.

„Běž napřed za Hobbsem. Myslím, že si se mnou potřebuje tvoje babička promluvit.“ Rychle odcupitá a já si přeju, abych mohla udělat to samé.

„Tuhle sobotu vezmete Lea na hokejový zápas Ledových baronů. Bude sedět ve vyhrazeném sektoru. Už tam nějakou dobu nebyl.“

Šokovaně na ni zírám. Já a na hokejovém zápase? Trenéra Lawsona asi trefí šlak nebo ho rovnou raní mrtvice, až mě uvidí. Jeho nenávist ke mně se přesouvá i z jeho bratra. Proč má škola pod smlouvou dva bratry jako trenéry fotbalu a hokeje, to je prostě ta moje smůla. Její hlas mi prořízne mysl: „A obléknete si toto.“ Podá mi nadměrnou mikinu s kapucí a kšiltovku s jejich logem. Tak ten mě určitě zabije, jakmile mě zmerčí v jejich výbavě. Její hlas dál bodá. „Záležitosti kolem vás s Wyattem Lawsonem už jsem vyřešila. Ví, že tam budete, a nebude to nijak komentovat.“

Pozoruje mě s bystrým pohledem a já rozpačitě zakašlu. „Je mým zvykem vědět úplně všechno o lidech, kteří pro mě pracují. Jsem si velmi dobře vědoma vaší pověsti ve škole. Bratři Lawsonové k vám mají silnou averzi, a jak jsem se dozvěděla, zcela oprávněně. Zdá se, že pro ně a fotbalový tým znamenáte prokletí. Nejsem tu od toho, abych vám přednášela o vašich dřívějších rozhodnutích. Upřímně doufám, že jste se ze svých činů poučila. Ale nedovolím, aby jejich problém s vámi nějak omezil Declana a to, že by chtěl mít Lea v publiku, když mě o to požádá. Aby bylo jasno, jste tu jen proto, že Leo na vás trval jako na chůvě, a já už jsem měla dost těch jeho divadel, ne proto, že bych si vás nějak obzvlášť oblíbila. Zdá se ale, že máte na krku chytrou hlavu a chlapce jste zachránila. Těší mě i to, že jste včera nepoutala pozornost na bratry Mercerovy. Proto u mě a u mého manžela můžete nadále pracovat.“

Zůstanu na dvě vteřiny oněmělá, než mi dojde, že netrpělivě čeká na odpověď.

„D-děkuji,“ řeknu, ačkoli to skoro chci zabarvit spíš jako otázku. Hádám, že jsem u ní teď z nějakého důvodu dlužníkem. Alespoň z její strany.

Přikývne a zřejmě jsem jí poskytla odpověď, jakou chtěla.

„Zítra budu potřebovat, abyste zůstala zhruba do sedmi. Můj manžel a já máme večeři s přáteli. Declan vás propustí hned, jak dorazí a převezme péči po tréninku, protože Hobbs má od šesti také jiné plány. Do té doby byste už pro něj měla mít vše připraveno do postele.“

„Zítra budu muset vyzvednout Milo, synovce své kamarádky. Bude i to pořád v pořádku?“ Cítím potřebu se raději znovu ujistit.

„Ano, bude,“ konstatuje s upjatým sevřením rtů.

„Děkuji. Zítra tu budu.“

Odejdu, abych se věnovala Leovi, než přijde čas na spánek. Když si pak jdu zpátky do kuchyně vrátit jeho prázdnou sklenici, spí. Je tam Hobbs.

„Paní odešla, Hazel. Jste volná, abyste mohla jít domů.“

„Díky, Hobbsi.“

Po bratrech Mercerových ani památky, dokonce ani po Leově matce. O ní se ještě vůbec nezmínil. Někdy se na ni prostě někoho budu muset zeptat. Hobbs by mohl být ochotný podělit se o to, s kým můžu Lea nechat odjet a s kým ne. Když ne, z bezpečnostních důvodů se zeptám paní Blakelyové hned, jak ji uvidím příště. Zajímalo by mě, jestli má Declan a Blakelyovi sdílenou péči, nebo jestli ho jen navštěvuje. Možná, že ten rozvrh zvládnu odhadnout, abych se jim vyhnula. A s mou smůlou se zítra večer nejspíš ukážou úplně všichni.