Kaelen si Valerie pochopitelně všiml.

Když odešel z Kaelrix Corp., rozhodl se strávit odpoledne prozkoumáváním nedalekého obchodního centra. Všiml si kavárny s příjemnou atmosférou a rozhodl se jít dovnitř, aniž by očekával, že narazí na Valerii, která tam zřejmě byla s kamarádkou na kávě.

Jeho pohled přes Valerii jen přeletěl, jako by nebyla nic víc než cizí člověk.

„Karamelové macchiato, prosím,“ objednal si, beze slova prošel kolem Valeriina stolu a usadil se na místo v zadní části.

Piper Delaneyová, dívka s obličejem jako panenka, tiše vydechla, když spatřila Kaelena. „Ach bože, on je tak sexy. Je to ještě větší fešák než ti televizní herci!“

Piper byla Valeriina nejlepší kamarádka a pro hezké kluky měla vždycky slabost, takže se jí při pohledu na Kaelena oči rozzářily nadšením.

„Pche, co je na něm tak skvělého? Je to jen venkovský balík a má na sobě oblečení, které mu dala moje máma!“ odfrkla si Valerie. Byla si jistá, že ji Kaelen viděl, když vešel, ale on dokonce ani nevzal na vědomí její existenci, jako by byla neviditelná. Jeho odměřený postoj jí brnkal na nervy.

„Venkovský balík?“ Piper byla zaskočená. „Počkat, to je ten bezdomovec, co se dnes objevil u tebe doma?“

Valerie přikývla a její pohled zabloudil zpět na Kaelena, který poklidně popíjel svou kávu a vypadal naprosto uvolněně.

Piper se na Kaelena znovu podívala, pak se obrátila zpět k Valerii a její výraz byl pohrdavý. „Dobře, uznávám, že vypadá dobře, ale z dobrého vzhledu se nenajíš. Chlap jako tenhle, který se nesnaží pracovat a postarat se o sebe, ale místo toho hledá zkratky a spoléhá na ostatní, je prostě ubohý.“

Jakákoli počáteční přitažlivost, kterou ke Kaelenovi možná cítila, byla úplně pryč, nahrazena opovržením. „Pomyslet si, že měl tu drzost pokusit se bydlet s tebou pod jednou střechou – je to blázen!“

Piper si všimla Valeriina rostoucího rozčilení a rozhodla se jednat. „Neboj se, Valerie. Půjdu si s ním promluvit a zajistím, aby pochopil, že tu není vítán.“

Než ji Valerie stihla zastavit, Piper už byla na cestě ke Kaelenovu stolu.

„Ahoj krasavče. Bude ti vadit, když si chvíli popovídáme?“ Posadila se naproti Kaelenovi a odhadujícím pohledem si ho měřila.

„Popovídáme se mnou?“ zasmál se tiše Kaelen. Rozhovor dívek už slyšel, i když byly o několik stolů dál a šeptaly. Někdo jako on se jen tak nedal vynechat z dění.

„Jde o tohle,“ začala Piper a nasadila povýšený tón. „Valeriina máma byla jen milá, když tě nechala bydlet u nich. Ale měl bys mít dost sebereflexe, abys věděl, že není vhodné, abys tam bydlel, zvlášť když je Valerie mladá žena. Být tebou, našla bych si práci a vlastní bydlení, místo abych se přiživovala na někom jiném.

„Rodina mého přítele vlastní obchod s oblečením. Můžu ho poprosit, aby ti dal práci jako prodavači. Plat je slušný, máš základní mzdu a provize, dost na to, aby to pokrylo tvé základní potřeby. Co ty na to?“

Piperin tón byl blahosklonný, jako by Kaelenovi prokazovala obrovskou laskavost. Zjevně vnímala samu sebe jako tu, která má vše pod kontrolou a rozdává almužnu někomu, koho považovala za méněcenného.

Kaelen si pod nosem odfrkl. „Obávám se, že se mýlíš. Nikdy jsem neměl v plánu u ní doma bydlet, a i kdybych měl, co je ti do toho? Pokud jde o nabídku práce, ne, děkuji – nemám zájem.“

S tím odmítavě mávl rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu. „Pokud je to všechno, můžeš už jít. Neruš mou kávu.“

Piperina tvář potemněla hněvem. Celý život ji rozmazlovali, rodina jí plnila každé přání a byla zvyklá být ve škole středem pozornosti, kluci stáli frontu, aby se jí zavděčili. Ale teď s ní tenhle venkovský balík mluvil tak drze svrchu a tvrdil, že ho obtěžuje. Cítila, jak v ní vře vztek.

„Ty… ty…“ koktala a mířila na Kaelena třesoucím se prstem, ale nedokázala najít slova, kterými by vyjádřila svou zuřivost. Frustrovaná oddupala zpět k Valerii.

„Pche, měla jsi pravdu, Valerie. Není to nic než ubohý buran! Nabídla jsem mu, že mu pomůžu sehnat práci, a on to nejen odmítl, ale měl ještě tu drzost říct, že ho otravuji! Ugh, jsem tak naštvaná, že bych mohla křičet!“ našpulila Piper rty, pořád ještě vzteky bez sebe.

Valerie ji poplácala po rameni a nic neřekla, ale její nechuť ke Kaelenovi se prohloubila. Odmítnout pomoc z hrdosti a zachovat si důstojnost bylo jedna věc, ale dělat to, když se člověk nedokáže ani sám uživit nebo ubytovat, bylo hloupé. Taková pýcha byla laciná a nikdo to nerespektoval.

K ničemu a bez ambicí. Lidé jako on jsou jen pijavice společnosti, a pomyslet si, že si o něm máma myslí něco dobrého! Valerie zavrtěla hlavou a jakákoli zbývající dobrá vůle vůči Kaelenovi zmizela.

Kaelen dál popíjel svou kávu a Piperin malý výbuch ho vůbec nezajímal. Pro něj to byla jen rozmazlená holka, která nestála za jeho pozornost.

Asi o deset minut později vešli do kavárny dva mladíci necelých dvacet let. Jeden byl oblečený v obleku Armani, měřil skoro metr devadesát a měl silnou, atletickou postavu. Druhý měl na sobě bílý oblek, jeho pohlednou tvář lemovaly dokonale upravené vlasy, takže vypadal jako princ z pohádky.

Oba rychle zahlédli Valerii s Piper a zamířili k jejich stolu.

„Ahoj zlato, konečně jsi tady!“ Piperin obličej se rozzářil, když přivítala mladíka v obleku Armani a posunula se, aby mu udělala místo. Objal ji kolem ramen a posadil se vedle ní.

Mladík v bílém obleku se ležérně posadil vedle Valerie. „Omlouvám se za zpoždění, Valerie,“ řekl omluvným tónem.

„To je v pořádku, samy jsme sem zrovna dorazily,“ odpověděla Valerie s úsměvem.

Mladík v bílém obleku se jmenoval Tristan Cross. Byl předsedou studentské rady a kapitánem školního klubu bojových umění a také dědicem známé společnosti na stavební materiály ve městě. Nadaný, bohatý a okouzlující, Tristan byl zlatým chlapcem školy, obdivovaný bezpočtem dívek. Ale od chvíle, co poprvé spatřil Valerii, byl do ní naprosto zblázněný a vždy hrál roli jejího rytíře v zářivé zbroji.

Ačkoliv k němu Valerie nechovala silné city, měla ho celkem ráda, dovolila mu se přiblížit a považovala ho za dobrého přítele. Jejich vztah byl ve stavu přátelské dvojsmyslnosti.

Když pohlédla na Tristanovo gentlemanské chování, Valerie si nemohla pomoct, aby se nepodívala na Kaelena na druhém konci místnosti. Rozdíl mezi těmi dvěma byl jako den a noc.

Chlapec v Armaniho obleku byl Piperin přítel, Maddox Cole, kapitán školního basketbalového týmu. Silný a urostlý, pocházel z rodiny, která vlastnila úspěšnou oděvní značku, což byl hlavní důvod, proč Piper přitahoval.

„Piper, co se děje? Vypadáš naštvaně,“ zeptal se Maddox, když si všiml Piperina našpuleného výrazu.

„Pche, to všechno kvůli tomu venkovskému balíkovi! Nejdřív naštval Valerii a teď pije krev i mně!“ odfrkla si Piper, převyprávěla ten příběh a přidala vlastní úpravy, aby se Kaelen zdál ještě nesnesitelnější.

„Opravdu? Jestli ho znáte, proč ho nepozvu, ať se k nám připojí?“ navrhl Maddox se záludným úšklebkem, zjevně chystajíc nějakou lumpárnu.

Vstal a zamířil ke Kaelenovu stolu, zatímco Valeriina tvář se naplnila obavami. Maddox měl ve škole pověst potížisty. Jednou zmlátil studenta, který se mu postavil, a zlomil mu ruku. Rodina oběti se neodvážila vznést obvinění a potichu ho přeložila na jinou školu. Kaelen byl jen obyčejný chlapec z farmy v Briarwoodu, který sem přišel požádat její matku o pomoc. Kdyby se dostal s Maddoxem do křížku, následky by mohly být strašlivé.

„Hej kámo, slyšel jsem, že se znáš s Valerií. Proč si nepřisedneš? Můžeme se všichni líp poznat,“ řekl Maddox, stojící před Kaelenovým stolem s falešným úsměvem přilepeným na tváři. Byl mistrem ve skrývání svých skutečných úmyslů za přátelskou masku.

Kaelen položil šálek s kávou a zpola přivřenýma očima na Maddoxe pohlédl. Po krátkém pohledu znovu sklonil hlavu, jeho tón byl lhostejný. „Ne, díky. Tak dobře se neznáme. A co se tebe týče, nemám zájem se s tebou bavit.“