Maevia

„Vzal mou dceru... jako dárkyni.“

Slova mého otce se rozléhají trůním sálem, zatímco já stojím za ním se staženým hrdlem, takže sotva dýchám, natož abych mluvila. Nemohu uvěřit slovům, která mu vyšla z úst, a podle výrazu tváře upířího krále Danteho tomu nevěří ani on.

„O čem to sakra mluvíte?“ zeptá se král. „Chcete, abych si vzal vaši dceru? Abych tím smazal dluh, který mi stále dlužíte za to, že jste po celá ta léta vedl válku proti mým zemím?“ Stojí na vyvýšeném podestu, ale jak mluví, sejde o jeden schod dolů. Je od nás stále dobrých deset stop a v této pozici je pravděpodobně o tři stopy vyšší než můj otec, který měří metr osmdesát pět. Jsem si jistá, že král Dante je vyšší než můj otec i tak, ale z tohoto úhlu vypadá jako obr sklánějící se nad mým otcem – naštvaný obr.

Sama jsem víc než jen trochu rozzuřená, když se snažím vstřebat, co se vlastně děje. Slyším, jak Celia začíná fňukat, a při jejím pláči otec cukne. Také jsem zaslechla překvapené zalapání po dechu buď od Kaelena za mnou, nebo od jeho matky Eleanor, nebo možná od obou. Stále nevím, co říct. Jediné, co mě napadá, je, že mi něco uniká. Jistě moji rodiče využívají tuto příležitost jako způsob, jak získat nad upíry navrch. Musí to být součást nějakého nekalého plánu, o kterém nevím.

Nemohou mě přece opravdu chtít prodat – nebo ano? Ani nedokážu domyslet, co by to znamenalo. Vždyť se mám stát příští alfou. Nezáleží na tom, že jsem žena. Otec mě už od dětství cvičil na to, abych převzala vedení smečky. Ne, něco tady nehraje.

„Vysvětlete mi to prosím, Gideone,“ řekne Dante, opře si loket o zkříženou ruku a dlouhými, štíhlými prsty se zamyšleně hladí po tváři. „Vysvětlete mi, jak pro mě vaše dcera – ať už je to kterákoli z těchto žen – může mít větší užitek než peníze, které jste se mi zavázal zaplatit.“

Když vysloví slova „těchto žen“, jeho oči krátce spočinou na nás všech a na okamžik se naše pohledy střetnou, jako by tím dával najevo, že ví, že můj otec musí mluvit o mně. Jsem tu jediná žena, která je dost mladá na to, aby byla jeho dcerou, kromě Celie, a ta je ještě dítě. Nikdo z válečníků, které jsme si přivedli s sebou, není žena, takže kromě mě zbývá jen moje matka a Kaelenova máma. Ty zjevně jeho dcerou nejsou.

Tento logický závěr způsobí, že mým tělem projede další vlna strachu. Co by to znamenalo zůstat tady a stát se dárkyní pro upířího krále? Na to nemohu ani pomyslet. Všechny příběhy o dárcích, které jsem kdy slyšela, jsou horší než samotná smrt na bojišti.

Otec si musí znovu odkašlat, než promluví, což alespoň naznačuje, že z tohoto plánu není nijak zvlášť nadšený, ale zrada, která se mi usazuje v srdci, je neuvěřitelná, když si uvědomím, co právě dělá.

V mysli se mi míhají různé vzpomínky na mě a mého otce, když jsem vyrůstala a on mě učil tolika věcem. Vybavují se mi zvláštní vzpomínky – poprvé, kdy mě povozil na hřbetě svého vlka lesem, pozorování polární záře o slunovratu, když jsem byla mladší, jak mě učil chytat ryby holýma rukama.

Ne, není možné, aby mě můj otec, muž, kterému jsem dřív říkala tatínku, teď prodával tomuhle monstru, našemu nepříteli. Možná vypadá jako dokonalý muž s tou svou pohlednou tváří a pevnou, svalnatou postavou, ale mě neošálí. Je to sám ďábel.

Tak co se to sakra děje?

„Nuže,“ začíná otec a lapá po dechu. „Myslím, že zjistíte, že pro vás bude dokonalou dárkyní. Pochází z dobrého rodu, pochopitelně, když jsem její otec. Je inteligentní, poslušná a jednoho dne by pro vás mohla být dokonce přínosem u dvora, pokud bude ží... pokud jí to dovolíte.“

Pokud bude žít tak dlouho... to chtěl otec říct. Musím v sobě potlačit vlastní výbuch hněvu, protože se ho chci zeptat, jak to může udělat.

Můj pohled sklouzne k matce a zdá se, že se jí kolem červených rtů pohrává slabý úšklebek. Jsem zmatená. S matkou jsme si byly vždycky blízké. Stejně jako od otce jsem se i od ní hodně naučila. Naučila mě, jak se chovat jako dáma, jak tančit, šít, bavit společnost. A teď tu opravdu bude stát s tím samolibým úsměvem na tváři, zatímco její jediná dcera je prodávána pryč?

Nerozumím tomu. Vzpomínám si, jak byla zničená, když se narodila Celia, jak podvedená se cítila, že jí to otec mohl udělat – mít dítě s jinou ženou – a jak jsem to byla já, kdo ji konejšil a ujišťovala ji, že všechno bude v pořádku.

A teď prostě nechá mého otce, aby mě vyměnil s naším nepřítelem za válečný dluh? Nezáleží mi na tom, že ten dluh je tak vysoký, že by si někdo mohl myslet, že je čest mít takovou cenu. Nedokážu si představit, že bych prodala své vlastní dítě. Podívám se dolů na Celiu, která je v mém mladém věku tím nejbližším, co jsem kdy měla k vlastnímu dítěti, a vidím, jak jí po tvářích stékají slzy. Ne, nikdy, opravdu nikdy bych se jí nevzdala.

Bez hlesu naznačím své sestře rty: „To bude dobré,“ ale to jí v pláči nezabrání. Ví, že se od sebe chystáme být odtrženy, a pak už nebude mít nikoho, a já svému otci nemohu věřit, že se o ni postará.

Chci se otočit ke Kaelenovi, poprosit ho, aby na Celiu dohlédl, ale teď v sobě nemohu najít sílu se na něj ani podívat. Zastane se mě? A pokud nemám být příštím vůdcem smečky já, kdo jím tedy bude?

Otočím hlavu k bratrovi a na Rafeově tváři vidím stejný náznak úsměvu, jaký má naše matka. Takže má radost, že odcházím, aby se alfou mohl stát on.

„Obávám se, že tomu prostě nerozumím.“ Král Dante se otočí, vyjde zpátky po schodech ke svému trůnu a usedne do něj. Muži po obou stranách mírně upraví svůj postoj. Můj pohled k nim sklouzne, ale nezůstane tam dlouho. Když je v místnosti král, nikdo jiný si nezaslouží víc než jen letmý pohled.

Teď na něj ale nezírám kvůli jeho vzhledu. Zírám na něj, protože čekám na jeho verdikt. Očividně netuší, proč má jedna dárkyně tak velkou hodnotu, a já to nevím taky.

„Prosím, Vaše Výsosti.“ Můj otec doslova padne na kolena a strhne s sebou i mou matku. „Válka... mým lidem vzala všechno. Právě jsme vám poslali naše zásoby přírodních zdrojů. V současném stavu možná ani nepřežijeme zimu. Nemáme už nic, co bychom mohli vyměnit nebo prodat... Moji lidé hladoví. Na účtech mi nezbylo dost peněz, abych vám zaplatil byť jen třetinu toho, co dlužím, ale slibuji vám, že ona za to stojí.“

Král Dante kroutí hlavou. „Pokud jste neměl peníze na to, abyste mi je splatil, neměl jste si je vůbec půjčovat. Nevedli jsme snad stejnou debatu před patnácti lety, Gideone? Tehdy, když jste mi tvrdil, že když vám půjčím deset milionů draků, dokážete ty peníze využít k podmanění okolních smeček, přičemž byste mi pak snadno splatil dvacet milionů? Říkal jsem vám tehdy, že si nemyslím, že je to dobrý nápad, ale vy jste trval na svém, a kvůli vztahu vašeho otce s mým otcem jsem se rozhodl to povolit. A teď jsme tady, deset let po termínu splatnosti, a vy stále nejste schopen dostát své části dohody.“

Poslouchám slova krále Danteho a div mi neupadne čelist. Takže o tomhle ta válka celou dobu byla? Protože můj otec nebyl schopen splatit dluh? Matně si vzpomínám na války s ostatními smečkami z doby, kdy jsem byla malá holka, ale mně – stejně jako všem tehdejším dětem školního věku – bylo řečeno, že nás ty ostatní smečky napadly.

Můj otec se pro mě rychle stával cizincem.

„Byl to bláhový podnik!“ Otec pustí matčinu ruku, lehne si celým tělem na zem a vzlyká. „Nemohu se divit vašemu hněvu, pane. Nemohu. Chtěl jsem si vybudovat jméno nezávisle na svém otci a selhal jsem. Prosím, mějte se mnou slitování.“

„Vždyť jsem s vámi měl slitování!“ Král Dante nevypadá zdaleka tak rozrušeně, jak by měl. „Odpustil jsem vám více než polovinu dluhu ještě předtím, než jsme vůbec začali bojovat. A vy jste mi přesto odmítal dát i to, takže jsem si musel vzít vaše východní země jako splátku. Vím, že jste v té bitvě ztratil desetitisíce válečníků, ale víte, že ani pro mě to nebylo zadarmo? Kdybych měl k tomu, co dlužíte, připočítat ještě náklady na válku, nedokázal byste to splatit ani za deset mých životů.“

Jeho poznámka přiměje muže po jeho levici k tichému uchetnutí pod fousy a předpokládám, že pro upíra, který by žil věčně, kdyby ho nikdo nezabil, může být vtipné říct, že by měl deset životů.

Nikdo jiný se ale nesměje, nejméně ze všech já.

Chápu teď, že tato situace je mnohem jiná, než jsem si kdy myslela. Celou dobu jsem věřila, že na nás upíři, stejně jako ostatní smečky, zaútočili, že prostě chtěli to, co je naše, a dokonce že se na nás chtěli krmit. Na rozdíl od lidí u vlkodlaků při krmení nehrozí, že by se z nich stal další upír – což je, jak chápu, pro jejich druh nezákonné bez výslovného povolení krále kvůli regulaci populace. Nemůžeme se stát jako oni, protože naše těla přirozeně vědí, jak bojovat s jedem, který mění lidi v nemrtvé.

Můžeme ale zemřít.

Pokud si chamtiví upíři vezmou příliš mnoho, mohou nás vysát a zabít. Ačkoli není nezákonné, aby upír zabil vlkodlaka tím, že ho vysaje, nedoporučuje se to. Většina z nich dává přednost naší nebo lidské krvi před zvířecí, takže je jednodušší mít po ruce zásobu vlkodlaků, ze kterých se mohou krmit. Lidé takto drženi být nemohou, protože musí být při jednom krmení zcela vysáti a zabiti, aby se neporušil zákon o vytváření dalších upírů.

Proto s sebou mnozí naši válečníci nosí kapsle s jedem, aby zabránili svému zajetí a tomu, že by museli žít mizerný život dárce.

Netuším, co se stane, pokud upíří král nabídku mého otce odmítne, ale vím, že tak velkou částku nikdy nedokážeme splatit.

Spodní ret se mi chvěje, když se snažím zformulovat větu. Musím se pokusit přesvědčit krále Danteho, aby si mě vzal, že za ty peníze stojím, že mu nějak vynahradím, když si mě nechá jako dárkyni, ale než stihnu otevřít ústa, otec se znovu postaví.

„Slibuji vám, že za to stojí. Podívejte se na ni. Vidíte, jak je krásná?“ Otočí se a pokyne mým směrem, ale z jeho dalšího prohlášení se mi v krku zvedne žluč.

„Pojď sem, miláčku. Pojď se seznámit s králem... Celio.“