Audrey se potácela kupředu, nohy ji sotva držely. Neměla peníze, telefon ani možnost přivolat pomoc. Jedinou zbývající možností bylo běžet na policejní stanici poblíž nemocnice, ale její oslabené tělo bylo na pokraji kolapsu, neměla dost sil, aby se dostala daleko.

„Slečna Harlowová je kousek před námi,“ zahlásil svižně jeden z Damianových bodyguardů, když ji spatřil.

„Audrey, okamžitě se zastav!“ zařval Damian a jeho hlas se rozlehl chodbou.

Zvuk jeho hlasu spolu s duněním kroků bodyguardů za zády jí vehnal mráz přímo do morku kostí. Rychlý pohled přes rameno potvrdil její nejhorší obavy – rychle ji doháněli.

*Jak to, že jsou tak rychlí? Museli se podívat na nemocniční kamery,* blesklo jí hlavou a panika v ní stoupala jako přívalová vlna.

*Co mám dělat? Jestli mě odtáhnou zpátky, stačí jedna injekce anestetika a budu jen jako ovce vedená na porážku. Noční můra z minulého života se bude opakovat.* Zalil ji studený pot a vidění se rozostřilo.

Přinutila se zrychlit, ale nohy se jí podlamovaly. Každý nádech pro ni byl nesmírně těžký a nohy se jí třásly, jak bojovala, aby vůbec zůstala stát.

Byla v tak křehkém a vyčerpaném stavu, že se sotva dokázala hýbat. Úsilí o běh jí připadalo jako krutý žert – tělo jí prostě odmítalo sloužit.

*Jestli takhle budu pokračovat dál, určitě mě chytí.* Ta myšlenka jí sevřela hruď strachem. Její šance na útěk se rozplývaly a ona to dobře věděla.

*Neuteču jim. Co mám dělat? Pomozte mi někdo, prosím.* V hrudi ji drásalo zoufalství, když se nutila jít dál.

Po několika zatáčkách si Audrey všimla neobvykle vyhlížejícího pokoje. V mysli jí blikl slabý záblesk poznání.

*Pokud se nepletu,* pomyslela si, *tohle je soukromý pokoj Gideona Lockwooda, nejstaršího vnuka hlavy rodiny Lockwoodů. Jejich rodina je nejmocnější dynastií ve Veridii.*

Samotné Gideonovo jméno stačilo k tomu, aby člověku ztuhla krev v žilách. Byl známý svou bezohlednou efektivitou a neústupnou dominancí; za necelé dva roky proměnil Lockwood Group v nejúspěšnější korporaci ve Veridii.

Před třemi měsíci ho však autonehoda bohužel uvrhla do vegetativního stavu.

Dveře pokoje byly pootevřené a nikde nebylo vidět žádné stráže.

Audrey váhala jen vteřinu, než se rozhodla. Kousla se do rtu, strčila do dveří a vklouzla dovnitř. Pak je za sebou rázně přibouchla.

Venku se ozval Damianův nezaměnitelný, vzteklý hlas: „Kde je? Najdete ji. Chci prohledat každý kout. Musíme ji okamžitě najít.“

Zvuk kroků a Damianův řev sílily a blížily se. Srdce jí divoce bušilo. Pokoj byl sice luxusní, ale chyběly v něm jakékoli kloudné úkryty.

Audrey přelétla pohledem místnost a pak jí zrak padl na postel. Neměla času nazbyt, přispěchala k ní, odhrnula přikrývku a vklouzla pod ni.

„Vypadni.“ Hlas byl tak chladný a nečekaný, že Audrey šokem málem spadla z postele.

V panice se jí rozbušilo srdce. *To není možné. Pacienti ve vegetativním stavu nemluví. Určitě se mi to jen zdá.*

Zaplašila tu myšlenku a přitiskla se blíž ke Gideonovu nehybnému tělu. Položila se tak, aby to zvenčí vypadalo, že pod peřinou leží jen jeden člověk. Pokud by někdo přikrývku fyzicky nestáhl, její přítomnost by zůstala skrytá.

Uklidňovala se tím, že Damian by se neodvážil Gideonovy postele ani dotknout.

Z Gideonova těla vyzařovalo teplo, což byl ostrý kontrast k její ledové, třesoucí se postavě. Náhlý pocit bezpečí způsobil, že Audrey v očích pálily slzy.

*Jak mohl můj život dospět až sem?* pomyslela si hořce a smutek se zoufalstvím hrozily, že ji zcela pohltí. *Matka, kterou jsem si vážila, snoubenec, kterého jsem milovala, nevlastní sestra, na které mi záleželo – všichni jsou to stvůry. Co jsem udělala špatně? Proč se mnou takhle zacházejí?*

„Pane Vossi, slečna Harlowová vtrhla do pokoje pana Lockwooda,“ hlásil zvenčí jeden z Damianových bodyguardů.

Damian a jeho muži se shromáždili těsně za dveřmi a tichými hlasy probírali další krok, ačkoli dovnitř zatím nevtrhli.

Audrey se zatajil dech. Srdce jí vynechalo úder, když ji zaplavil pocit naléhavosti.

Ačkoli byl Gideon ztělesněním moci, byl stále v komatu, neschopen pohybu či slova.

A z důvodů, které nedokázala pochopit, nebylo po strážích rodiny Lockwoodových nikde ani památky. Kdyby Damian vtrhl dovnitř se svými muži, nikdo by ho nezastavil.

Zoufale sevřela Gideonovu košili a na krajíčku slz zašeptala: „Gideone, co mám dělat?“

„Můj problém to není. Slez ze mě.“ Chladný hlas znovu prořízl ticho.

Audrey ztuhla a na slzy okamžitě zapomněla. *On... promluvil?* Srdce se jí rozbušilo. *Zdá se, že Gideon není v bezvědomí. On je vzhůru? To je neuvěřitelné. Jestli je opravdu vzhůru, mohu ho požádat o ochranu. Koneckonců se přece trochu známe.*

Rychle si otřela obličej, vylezla zpod přikrývky a přisunula se blíž k němu. Poklekla vedle něj, obličej jen pár centimetrů od jeho. „Gideone, prosím, pomoz mi. Ten parchant Damian zfalšoval lékařské záznamy, aby měl důvod nechat mi uříznout levé prso. Je to zrůda.“

Gideonovy oči však zůstávaly zavřené a jeho výraz byl klidný, jako by stále hluboce spal.

*Předstírá to?* divila se Audrey. *Tuhle šanci si rozhodně nenechám ujít.*

Chytila ho za ramena a zatřásla jím vší silou, kterou v sobě dokázala vydolovat. „Gideone, vím, že jsi vzhůru. Otevři oči a podívej se na mě. To jsem já, Audrey Harlowová.“

„Audrey?“ ozval se opět Gideonův hlas, přesto měl oči stále pevně zavřené a rty se mu ani nepohnuly.

*Ale on ke mně právě mluvil... Jak je to možné? Že by břichomluvectví?* Audrey mu položila ruku zlehka na břicho, ale cítila jen mírné zvedání a klesání při dýchání – žádný jiný pohyb, nic, co by naznačovalo, že mluvil.

*Jak se mnou komunikuje?* přemítala a její zvědavost rostla. „Ty opravdu můžeš mluvit?“ zašeptala váhavě.

Následovalo však ticho. Čekala s napjatýma ušima, ale nic dalšího už neslyšela.

*Opravdu mluvil Gideon? Nebo už jsem tak zoufalá, že mám halucinace?* pochybovala o sobě v duchu a zmocňovala se jí frustrace.

Vtom se za dveřmi rozlehly hlasy.

Jako první promluvil Marcus Dane, Gideonův osobní asistent, a jeho tón byl ostrý: „Pane Vossi, tohle je soukromý pokoj pana Lockwooda.“

„Pane Dane, omlouvám se,“ odpověděl Damianův hlas, v němž se mísila nucená zdvořilost s napětím. „Moje snoubenka sem vstoupila bez povolení. Okamžitě ji odvedu.“

Audrey se strachy sevřel žaludek. Ať už byl Gideonův hlas skutečný, nebo ne, teď už neměla na vybranou.

Rychle vklouzla zpátky pod přikrývku, pevně se přitiskla ke Gideonovu nehybnému tělu a modlila se, aby Marcus Damiana nepustil dovnitř.

Marcusův tón byl skeptický. „Pane Vossi, musíte se mýlit. Stál jsem tady u dveří celou dobu a nikoho jsem vejít neviděl.“

Damian se nervózně zasmál: „Pane Dane, co kdybyste prostě otevřel dveře a nechal nás letmo nahlédnout? Slibuji, že budeme hned pryč.“

Gideon byl někdo, koho si Damian nemohl dovolit rozzlobit, a to ani teď, kdy byl po nehodě v kómatu.

V sázce však bylo příliš mnoho a Damian byl odhodlaný najít Audrey a dostat ji na operační sůl ještě dnes, stůj co stůj. Kdyby dnes selhal, všechny jeho pečlivé plány a měsíce pletich by se zhroutily jako domeček z karet.

„To nepřichází v úvahu,“ odpověděl Marcus pevně, neboť mu docházela trpělivost. „Pokoj pana Lockwooda není přístupný jen tak pro někoho.“

„Pane Dane–“ Damianův tón byl stále naléhavější, ale Marcus ho přerušil.

„Pane Vossi, prosím, nepleťte se mi do mých povinností,“ řekl chladně Marcus a jeho postoj byl neoblomný. Nedal se zviklat a Damian věděl, že bude lepší na něj dál netlačit.

Pokojem se rozhostilo napjaté ticho, husté nevyřčenými hrozbami. Damian si upravil brýle a otočil se k jednomu ze svých mužů: „Jude, jsi si jistý tím, co jsi viděl?“

Jude Fletcher důrazně přikývl. „Naprosto, pane. Přísahám na svůj život – slečna Harlowová vešla do toho pokoje. Právě teď je tam uvnitř.“

„Pane Dane,“ řekl Damian, v jehož hlase se začala projevovat netrpělivost, „slyšel jste to, že? Operaci mé snoubenky nelze odložit. Jde o otázku života a smrti. Od dětství byla rozmazlovaná a má panickou hrůzu z bolesti. Proto na poslední chvíli utekla. Prosím, nemohl byste udělat výjimku?“

Pod přikrývkou se Audreyino tělo třáslo vztekem i strachem zároveň. Její křehká postava se třela o Gideonův bok, jak jeho košili svírala svýma drobnýma rukama. V panice se její nohy nechtěně propletly s jeho.

„Pusť mě.“ Náhlý rozkaz byl ostrý a vzteklý, až z něj málem vyskočila z kůže.

*Další halucinace?* pomyslela si, zahanbená touto situací i jejich současnou polohou. Rychle odtáhla nohy, ale její tělo zůstalo přitisknuté k jeho. Nezbývalo jí než se v duchu modlit, aby Damian odešel, aby si mohla půjčit Marcusův telefon a zavolat policii.

Damian se však nevzdával. „Pane Dane, jistě vám jde také o bezpečnost pana Lockwooda, že? Moje snoubenka v sobě nosí virus. Kdyby nakazila pana Lockwooda, byla by to katastrofa.“

Audrey v hrudi planul vztek, protože byla ve skutečnosti naprosto zdravá. *Marcus by je přece nepustil dovnitř, že ne?*

Zvuk otáčejícího se zámku zazněl jako výstřel z pistole. Audrey hrůzou ztuhla a prsty instinktivně křečovitě sevřela Gideonovo oblečení.

„Kde přesně si myslíš, že se mě dotýkáš?“ Gideonův vzteklý, ledový hlas ji vylekal tak strašně, že se málem prudce posadila.

Když se podívala dolů, obličej jí zrudl do nachova, protože si k vlastní hrůze uvědomila, že ho chytila za pas kalhot. Okamžitě ruku odtáhla, jako by se popálila.

„Já... omlouvám se. Nechtěla jsem...“ koktala a její bledá tvář teď hořela studem.

Venku Damianův hlas náhle ožil triumfem. „Právě jsem ji slyšel!“

Horlivě se dral kupředu a sebevědomí v něm stoupalo. *Konečně ji mám. Ať se děje cokoli, Audrey jde dnes pod nůž. Jakmile bude po operaci, zítra si ji vezmu na radnici. Pak bude všechno, co vlastní, patřit mně a Vivienne.*

Audrey se sevřelo srdce a zaplavila ji vlna smutku a zoufalství. *Je mi opravdu souzeno prožít tuhle noční můru znovu, dokonce i v tomto životě?*

„Pane Vossi,“ přerušil ho ostře Marcus, vykročil vpřed a zahradil Damianovi cestu. „Mýlíte se. Žádná žena tu není. Nic jsem neslyšel.“

„Právě teď jsem ji slyšel.“ Damian nehodlal ustoupit.

„Něco se vám zdálo. Já jsem nic neslyšel,“ odpověděl Marcus klidně. „Tento pokoj je naprosto přehledný. Kromě pana Lockwooda tu nikdo jiný není.“

Damian pokračoval: „Musí se někde schovávat. Nechte mě jen–“

„Hodláte prohledávat pokoj pana Lockwooda, pane Vossi?“ zeptal se Marcus ledovým hlasem.

Jako na zavolanou se v tichosti objevili čtyři urostlí bodyguardi a vytvořili před dveřmi neprostupnou hradbu.

Damian zaváhal a tvář se mu cukala vztekem. Poté, co zvážil své možnosti, nakonec s nuceným úsměvem couvl. „Omlouvám se za vyrušení.“

Dveře se pevně zavřely a napětí v pokoji trochu polevilo. Marcus přistoupil k posteli a jeho ostrý pohled se zúžil. Beze slova strhl přikrývku a odhalil Audrey. Strnula jako laň oslněná reflektory.