Hazel

May se na mě omluvně usměje. "Úplně jsem zapomněla, že má dneska nácvik na školní besídku. Možná by jí nevadilo, kdybys odjela a vyzvedla ho v 5:30," navrhne opatrně. "Můžu tu večerní laboratoř prostě vynechat, Hazel. Nechci, abys přišla o práci."

Svěřila jsem se Maye se vším. Nepostěžuje si jediné duši, a i kdyby mě zavraždili, aby si udrželi své tajemství, alespoň někdo bude moct nasměrovat úřady správným směrem. Byla v šoku, než se zmínila, že jednou viděla Lea na zápase s nějakou vysokou zrzkou. Zapomněla jsem, že ona a její bratr v minulosti pár zápasů navštívili, protože miluje hokej.

Zavrtím hlavou. "Ne, v rychlosti jí napíšu. Jsem si jistá, že jí to nebude vadit. Chci říct, nemá problém s tím, když ho vyzvedávám spolu s Leem, tak proč by mělo záležet na tom, jestli to bude o dvě hodiny později? Nesmíš propadnout z laborek, May. To zvládnu," řeknu jí s větším sebevědomím, než jaké upřímně cítím.

Eleanor Blakelyová by mě klidně mohla poslat do háje. Ale May toho pro mě dělá tolik, že ji nemůžu zklamat. Pokud řekne ne, něco vymyslím. Možná bych mohla nabídnout, že vezmu Lea na chvíli do parku a náhodou vyzvedneme Mila cestou zpátky na večeři. To by vážně mohlo fungovat; nebesa vědí, že během spontánního výletu dokážu ztratit pojem o čase.

Napsat Hazel a zeptat se. Přeruším své vlastní blábolení.

"Paní Blakelyová, synovec mé kamarádky má dnes nácvik na školní besídku. Bylo by v pořádku, kdybychom ho místo toho, abych ho přivezla, když vyzvedávám Lea, jeli vyzvednout v 5:30 a přivezli ho zpět k vám?"

Nervózně čekám. Když mi o deset minut později odepíše, jsem v šoku.

"Přivezte ho sem. Hobbs by si mohl vzít večer volno, kdybyste jim chtěla cestou domů vyzvednout večeři. Leo si bude myslet, že je to velká událost," nabídne a já se snažím vyťukat děkovnou zprávu, velmi překvapená její ohleduplností.

Cítím, jak na mě bratři Mercerovi během naší společné přednášky zírají. Dala jsem si záležet, abych dorazila s velkým předstihem, a pomalu si balím věci, abych se ujistila, že odejdou první. Zní to zbaběle, ale upřímně, nechci ve škole žádné konfrontace.

Když odjíždíme vyzvednout Mila, zeptám se Lea, jestli zná tátovo telefonní číslo. Nemá tušení a já se rozhodnu, že se na takové věci budu muset zeptat později. Ráda bych mu dala vědět, že s Leem budu venku docela dlouho, ale nemám se tu koho zeptat. Hobbs byl tak laskavý a nechal nám tu svačinu. Jak trapné by bylo, kdybych ho prosila o seznam telefonních čísel. Po včerejších komentářích paní Blakelyové si jí netroufám zavolat.

Najdeme Mila a já ty dva seznámím, zatímco ho zapínám do sedačky. Paní Blakelyová byla překvapená, že přesně vím, jak nainstalovat Leovu sedačku, dokud jsem jí nevysvětlila, že je to stejný model jako Milova a že pro něj mám ve svém autě vlastní sedačku natrvalo.

"Co bychom si měli dát k večeři, kluci?"

Drtivá většina hlasuje pro kuřecí nugetky, což není žádné překvapení. Zatímco vjíždíme do brány k domu, baví se o tom, který superhrdina je lepší. O Hvězdných válkách už se diskutovalo a je to vyřešené. Budou si skvěle rozumět.

Srdce se mi zastaví, když zahneme za roh a já vidím ty čtyři barony stát na příjezdové cestě před domem. Se založenýma rukama navíc nevypadají vůbec šťastně.

Milo zašeptá: "Vypadá to jako parta superhrdinů, co si nás měří pohledem, než na nás zaútočí."

Díky, Milo. Obrázky ve své už tak rozjeté fantazii jsem opravdu nepotřebovala.

"Leo, tebe vyndáme jako prvního." Vezmu jeho tašku s jídlem a pitím, protože vím, že ho musím poslat dovnitř. Vidím ten vztek v sevřené čelisti Declana Mercera, a jsem si jistá, že se uvolní na mně. Odepnu ho a postavím na zem. Vezme si tašku, ale pití už je na něj moc. Lennox přistoupí a natáhne po něm ruku.

"Pojď se mnou, Leo," řekne tiše.

Leo ke mně vzhlédne a já přikývnu s uklidňujícím úsměvem, který je falešnější než původní míry panenky Barbie. Declan se dívá, dokud nezmizí, a hned na to se ten hluboký hlas samozřejmě ozve.

"Kam jsi kurva vzala mýho syna? A kdo další sakra sedí v tom autě? Přijedu sem a není po něm ani stopy. Kdo ti dal svolení s ním takhle pozdě opustit dům? Máš pro něj vůbec správnou sedačku?" Jeho hlas je chladnější než cokoliv, co jsem od něj dosud slyšela.

"Mám autosedačku, kterou mi poskytla paní Blakelyová. Jeli jsme vyzvednout Mila z nácviku na školní besídku."

Ehm, na co dalšího se ptal... ach ano, svolení. Zírá na mě, jako bych mluvila nějakým neznámým mimozemským jazykem.

Otevřu pusu, abych pokračovala, ale on přistoupí blíž. Je rozzuřený. "To jsi mi nemohla dát vědět, že s ním odjíždíš z domu tak blízko času jeho koupání a spaní? Máš vůbec tušení, jakou jsme měli starost? Nebo ti dělalo radost mi to oplatit?" Zavrčí, ale já už jsem dosáhla svého limitu.

"Nebo možná proto, že nemám vaše telefonní číslo, vy ledovej mozku! Chci říct, že by to mohlo být něco, co bych mohla potřebovat, ale nikdo mi neposkytl nic o tom, JESTLI nebo JAK vás mám kontaktovat. A zrovna jste se nevyjádřil v tom smyslu, že byste byl nějak angažovaný rodič! Moje jediné instrukce a kontakt byly s paní Blakelyovou. Probrala jsem to s ní. Viděla jsem vás tu jednou na pět minut a tvářil jste se, že byste mě nejradši zabil. Nikdy bych nepoužila nevinné dítě k tomu, abych se někomu mstila! Kdybyste o mně něco věděl, věděl byste to. Znáte vůbec moje příjmení? Ne že by na tom záleželo," vyjedu na něj a zastavím se teprve, když uslyším, jak Leo ze dveří volá moje jméno. Dívá se na nás a já vidím, jak k němu zezadu běží Lennox. Leo musel svému strýci utéct.

Protože vím, jak moc mě jako dítě vždycky rozrušilo, když jsem viděla dospělé křičet a hádat se, zhluboka se nadechnu a jdu k němu.

"Hazel, seš v poádku?"

Dřepnu si a usměju se na něj. "Jo, jsem v pořádku. Byla jsem jen trochu moc nadšená z povídání s tvým tatínkem. Běž dovnitř a sněz si večeři. Já odvezu Mila domů."

Obličej mu posmutní. "Myslel jsem, že si budeme hát."

"Dneska ne. Omlouvám se. Nesnáším, když musím porušit slib, který jsem ti dala. Vím, že jsem říkala, že si budete hrát spolu, ale myslím, že tvůj tatínek chce jíst večeři jen s tebou a s tvými strýčky." Zatímco s ním mluvím, držím ho za ruce.

"Uvidím tě zíťa?" Řekne s tím plným naděje výrazem.

"Uvidíme. Pokud ne, brzy se na tebe přijdu podívat, dobře?" Už vím, že tentokrát mě vyhodí. "Běž dovnitř se strejdou Lennoxem a sněz si večeři, jasné, Lolo?"

Nakloní se dopředu a pevně mě obejme. Oplatím mu to a pak si dám záležet, abych se vyhnula Declanovi a Donovanovi. Leo vběhne dovnitř, zatímco slyším, jak mu Lennox něco říká. Nasednu do auta, prásknu dveřmi a odjedu bez jediného ohlédnutí.

Declan

Odjíždí a já jen matně vnímám, jak mě Lennox volá mým jménem. "Decu, měl bys jít do kuchyně."

Zmizí v domě a já zatnu pěsti, zatímco sleduju, jak koncová světla auta Hazel Connollyové mizí v dálce. Úplně se mýlila. Znám její jméno. Který hokejista nebo fotbalista by ho alespoň matně nepoznával? Naši trenéři tu holku nemůžou vystát, a i když nikdo přesně nezná jejich důvody nebo vysvětlení, dali si záležet na tom, aby nám předali svůj souhlas s tím, abychom jejich pocity dávali najevo tam, kde oni nemohou. A naneštěstí s jejich vítěznými sériemi mají v podstatě volnou ruku.

Nikdy jsem se s ní oficiálně nesetkal, jen jsem ji pozoroval, když na ni fotbalový tým upozornil.

"Tos zvládl dobře," pronese Donovan s kamennou tváří a já na něj vrhnu vražedný pohled. Ušklíbne se, než vejde dovnitř přede mnou. Lennox už posazuje Lea k ostrůvku s kuřecími nugetkami a hranolky. Je nadšený, slyším to z jeho hlasu. Fast food je pro něj obrovská pochoutka.

"Hazel mi vzala citlonádu, plotože říkala, že je lepší než limča."

"Od Hazel chytré."

Řekne Gavin se širokým úsměvem a nespouští ze mě oči. Lennox se na mě ušklíbá a oči mu pobaveně jiskří. Co je kurva tak pobavilo? Pořád se klepu z toho, když jsem zjistil, že můj syn je pryč, nikdo další tu není a žádná komunikace neproběhla. Řekla jen, že tu má být, až se vrátím domů. Skončili jsme dřív a já se hnal domů s úmyslem si s ní promluvit. Jen abych našel tmavý a prázdný dům, žádné textovky, zprávy v hlasové schránce nebo jakýkoliv druh vzkazu nikde. Hazel Connollyová mi byla představena jako jeho chůva před méně než 24 hodinami a nevím o ní nic víc kromě toho mála, co jsem odpozoroval z přednášky. Což není moc. Ta holka se až moc dobře drží zpátky. Snažil jsem se o tom všem zjistit víc informací, ale vidím, že jsem nakonec nezjistil nic. Úplně jsem vytekl, když jsem nevěděl, jestli je dost mstivá na to, aby použila malého chlapce k tomu, aby se pomstila mně a mým bratrům. Nikdy jsme po ní úmyslně nešli, ale to nic moc neznamená. O nás by také nevěděla dost mimo školní drby.

Donovan se nakloní přes pult, než si odfrkne a odstoupí. Lennox zaťuká blízko něj a já přistoupím a najdu tam ten kousek papíru.

"Bylo to přilepené na druhé straně ledničky, Declane. Přehlédli jsme to." Hobbs má na opačné straně zavěšenou bílou tabuli přesně pro takové věci.

Úhledným písmem čtu:

Pane Mercere, Leo a já jsme jeli vyzvednout synovce mé kamarádky. Taky se stavíme pro večeři. Dostala jsem svolení od paní Blakelyové. Kdybyste se s námi potřeboval spojit, mé číslo je 468-231-2231. Měli bychom se vrátit do 6. Hazel Connollyová

"Do pr..." Lennox zakašle a já rychle přepnu. "...kýnka!"

"Jak ti chutná večeře, Leo?" Zeptá se Lennox a opře se předloktími o pult.

"Ýbolná." Ten jeho výraz pro výborná mě přiměje k úsměvu; i když to říká s pusou plnou hranolek. Polkne. "Pomiň. Hazel žíká, že mi vezme jídlo, jestli to budu dlělat. Musím nejdžíve polknout, pak mluvit." Ten rozdíl, když mluví s námi namísto se svou babičkou, je očividný.

"Hazel se ukazuje jako moudřejší a moudřejší," dodá Donovan se smíchem.

"Leo, kdo byl ten druhý chlapec v Hazelině autě?" Zeptám se a posadím se vedle něj. Hlava mi třeští. Promnu si spánky, než Lennox dojde pro dva prášky a láhev vody. Vděčně si je vezmu.

"Milo. Hazelina nejlepší kamaládka je jeho teta. Jeden večer ho plo ni vyzvedává a my si budeme hát. Babička žíkala, že to nevadí. Chtěl jsem si hát už dneska. Nikdy jsem na handezvu s kamaládem nebyl." Obličej mu trochu posmutní a já v duchu znovu zakleju. Moje chyba, nebo spíš chyba paní Blakelyové. Můj syn si toho musí vytrpět i tak dost.

"Máš Hazel hodně rád?" Zeptá se Gavin a Leo přikývne.

"Haje si se mnou. Ne s telefonem. A má dobý poslouchací uši. Zachánila mě." Všechno, co Leo chce, je, aby mu někdo kromě nás věnoval tolik pozornosti. Zní to, jako by k němu byla úžasná.

"Zní to, že je docela skvělá," dodá Lennox, vysloví tak nahlas moje myšlenky a přitom po mně vrhne vražedný pohled. Přimhouřím na něj oči.

"Vátí se, tati? Zněl jsi, že seš na ni naštvanej." Ta starost v tom malém hlásku je strašná, když ke mně zvedne oči.

"Byl jsem naštvaný kvůli něčemu jinému. Postarám se, aby se kvůli tobě vrátila."

Přikývne a pak se nakloní, aby mě objal.

"Pojď, Spider-Mane, vykoupu tě." Gavin k němu natáhne ruku. "Tvůj tatínek si musí otestovat odolnost kolen." Ušklíbne se přes rameno a já mu ukážu prostředníček. Jen se tiše směje, zatímco Leo se hádá, že je dneska Batman. Nebudu se nikomu plazit u nohou a on to ví. Ale udělám cokoliv jiného, abych ji pro Lea získal zpátky.

Jakmile mi zmizí z dohledu, opřu si čelo o studený mramor.

"Byla to past," řekne Donovan tiše. Slyším ho, jak se přehrabuje v ledničce. "Chceš zbytek lasagní?"

"To zní fajn," odpovím, ale posadím se, když uslyším, jak se otevírají zadní dveře. Lennox a Donovan okamžitě ztuhnou. Lennox vzkaz rychle složí a strčí si ho do kapsy.

"Jste doma brzy. Je Leo už v posteli?" Zeptá se odměřeně.

Zírám na ni, zatímco Donovan připravuje naše talíře. Lennox vyndává z ledničky limonády. Když se dveře zavřou, stočí na mě pohled.

"Proč sakra nutíš tu chůvu, aby tě oslovovala paní Blakelyová, matko?" Zeptám se jí chladně.