Kaelen se vymanil ze svého zamyšlení, pokračoval podél nábřeží řeky a obdivoval světla na obou březích. Zhruba po deseti minutách mu zavolal Declan.

"Pane Kaelene, stále pracujeme na vyhledání té nejúrodnější půdy v rámci státu, což si vyžádá ještě trochu času. Co se týče té dívky, na kterou jste se ptal, informace už máme. Je ve čtvrtém ročníku na vyšší střední škole v Pendletonu, třída 4. Už jsem pro vás zařídil identitu přestupujícího studenta a vaše studentská karta je připravena. Nechám vám ji dnes večer doručit do vily."

Kaelen přikývl. "Rozumím. S pozemkem není kam spěchat; důležitější je přesnost. Ujistěte se, že všechny informace jsou důkladně ověřeny."

Declan to rychle potvrdil a Kaelen hovor ukončil.

Přesně ve chvíli, kdy Kaelen otočil hlavu, prosvištěl mu těsně kolem obličeje ostrý poryv větru. Ocelová koule ho minula jen o vlásek, roztříštila se o zem za ním a rozštípala kamennou dlažbu.

"Chlapče, jsi v pořádku?" přispěchal k němu muž středního věku a začal se Kaelenovi omlouvat.

Muž měl hranatou čelist, pronikavé oči a vyzařovala z něj aura autority. Každý jeho pohyb v sobě nesl smysl pro důstojnost. Vedle něj stála asi sedmnáctiletá nebo osmnáctiletá dívka, měla jemné rysy, světlou pleť a byla oděná v černém cvičebním úboru pro bojová umění. V útlých rukou svírala další ocelovou kouli.

Když Kaelen neodpověděl, a protože koule jen zasáhla zem, dívka se zamračila. "Tati, vždyť mu nic není, tak proč se omlouváš?"

Z jejího hlasu čišel nádech trucovitosti, jaký napovídal, že jde o rozmazlenou mladou dámu, jež je zvyklá vždycky dosáhnout svého.

"Buď zticha, Claro! Ta koule ti vyklouzla z ruky – to je tvoje chyba. I když to nikoho nezranilo, vyděsila jsi ho. Okamžitě se omluv!" Hlas muže středního věku zněl přísně a spravedlivě.

Dívka jménem Clara se tvářila neochotně, ale zamumlala Kaelenovi polovičatou omluvu, z níž nebylo cítit ani špetku upřímnosti.

Kaelen pohlédl nejprve na muže, pak na Claru a s klidem prohlásil: "Pokud si hodláte procvičovat údery ocelovými koulemi, měli byste si dávat větší pozor a najít si místo, kde nejsou lidé."

Clara se okamžitě rozlítila. Celý život ji všichni rozmazlovali a nikdy ji nenapomínal nikdo mimo rodinu. Ignorovala přítomnost svého otce a vyjela na Kaelena: "Už jsem se omluvila. Nepokoušej štěstí! Do toho, kde cvičím, ti vůbec nic není. Co je ti vlastně po tom?"

Sotva to dořekla, zmateně se zamračila. "Počkat chvíli, jak víš, že si procvičuju údery s ocelovými koulemi?"

Její rodina byla výjimečná a měla rodovou linii provázanou s bojovým uměním. Metodu tréninku s ocelovými koulemi jí předali její příbuzní, mistři bojových umění. Byla to technika, kterou používalo jen několik málo bojovníků ke zdokonalení kontroly nad svými údery a jež vyžadovala přesné ovládání vlastní síly. Šlo o vysoce pokročilou tréninkovou techniku a Kaelen, se svým uhlazeným zevnějškem, bez jakéhokoli zjevného spojení s bojovým uměním, o ní neměl mít ani potuchy.

Ale Kaelen se neobtěžoval na její otázku odpovědět, jen se usmál, zavrtěl hlavou a kráčel dál.

"Co má za problém? Neochotně jsem se mu omluvila a on si o sobě fakt myslí, jak není úžasnej, chová se tu povýšeně!" reptala Clara a sledovala, jak Kaelen odchází.

"Tati, já jdu za ním! Potřebuje zjistit, co se stane, když někdo urazí Montgomeryovy!" Nedokázala ovládnout svou frustraci a už byla připravená za ním vystartovat a dát mu lekci. Ale než se stačila pohnout, na rameni jí přistála silná, široká ruka a podržela ji na místě.

"Tati…" otočila se Clara a v hlase jí zazněla špetka rozhořčení.

"Claro, kolikrát ti ještě musím říkat, že ten svůj přístup musíš změnit?" Muž středního věku stáhl ruku a tvářil se vážně. "Jen proto, že ses naučila techniky rodiny, získala vnitřní sílu a naše rodina za tebou stojí, to neznamená, že se můžeš chovat bezohledně a pohrdat ostatními. Svět je plný skrytých talentů a s tímhle přístupem si koleduješ o malér."

Clara si však otcova slova k srdci nevzala a odmítla je prostým pokrčením ramen. "Skrytých talentů? Tati, podívej se na něj – vypadá snad jako někdo výjimečný? Je to prostě nějaký slaboch. Proč bych se o něj měla zajímat?"

Otec se s ní tentokrát nehádal. Zastavil ji jen proto, že chtěl, aby se naučila trochu pokory a vyhnula se zbytečným problémům. Pokud jde o Kaelena, svými lehkými kroky a nenuceným chováním vůbec nepůsobil jako bojovník. Kdyby předtím nedošlo k tomu těsnému vyhnutí se kouli, vůbec by Kaelenovi nevěnoval druhou myšlenku. Vzhledem ke svému postavení ho nezajímaly ani ty nejslibnější mladé talenty v Dawnshire, natož zdánlivě bezvýznamný mladík, jako byl Kaelen.

Kaelen strávil zbytek večera touláním po rušném městě a užíval si pocit znovuzrození, který se dostavil s návratem do městského života. Po letech strávených v hlubokých horách a v nebezpečných situacích byl návrat do města příjemnou změnou.

Jeho procházka trvala až do chvíle dávno po jedenácté večerní, kdy už byly ulice převážně prázdné. Když procházel tichou uličkou, zavoněla mu ve vzduchu vůně jídla z malého nočního stánku na konci ulice. Protože Kaelen neměl nic lepšího na práci, posadil se ke stánku, objednal si misku pálivého chilli a vychutnával si každé sousto.

Nedlouho poté, co se usadil, dorazili další dva hosté – shodou okolností ten samý otec s dcerou, na které narazil předtím. Muž středního věku na Kaelena se zdvořilým úsměvem přikývl, než se posadil k vedlejšímu stolu, ale Clara jen obrátila oči v sloup a dávala jasně najevo nezájem si ho všímat. Uf, tomuhle chlapovi se asi nevyhnu – to je teda smůla!

Kaelen pokračoval v jídle, zdánlivě nevnímajíc přítomnost otce a dcery.

Clara, která celou noc trénovala, byla vyhladovělá. Jakmile jí přinesli jídlo, začala hltavě jíst, zatímco se na ni otec z protější strany stolu usmíval.

Nedaleko odtud navzdory pozdní hodině stále fungovalo staveniště a dělníci pokračovali ve svých úkolech.

Když Clara dojídala, její otec se postavil a zamířil do nedalekého obchodu koupit nějaké energetické nápoje. Neudělal ani sto kroků, když se ulicí rozlehl ohlušující rachot.

Vyplašený muž zvedl zrak a uviděl, jak se jeřáb na stavbě přetrhl a masivní ocelový nosník padá přímo dolů k místu, kde seděla Clara.

"Claro!" zaječel muž, oči rozšířené hrůzou.

Ačkoli byl poměrně silný, od Clary ho dělilo ještě dobrých sto yardů a padající ocelový nosník byl rychlý jako splašený kůň. Věděl, že k ní nestihne doběhnout včas, aby ji zachránil.

Clara si nebezpečí také uvědomila. Pokusila se uskočit z cesty, ale po šesti hodinách cvičení v koňském postoji a tréninku s ocelovou koulí bylo její tělo vyčerpané. Její reflexy nestačily a mohla jen bezmocně sledovat, jak se na ni řítí ty mohutné nosníky.

"Ne!" zoufale vykřikla, zavřela oči a připravila se na náraz.

Povzdech. K jejím uším dolehlo tiché povzdechnutí a ucítila, jak se kolem ní prohnal závan větru.

Po chvíli, která se zdála jako celá věčnost, k drtivému nárazu, který očekávala, nedošlo. Opatrně otevřela oči a zůstala v šoku nad tím, co uviděla.

Vedle ní stál Kaelen s klidnou a vyrovnanou tváří. Jednou světlou, štíhlou rukou zachytil obrovský ocelový nosník a bez sebemenší námahy ho udržel ve vzduchu.

O sto yardů dál stál podobně ohromený muž středního věku. Hlas se mu třásl, když pronesl: "Mít tolik ladnosti a přitom disponovat takovou silou a zvedat tuny, jako by to nic nebylo – tenhle chlapec musí být Svrchovaný vládce!"