„Slečno Harlowová, jste velmi troufalá,“ zamračil se Marcus, když se díval na chvějící se Audrey na posteli, ale jeho pokárání mu odumřelo na rtech, když si všiml něčeho neobvyklého. Gideonovo tělo, zejména jeho spodní část, jako by se pohnulo a v jeho kalhotách se rýsoval zřetelný stan.

Marcusovi se překvapením rozšířily oči. Nebyl schopen pokračovat v kárání ani skrýt své vzrušení, okamžitě popadl telefon a vytočil číslo. Jeho hlas byl plný naléhavosti: „Doktore Hayesi, pojďte sem hned.“

Audrey v panice vyskočila z postele. „Moc se omlouvám, nechtěla jsem se vás dotknout. Neměla jsem na vybranou – Damian mě chce odtáhnout na operaci, ale já vůbec nejsem nemocná.“

Marcus po ní střelil skeptickým pohledem. „Vy nejste nemocná?“ Ta otázka mu unikla ze rtů, když přemítal o jejím tvrzení. *Proč by někdo nutil zdravého člověka k operaci?*

„Přesně tak, jsem naprosto v pořádku.“ Audrey se v očích zalily slzy, jak ji přemohly vzpomínky na minulý život. „Damian mě nikdy nemiloval. Celou dobu mi lhal. Všechno, co udělal, bylo jen proto, aby získal kontrolu nad mými podíly.“

Toto odhalení vneslo do Marcusova jinak stoického výrazu záblesk nevěřícnosti. Damian byl v celé Veridii známý jako muž hluboce oddaný Audrey. Představa, že by zosnoval takové spiknutí se zbytečnou operací, byla naprosto šokující – skandál jako vystřižený z dramatické telenovely.

Marcus svraštil obočí a pocítil záblesk soucitu – ale to bylo všechno, jen soucit.

Rodina Lockwoodových už tak byla po krk v potížích. Netušil, kdy se Gideon se probudí, a Audrey tu rozhodně neměla co pohledávat.

„Slečno Harlowová, musíte odejít,“ řekl Marcus pevně.

„Nemohu,“ ohradila se a třásla se zoufalstvím. Neodvažovala se odejít.

Znala Damiana až příliš dobře. Touhle dobou už musel mít obklíčenou celou nemocnici. V okamžiku, kořeněným strachem, kdy by vykročila z Gideonova pokoje, by ji chytili.

Chytala se i stébla trávy a úpěnlivě prosila: „Pane Dane, prosím, nechte mě tu ještě chvíli. Nebo... mohl byste mi zavolat policii?“

Marcusova tvář ztvrdla. „Omlouvám se, slečno Harlowová, ale já pracuji pro rodinu Lockwoodových. Mou zodpovědností je starat se o pana Lockwooda, ne mu přidělávat potíže.“

Pokračovala: „Pane Dane, prosím–“

„Slečno Harlowová, odejděte,“ zopakoval a přerušil ji.

Audrey se kousla do rtu, mysl se jí zběsile točila. Domnívala se, že když bude dostatečně dlouho zdržovat, situace by se mohla obrátit v její prospěch.

Než stačila vymyslet další prosbu, ozvaly se blížící se kroky. „Co se děje, pane Dane?“ zeptal se nervózně ženský hlas.

V té chvíli dorazil Gideonův lékař Elias Hayes v doprovodu vznešené ženy před padesátkou, jejíž autoritativní vystupování a eleganci nebylo možné přehlédnout.

Marcus střelil pohledem po Audrey, než odvedl nově příchozí stranou k tichému rozhovoru. Audrey si uvědomila své ošemetné postavení a moudře si zakryla uši, aby předstírala, že nic neslyší.

O několik okamžiků později k ní žena přistoupila s vřelým, téměř odzbrojujícím úsměvem. „Vy musíte být slečna Harlowová. Já jsem Genevieve Lockwoodová, Gideonova matka.“

Audrey se při tomto nečekaném představení sevřelo srdce. „Paní Lockwoodová, těší mě,“ vykoktala a přinutila se k roztřesenému úsměvu.

V hlavě se jí míhaly myšlenky: *Vypadá laskavě... Mohla by to být moje šance? Mohla by mě zachránit?*

„Právě jsem mluvila s Marcusem. Chápu, že máte potíže, je to tak?“ Genevievein hlas byl jemný, ale zkoumavý.

Hráz Audreyiných emocí se protrhla a ona se chytila tohoto stébla záchrany. „Paní Lockwoodová, prosím, úpěnlivě vás prosím. Zavolejte mi policii...“

Genevievein úsměv změkl, ale její slova nesla znepokojivou váhu. „Audrey, takové operace vyžadují souhlas nejbližší rodiny. Vaši rodiče ty papíry podepsali, že? To znamená, že vás neochrání. I když do toho zapojíte policii a dnes uniknete, co bude zítra?“

Každá věta jí připadala jako dýka zabodnutá do srdce. Sevřela si hruď, když pocítila vlnu bolesti, která ji hrozila zničit.

*Moje macecha a nevlastní sestra jsou dost kruté, ale otec je moje vlastní krev. Jak se může jen tak dívat, jak proti mně kují pikle?* Pak sevřela přední část svých šatů, jak ji pohltilo zoufalství.

Její myšlenky se dál točily v kruhu. *I když dnes nějak z nemocnice uteču, co potom? Nikdy mě nenechají na pokoji. A jsem sama, izolovaná, nemám se na koho obrátit. Jak dlouho se dokážu bránit sama?*

„Slečno Harlowová,“ řekla po chvíli Genevieve s úsměvem a zamyšleným tónem, „možná bych měla řešení, ale záleží na tom, zda budete ochotná.“

Audrey prudce zvedla hlavu. „O co jde?“

„Vdejte se za mého syna a staňte se Lockwoodovou.“

„Cože?“

Audrey byla zaskočená, její mysl se snažila zpracovat nečekanou nabídku.

Genevievein klidný výraz se ani nepohnul, když s tichým uchetnutím vysvětlovala: „I když je můj syn momentálně v kómatu, nikdo nedokáže říct, kdy se může probudit.

„A i kdyby ne, naše rodina má dostatek bohatství a moci, aby vám zajistila pohodlný život. Myslíte si, že by se na vás Damian s naší ochranou odvážil byť jen sáhnout?“

Audrey v duchu rychle zvažovala své možnosti. Neměla žádnou jinou cestu do bezpečí, a tak nakonec přikývla, její hlas byl pevný a odhodlaný: „Dobře. Udělám to.“

„To nedovolím.“ Gideonův hluboký, vrčivý hlas se jí rozlehl v hlavě, ostrý a velitelský.

Vylekaná Audrey se otřásla a srdce jí bušilo. Rychle se otočila k posteli s pocitem viny v očích. *On je vzhůru?*

Gideon tam ležel naprosto bez hnutí, his tvář byla klidná a nedotčená okolním zmatkem, jako by byl ztracený ve svých snech.

Zmateně svraštila obočí. *Proč stále slyším jeho hlas?*

Sebrala odvahu a tiše se váhavě zeptala: „Slyšel někdo z vás Gideona právě teď mluvit?“

„Ne, samozřejmě že ne,“ odpověděla Genevieve, zavrtěla hlavou a obočí se jí mírně stáhlo údivem.

Všichni kolem vypadali naprosto vyvedení z míry, netušili, co se děje.

„Slečno Harlowová, pacienti v kómatu nemluví. Pravděpodobně se vám to jen zdá,“ řekl Marcus opatrným tónem, jako by se jí snažil domluvit. Domníval se, že Audrey musí být v šoku a celá situace ji popletla.

Audrey se zamračila a snažila se v tom všem najít smysl. Bylo pro ni zvláštní, že Gideonův hlas slyší jen ona sama. Zároveň však v tom zvuku nemohla nepocítit zvláštní uspokojení, protože to znamenalo, že jí nemůže zabránit, aby se za něj provdala.

„Ať sem přijde lékař a Gideona vyšetří,“ instruovala Genevieve Marcuse, než se otočila k Audrey s vřelým, ale rozhodným tónem. „Slečno Harlowová, dejte nám své osobní údaje, abychom mohli začít vyřizovat svatební dokumenty.“

„Počkat... teď?“ Audrey zmateně zamrkala. *Jak proboha mohu uzavřít manželství s někým, kdo je v kómatu?*

„Formality neřešte,“ mávla rukou Genevieve. „Marcus papíry zařídí. Mezitím půjdete se mnou domů. Je načase, abyste se seznámila se svým novým domovem.“

„Aha... dobře,“ odpověděla Audrey, stále ještě v mírném šoku, a následovala Genevieve.

Když si Genevieve všimla Audreyina nemocničního anděla, zastavila se, svlékla si kabát a jemně jí ho přehodila přes ramena.

„Paní Lockwoodová, děkuji...“ Teplo a jemná vůně kabátu Audrey zahalily a na kratičký okamžik ji v očích zaštípaly neprolité slzy. *Kdybych tak měla vlastní matku... Bojovala by za mě, chránila by mě za každou cenu, přesně jako Genevieve chrání Gideona.*

„Odteď jsme rodina. Říkejte mi Genevieve,“ usmála se na ni laskavě Genevieve.

Knedlík v Audreyině krku ještě více ztěžkl a na okamžik nebyla schopná slova.

„To je v pořádku, nespěchejte,“ konejšila ji Genevieve, která si její ticho vyložila jako ostýchavost. Vzala Audrey za ruku, konejšivě ji stiskla a vyvedla ji z pokoje.

Právě když došly ke dveřím, ozval se v Audreyině hlavě nezaměnitelný Gideonův řev: „Audrey, okamžitě se zastav!“

Ztuhla uprostřed kroku a krev jí ztuhla v žilách.

Genevieve se na ni starostlivě podívala. „Addy, děje se něco?“

Audreyin hlas se chvěl, když se zeptala: „Slyšela... neslyšela jste teď něco?“

Jestliže předchozí hlas přisuzovala halucinacím vyvolaným stresem, tentokrát to působilo až příliš reálně, než aby to mohla ignorovat.

„Ne, vůbec nic,“ odpověděla Genevieve a zmateně se rozhlédla. „Marcusi, slyšel jsi něco?“

Marcus důrazně zavrtěl hlavou.

Nemocnice vynaložila velké úsilí, aby zajistila Gideonovo zotavení, a přidělila mu odlehlý, klidný pokoj. Kromě nich čtyř byl prostor naprosto prázdný.

„Audrey, dostaň mě z téhle nemocnice!“ Hlas v její hlavě byl stále ostřejší, rozzlobenější a prakticky vibroval frustrací.

Konečně Audrey došla bizarní pravda. Nebyla to halucinace – ona skutečně slyšela Gideonovy myšlenky.

*Můj ty bože. To je pravda? Získala jsem v tomto novém životě nějakou nadpřirozenou schopnost?* Snažila se ze všech sil zachovat kamennou tvář, zatímco v duchu oslavovala. *To je skvělé. S touhle zlatou jízdenkou v ruce nemají ti špinavci Damian a Vivienne žádnou šanci.*

*Audrey, posloucháš mě?* Gideonův hlas v její hlavě už prakticky řval. Zněl nepříčetně, jeho vztek byl nepopiratelný.

Audrey si však neuvědomovala, jak zoufale se Gideon tohoto nově nalezeného záchranného lana chytá. Strávil příliš dlouho na nemocničním lůžku, uvězněný ve vlastním těle, zatímco všichni kolem s ním zacházeli jako s nehybnou schránkou.

Nikdo jiný nedokázal pochopit zmatek, který se mu odehrával v mysli. Teď měl ale konečně někoho, kdo ho slyšel, někoho, kdo by mu mohl pomoci. Nemohl si nechat tuto šanci proklouznout mezi prsty.

A jako hlava rodiny Lockwoodových měl nevyřízené účty – včetně vyrovnání se svým záludným bratrancem Tristanem Lockwoodem, který ho srazil autem a nechal v tomto stavu.

„Možná bychom ho měli vzít domů,“ navrhla Audrey nahlas a hodila tak Gideonovi pomyslnou ohlodanou kost.

Genevievein výraz šokem ztuhl a probudily se v ní mateřské instinkty. „To v žádném případě. Gideon potřebuje nepřetržitou lékařskou péči. Zůstane tady, dokud se nezotaví.“

„Samozřejmě...“ odpověděla Audrey a zněla patřičně odevzdaně, aby to slyšel. V duchu se však uculovala: *Vidíš? Ne že bych ti nechtěla pomoct. To tvoje matka tě domů nepustí.*

Audrey stále pociťovala přetrvávající šok ze svého znovuzrození a teď měla zčistajasna manžela. Všechno se dělo tak rychle – v jednu chvíli sotva držela hlavu nad vodou a v další se ocitla ve víru dramatu s vysokými sázkami, které působilo jako emocionální horská dráha.

*Fajn. Jen ať si Gideon zůstane tady. Nepotřebuji manžela – potřebuji ochranu rodiny Lockwoodových. Chlapi?* Audreyiny rty se zkroutily do hořkého úsměvu. *Po tom, čím mě provedl Damian, už žádnému neuvěřím.*

*Audrey!* Gideonův hlas se jí rozezněl v mysli, každé slovo bylo ostré a plné jedu. *Ty nevděčná potvoro. Že máš tu drzost pálit mosty, jakmile dostaneš, co chceš. Sakra s tebou.*

Audrey předstírala, že nic neslyší, její pohled byl neochvějný a své pobavení skrývala za kamennou tváří. Ostatně nikdo jiný kromě ní Gideonovy myšlenky slyšet nemohl. Bylo to její malé tajemství a ona z něj hodlala vytěžit maximum.