Kaelenovo nečekané vložení se do situace všechny zaskočilo.

Všechny hlavy se otočily jeho směrem. Kaelen zůstával ke skupince otočený zády a klidně usrkával kávu, ale všichni věděli, že ten hlas přišel od něj.

Valeriino srdce se naplnilo směsicí emocí. V této krizové chvíli, zatímco Pipeřin přítel Maddox zmlkl a Tristan, který ji obvykle zahrnoval pozorností, beze slova ustoupil, to byl Kaelen – ten samý člověk, kterým opovrhovala – kdo se postavil na odpor.

Její vděčnost však rychle zastínily obavy. Ti čtyři muži byli zjevně nebezpeční a vyzařovala z nich aura násilí, která naznačovala, že už mají na rukou krev. Dokonce ani Tristan se svými dlouholetými tréninky bojových umění se jim nemohl rovnat. Co by mohl Kaelen proti tak děsivým protivníkům zmoci?

"Kluku, to jsi byl ty?" ušklíbl se zjizvený vůdce skupiny a výhružně si olízl rty.

Kaelen s promyšleným klidem odložil šálek kávy, pomalu se postavil a otočil se k nim. "Ano, to jsem byl já."

Pak ukázal na Valerii. "Nechte ji jít. Je mi jedno, co uděláte s těmi ostatními, ale ji si nevezmete. Máte deset vteřin na rozmyšlenou: buď přijmete mou nabídku a odejdete, nebo si to s vámi vyřídím sám."

Mluvil s tak klidnou lhostejností, jako by oznamoval naprosto běžnou věc, a na okamžik tak všechny šokoval. Ve tvářích přítomných se zračily nejrůznější výrazy.

Ten chlap musí být úplný blázen! ušklíbl se v duchu Maddox a považoval Kaelena za absolutního idiota. Nejenže se snažil hrát si v tak nebezpečné chvíli na hrdinu, ale dokonce tyhle otrlé kriminálníky vyprovokoval a tvrdil, že si s nimi poradí úplně sám. To byl vrchol arogance.

Ti muži byli mnohem silnější a rychlejší než průměrný člověk, a dokonce ani Maddox se svou atletickou zdatností a Tristan s výcvikem bojových umění proti nim nevydrželi víc než pár chvatů. Jak by někdo jako Kaelen, který vypadal spíše jako knihomolský student, mohl mít vůbec nějakou šanci?!

"Jakej idiot," zamumlal si Tristan pod vousy. Podle něj dělal Kaelen sebevražednou chybu, když se v tak zoufalé situaci snažil hrát na hrdinu.

Čtyři muži si vyměnili pobavené pohledy. Kaelen byl sice vysoký, měřil přes metr osmdesát, ale jeho postava byla v porovnání se svalnatějším Maddoxem a Tristanem štíhlá. Muži v něm zjevně žádnou hrozbu neviděli.

Oči zjizveného vůdce se nebezpečně zúžily, na rtech mu pohrával zlověstný úsměv, zatímco se oháněl nožem. "Kluku, v tomhle byznysu dělám už dlouho, ale ty jsi ten nejarogantnější hlupák, jakýho jsem kdy potkal. Hraješ si na hrdinu a neznáš svý hranice – co bys asi tak zmohl? Nejenže ji nenecháme jít, ale já se postarám o to, abys z týhle kavárny neodešel živej!"

Z jeho slov čišel vražedný úmysl.

Valerii prudce bušilo srdce strachem. Přestože na Kaelena pohlížela spatra, nechtěla, aby kvůli ní přišel o život. Zoufale na něj gestikulovala, aby utekl, ale Kaelen si jí nevšímal. Jen se usmál a řekl: "Vidím, že už jste si vybrali."

"Kluku, až se příště narodíš, nesnaž se hrát na hrdinu. Je to cena, jakou si nemůžeš dovolit!" Zjizvený muž se krutě zasmál a rozehnal se, aby Kaelena zasáhl, ale najednou mu někdo sevřel zápěstí.

"Cože?" vydechl šokovaně a otočil hlavu. Zjistil, že Kaelen k němu nějakým způsobem zkrátil vzdálenost a teď drží jeho zápěstí v železném sevření. Snažil se vytrhnout, ale Kaelenova štíhlá, bledá ruka působila jako ocelové kleště – nemohl se ani pohnout.

Křup!

Kaelen jen nepatrně pootočil zápěstím a kavárnou se rozlehl ostrý praskot, následovaný bolestným výkřikem zjizveného muže, kterého to odhodilo dozadu. Prorazil několik stolů, než dopadl do bezvědomí.

Náhlý zvrat událostí nechal všechny v šokovaném tichu. Nikdo nečekal, že Kaelen tak snadno složí děsivého vůdce.

"Ty…" Zbývajícím třem gaunerům rychle došlo, že stojí proti někomu, kdo dalece přesahuje jejich očekávání. Dva z nich, kteří drželi Valerii a Piper, se instinktivně stáhli blíž k nim v naději, že je použijí jako štít. Ale než stačili zareagovat, Kaelenovy ruce už svíraly jejich zápěstí.

Křup, křup!

Vzduchem se rozlehlo další zapraskání, jak jim Kaelen rychlým pohybem zlomil zápěstí. Pak je dvěma mocnými kopy poslal k zemi. Gauneři se drželi za břicho, dávili se a byli naprosto zneškodněni.

Valerie a Piper sledovaly Kaelena v naprostém strnutí, jako by byl nějaký superhrdina, který právě vystoupil z filmového plátna a zachránil je před jistou zkázou.

Maddox a Tristan oněměli úžasem a nedokázali pochopit, čeho právě byli svědky. Kaelen během několika okamžiků zlikvidoval tři z nejnebezpečnějších mužů, s jakými se kdy setkali, a to s lehkostí někoho, kdo odhání mouchu.

Kaelen kolem Valerie klidně prošel, aniž by na ni vrhl jediný pohled, a postavil se před posledního zbývajícího lupiče. Jeho oči byly chladné a odtažité, jako hvězdy na noční obloze. "Jsi na řadě."

Gaunerův výsměšný škleb zmizel a nahradil ho čirý děs. Byl ze skupiny nejslabší, a když viděl, jak Kaelen s takovou lehkostí skolil jeho společníky, ochromil ho strach.

Žuch!

Kaelen neztrácel čas a rychlým kopem zasáhl násilníka přímo do obličeje. Vytryskla krev, muž se svalil na podlahu a ztratil vědomí.

Za jedinou minutu dokázal Kaelen vlastníma rukama zneškodnit všechny čtyři kriminálníky.

Valerii prudce bušilo srdce, když Kaelena pozorovala. Ruku měl ležérně zastrčenou v kapse a jeho výraz byl stejně klidný jako vždy. Pocítila hluboký stud, když si vzpomněla na všechny ty opovržlivé myšlenky, které k němu chovala. Nyní jí zachránil život.

Kaelen se na ni ani jednou neohlédl. Místo toho zamířil ke dveřím kavárny, kde se mezitím shromáždila ostraha a čerstvě dorazivší policisté a blokovali východ.

"Už nepředstavují hrozbu. Můžete je rovnou zatknout," řekl suše. Jeho slova všechny venku zmátla a chvíli jim trvalo, než zpracovali, co právě řekl. Nakonec opatrně vstoupili do kavárny a při pohledu na poražené násilníky zůstali v oněmělém tichu.

Po podání krátké výpovědi na policejní stanici Kaelen odmítl jakékoli ocenění. Valerie a Piper mu také chtěly poděkovat, ale když ho začaly hledat, už byl pryč.

Když se Valerie vrátila domů, stále se cítila omámená a přehrávala si v duchu události v kavárně, jako by to byl jen sen.

"Valerie, ty jsi zpátky. Kde je Kaelen?" zeptala se Sylvia, která zrovna vyšla z kuchyně; i ona se právě vrátila domů. Překvapilo ji, když viděla Valerii samotnou a po Kaelenovi nebylo ani stopy.

"Kaelen? Asi už je pryč," odpověděla Valerie nepřítomně. Ještě před několika hodinami se rezolutně bránila představě, že by Kaelen mohl bydlet u nich doma, ale teď zjistila, že by ho chtěla znovu vidět. Tahle touha jí připadala naprosto rozporuplná.

"Pryč?" Sylviina tvář se naplnila obavami. "Vždyť je v Pendletonu úplně sám a nemá se na koho obrátit. Kam by asi tak mohl jít?"

Valerie, která se cítila poněkud rozrušená, pokrčila rameny. "Možná má kde bydlet. Mimochodem, než odešel, něco ti tu nechal. Je to tamhle." Ukázala na hnědý papírový balíček, který Kaelen nechal na stole.

Sylvia balíček rychle otevřela, zvědavá, co v něm je. Když uviděla jeho obsah, na okamžik strnula, ale její výraz brzy zjihl do úlevného úsměvu.

"Co v tom je, mami?" zeptala se Valerie, jejíž zvědavost byla probuzena.

Sylvia obsah rozložila a odhalila svazky stodolarovek – celkem deset balíčků – hned vedle tisíce dolarů, které Kaelenovi dala prve. Sylvia peníze odložila stranou a vespod našla vzkaz. Valerie k ní rychle přistoupila a dychtila pochopit, co se děje.

Na vzkazu stálo: ‚Jeden dobrý skutek si žádá druhý. Nikdy nezapomenu na vaši laskavost, paní Mercerová. Tady jsou peníze, které vám dlužím. Až budu mít příležitost, zase vás navštívím!‘

Sylvia si povzdechla. "Tehdy jsem zabloudila v horách a byl to Kaelen, kdo mě odtamtud vyvedl. Dala jsem mu jako poděkování deset tisíc dolarů, ale on trval na tom, že je to jen půjčka, kterou mi jednou splatí. Tenkrát jsem to nebrala vážně, ale teď, po letech, se vrátil a splatil mi desetinásobek té částky. Chlapci jako on jsou na tomhle světě opravdovou vzácností."

Valerie stála jako přikovaná a její obličej zbledl, jako by do ní udeřil blesk. V mysli se jí znovu a znovu přehrávala vzpomínka na to, jak Kaelenovi hrubě nakázala, aby opustil její domov. Lítost se do ní zahryzla jako jedovatý had a ovinula se jí kolem srdce.