Valerie stála na balkóně, opřená o zábradlí, ztracená v myšlenkách.

Ještě nedávno si o Kaelenovi myslela, že je to nestyda, člověk bez kapky důstojnosti, který se přilepil na její matku kvůli obživě, a dokonce tak drze chtěl zůstat u nich doma. Vzala si na starost udělit mu lekci a vmetla mu do tváře, že se musí naučit postavit se na vlastní nohy. Později si vylila frustraci u Piper, která za Kaelenem zašla, aby mu dala pár nevyžádaných rad.

Ale nakonec Kaelen nepřišel žádat o pomoc; přišel splatit dluh – dluh, který vrátil desetinásobně. Od samého začátku nepronesl na svou obranu jediné slovo a nic nevysvětloval. A když se ocitla v nebezpečí, zasáhl a zachránil ji, a ona mu přitom nedokázala říct ani prosté "děkuji".

Valerie si povzdechla a promnula si čelo. Ještě nikdy nepociťovala takový vnitřní rozpor.

"Kaelene, kam jsi šel?"

Kaelen mezitím kráčel sám po břehu jezera ve východní čtvrti. Noční vánek ho chladil na kůži, zatímco jeho myšlenky bloudily v samotě. Osobnost, jíž byl před osmi lety, se mu nyní zdála jako vzdálená vzpomínka v porovnání s tím, kým byl dnes.

Před jeho desátými narozeninami se každá jeho víra a ambice točily kolem jeho rodiny – mocného rodu Vanceů z Kingsmontu. Kdysi dávno přísahal, že bude kvůli své rodině sílit, až dosáhne samého vrcholu moci. Věřil, že jednoho dne přinese rodině Vanceů nevídanou slávu a povznese ji tak, aby se stala skutečně tou první a nejmocnější rodinou v celé Elysii. Všechny tyto sny však byly brutálně rozmetány na kousky oné bouřlivé noci před osmi lety.

Rod Vanceů z Kingsmontu byl prestižní klan s historií sahající celá staletí do minulosti. Byli to jedni z nejvyšších aristokratů v Kingsmontu, proslulí svou silou a vlivem, a stáli na pokraji toho, aby zastínili všechny ostatní vznešené rody.

Zatímco většina rodin zakládala svou moc na byznysu, politice nebo na vazbách v armádě, Vanceové byli jiní. Excelovali sice ve všech těchto odvětvích, ale jejich skutečná síla spočívala v něčem mnohem výjimečnějším – byli rodem bojových umění. Vanceové pěstovali bojová umění po celé generace, a to nejen tak ledajaká, nýbrž pravá vnitřní bojová umění, jež se zaměřovala na kultivaci vnitřní síly.

V každé generaci se narodili alespoň tři nebo čtyři Vanceové s vrozenou bojovou silou, díky níž byli pro bojová umění přirozeně nadaní. V kombinaci s jejich vlivem v nejrůznějších oblastech to činilo rodinu Vanceů mocnou a nezastavitelnou.

Kaelen byl nejvýjimečnějším členem třetí generace rodiny Vanceů, miláčkem svého dědečka a patriarchy rodu, Thorna Vance. Rodina do něj vkládala velké naděje a viděla v něm budoucího vůdce, který je dovede k ještě větším úspěchům.

Kaelen již od útlého věku vykazoval mimořádný talent, vynikal ve všech směrech a převyšoval své vrstevníky. Narodil se s bojovou silou, trénink bojových umění započal již ve čtyřech letech pod vedením svého otce Magnuse Vance a stal se mistrem vnitřních bojových umění. Jeho bojový talent byl považován za jeden z nejlepších v historii rodu Vanceů a dokonce předčil i schopnosti jeho mladšího bratra Rowana Vance, který byl sice také vysoce ceněn, ale na Kaelena stále neměl.

Téměř všichni v rodině Vanceů věřili, že stoupá nová hvězda, která bude jasně zářit po celé Elysii a dovede Vanceovy do nevídaných výšin. Avšak o Kaelenových desátých narozeninách, kdy radostně přistoupil k Thornovi a požádal ho o dárek, obvykle milující dědeček projevil takový chlad, jaký Kaelen nikdy předtím nezažil.

Následující slova Kaelena ohromila, zmátla a naprosto odzbrojila.

"Kaelen Vance ze třetí generace rodiny Vanceů, je prokletím naší rodiny a kořenem našich budoucích zmatků. Podle rodového práva tímto prohlašuji, že je Kaelen Vance vyloučen z rodu Vanceů, jeho bojová síla zrušena a veškeré zdroje mu budou odebrány. Nikdo z rodu Vanceů s ním nesmí přijít do styku a ten, kdo tak učiní, bude rovněž vyloučen. Třetí generaci rodiny Vanceů povede od této chvíle pouze Rowan Vance."

Thornova tvář byla chladná a díval se na Kaelena, jako by byl zhoubný virus, jako by byl morovou ranou pro rodinu.

Kaelen byl naprosto zmatený. Neměl ponětí, co udělal špatně, ani jak přinesl rodině zmatky. Všechno se ale seběhlo tak rychle, že neměl ani příležitost se hájit. Jeho otec, Magnus, který o něj vždy s péčí pečoval, se proti němu náhle obrátil s brutální silou, holýma rukama mu roztrhl hruď a před zraky všech mu vyrval jeho vrozenou bojovou sílu.

V dnešním moderním světě byli praktikanti starověkých bojových umění nesmírně vzácní a pouze ti, kteří se narodili s bojovou silou, mohli tato umění cvičit a kultivovat svou vnitřní energii. Takoví bojovníci se rodili jeden z milionu, avšak jakmile bojovník svou bojovou sílu ztratil, bylo to, jako by přišel o celý svůj základ. Znamenalo to, že už nikdy nebude schopen bojová umění praktikovat – drtivá rána pro každého bojovníka.

V pouhých deseti letech byl Kaelen zbaven své bojové síly, čímž se všechny jeho dovednosti staly bezcennými. Pak ho Magnus v rámci posledního bezcitného aktu opustil v pustých horách severně od Kingsmontu a fakticky ho tam nechal zemřít.

Kaelen byl plný zmatku a hněvu a nedokázal pochopit, proč ho jeho kdysi milující dědeček odsoudil jako hříšníka rodiny, ani proč se proti němu jeho otec, který se o něj vždy staral, obrátil s takovou krutostí. Dodnes si pamatoval každý detail onoho chladného a bezcitného výrazu v Magnusově tváři, když ho tam nechával umírat v divočině.

Většina lidí by po tak zdrcující ráně boj se životem vzdala, ale oné osudné noci před osmi lety, i přes mučivou bolest, se Kaelen opřel o strom a učinil přísahu svému odcházejícímu otci.

"Magnusi Vancei, všechno, co jsem se naučil, a dokonce i moje samotné tělo, pochází od tebe. Vzal jsi mi moji bojovou sílu a já k tobě za to nechovám nenávist. Cokoli jsem ti ale dlužil, to jsem dnes plně splatil. Od této chvíle nemám já, Kaelen Vance, žádné pouto k tobě ani k rodině Vanceů. Přísahám, že nezemřu – přežiju a povstanu, budu silnější a vystoupám výš než kdokoliv jiný a jednoho dne budete ty i celá rodina Vanceů vzhlížet nahoru a s lítostí budete litovat toho, co jste dnes udělali!"

S těmi slovy vší silou udeřil pěstí do stromu. Kůži na ruce měl odřenou do krve, byl to šokující pohled. On však žádnou bolest necítil; v očích mu plál jen žhnoucí oheň.

Magnus se při jeho slovech na okamžik zastavil, ale neohlédl se a se stejnou chladnou lhostejností odešel. Možná Magnus věřil, že Kaelen v takových podmínkách nemůže přežít. I kdyby Kaelen přežil, se zničenou bojovou silou a bez nikoho, na koho by se mohl spolehnout, mohl doufat maximálně v to, že se z něj stane regionální magnát – což ani zdaleka nestačilo na to, aby si získal pozornost mocné rodiny Vanceů, natož jejich respekt.

Pro Magnuse byla Kaelenova přísaha jen směšným vtipem. Ale ani Thorne, ani Magnus nikdy nečekali, že ten desetiletý chlapec, kterého vyhodili na pospas smrti, to přežije.

Když v něm znovu ožily vzpomínky na chladné, bezcitné tváře Thorna a Magnuse, Kaelenovy rty se zkřivily do ledového úsměvu. "Thorne, Magnusi, rodino Vanceů – až před vámi znovu stanu, ty vaše výrazy budou prostě k nezaplacení, že?"

Ta myšlenka přiživila oheň v Kaelenově srdci. Věděl, že se jednoho dne do Kingsmontu vrátí a získá zpět všechno, co mu bylo ukradeno.