Audrey, která náhle získala manžela, jenž byl sotva víc než jen živá schránka, seděla na kraji postele a hleděla na Gideona jako v tranzu. Všechno na její současné situaci působilo neskutečně, jako nějaký bizarní horečnatý sen.

Genevievein hlas přerušil její úvahy. „Addy, odteď budeš sdílet tento pokoj s Gideonem.“

„Cože? Budeme spát v jedné posteli?“ vyhrkla Audrey a oči se jí rozšířily nevěřícností. Její okamžitá reakce byla instinktivním odporem.

Genevieve jako vždy zachovala klid a odpověděla s mírným úsměvem: „Jste teď manželé. Sdílet postel je naprosto normální.“

*No, to dává smysl, ale přesto...* Audrey se mírně zamračila a její jemné obočí se neklidem stáhlo k sobě.

„Addy, je to problém?“ zeptala se Genevieve jemným, ale zkoumavým tónem.

Audrey zaváhala, v hlavě jí běžely myšlenky. Rozhodně tohle nechtěla, ale realita její situace ji nutila překonat nepohodlí. Potřebovala ochranu rodiny Lockwoodových, aby přežila. Vynutila si strnulý úsměv a odpověděla: „Ne, vůbec ne.“

„Pak ti tedy Gideona svěřuji do péče,“ řekla Genevieve až podezřele lehkým tónem.

„Jistě. Samozřejmě.“ Audreyin úsměv byl ještě křečovitější. V hlavě se jí však točily obrazy nepříjemného úkolu, který ji čekal – mytí a oblékání Gideona. Byla tak pohlcena těmito představami blížícího se trapasu, že si vůbec nevšimla záblesku chladného kalkulu v Genevieveiných očích.

„Všimla jsem si, že ten nemocniční anděl je dost nevzhledný,“ pokračovala ležérně Genevieve, jako by mluvila o počasí. „Proč Gideona narychlo neotřeš a nepomůžeš mu převléknout se do něčeho pohodlnějšího, třeba do pyžama?“

„Aha, tak dobře.“ Audreyin hlas se zadrhl, ale přinutila se přikývnout. Nebyl zde prostor k odmítnutí.

Genevieveiny rty se zkroutily do jemného, spokojeného úsměvu. V jejím výrazu byl nepřehlédnutelný záblesk mazanosti.

Měla své vlastní plány. Marcus se zmínil, že Gideon měl před Audrey erekci, což Genevieve považovala za naprostý zázrak.

Domnívala se, že by to mohla být ideální příležitost k navázání intimního vztahu mezi nimi. *Ostatně, jakmile se sblíží, nebude to trvat dlouho a dočkám se vnoučat.*

Vnouče by pro ni vyřešilo všechno. Nejenže by zajistilo rodinné dědictví, ale také by posílilo Genevieveinu pozici vůči staršímu bratru jejího zesnulého manžela, Charlesi Lockwoodovi. Byla odhodlaná ochránit manželovo dědictví pro svého syna za každou cenu.

S uspokojeným přikývnutím Genevieve opustila pokoj. Audrey si těžce povzdychla a pohledem sklouzla k pokojně spícímu Gideonovi. „Víš, můžeš se mnou mluvit, tak proč se prostě rovnou neprobudíš?“

*Myslíš, že se probudit nechci?* Gideonův chladný smích se jí rozezněl v mysli a jeho hlas byl ostrý sarkasmem.

Přestože jeho tělo zůstávalo bez života, Gideonovo vnímání okolního světa nebylo ani na vteřinu otupené. Frustrace z toho, že je uvězněný – neschopný pohybu, slova nebo dokonce jen cuknutí –, byla dostatečná k tomu, aby kohokoli připravila o rozum.

Pak tu ale byla Audrey, která pro něj byla jako světélko naděje. Jakýmisi nevysvětlitelným způsobem slyšela jeho myšlenky. Byla jeho jediným spojením se světem, i když netušil proč.

„Tak si pospěš a probuď se,“ zamumlala Audrey s tónem plným frustrace. Když přecházela po pokoji, obočí měla pevně stažené.

Myslí se vrátila ke svému prvnímu manželství v minulém životě. Damian jí tři roky odpíral i tu nejzákladnější intimitu, to vše ve jménu věrnosti Vivienne. Uplynuly dva životy, a ona přesto nikdy nebyla s mužem.

A nyní pro ni byla představa, že bude Gideona mýt a oblékat, nepřekonatelná.

Kdyby se tak jen probudil – posadil se, řekl něco, cokoli –, nemusela by tohle dělat.

Ačkoli Gideon její myšlenky neslyšel, dokázal vycítit její váhání. Jeho rty se sice nepohnuly, ale jeho mysl byla bystrá a opovržení zřejmé. *Chceš ochranu, kterou ti mohu nabídnout, ale nejsi ochotná zaplatit cenu? Takhle svět nefunguje.*

Jeho vnitřní hlas prořízl její myšlenky jako led. *Umyj mě.* Ten chladný rozkaz Audrey vylekal. Na někoho v kómatu měl jeho autoritativní tón téměř tísnivou váhu.

Přemožená emocemi na okamžik ztuhla, ale pak v ní zvítězil vzdor. *Může sice štěkat rozkazy v mé hlavě, ale to neznamená, že ho musím poslouchat. Nikdo jiný stejně neví, co si myslí.*

„Ani nápad,“ řekla Audrey nahlas, překřížila nohy a samolibě se opřela. Na rtech se jí objevil pobavený úšklebek, když si v duchu dodala: *Tohle neudělám. Uvidíme, co s tím uděláš, pane Důležitý.*

Gideonův hlas jí ostře zazněl v hlavě. *Audrey, ty mi odporuješ?*

„Ach, promiň, co jsi říkal? Přeslechla jsem to,“ broukala si Audrey a s předstíranou nevinností si pohrávala s pramenem vlasů.

*Uvidíme, jak rychle tě moje matka vykopne, až zjistí, že neplníš její příkazy,* uchetl se Gideon v Audreyině hlavě a z jeho tónu odkapávalo chladné pobavení.

Veselý úšklebek z Audreyiny tváře zmizel. Neodpověděla, aby mu dopřála trochu klidu, ale žaludek se jí sevřel neklidem a hrůzou.

Ticho bylo znervózňující. Bez Gideonových kousavých poznámek naplňujících její mysl působil pokoj příliš tiše. Přesto tu ta hrozba visela, těžká a zlověstná.

Kousla se do rtu, uvnitř ní kypěla frustrace. Nemohla si dovolit přijít o ochranu rodiny Lockwoodových, ne když ještě neměla žádný plán, jak se vypořádat s Damianem nebo rodinou Harlowových.

Zaklepání na dveře ji vytrhlo ze spirály myšlenek. „Paní Audrey,“ ozval se jemný hlas služebné Clary. „Paní Genevieve mě požádala, abych vám připomněla, že se k ní máte po dokončení práce připojit dole při aranžování květin.“

Audrey vynechalo srdce úder. „Jistě. Hned tam budu,“ zavolala zpátky a nutila se do veselého tónu. Nezbývalo jí než udělat, co říkal.

Otočila se zpět ke Gideonovi a znovu si povzdychla, tentokrát hlasitěji. „Dobře, dobře. Ať už to máme za sebou,“ zamumlala a v duchu se připravovala na trapnost, která ji čekala.

Audrey přinesla umyvadlo s teplou vodou, její pohyby byly váhavé, ale odhodlané. Odtáhla přikrývku a prsty se jí mírně chvěly, když se natáhla, aby rozepnula Gideonovu košili.

Pohledem mu sklouzla po tváři a snažila se vyčíst, zda je naštvaný, spí, nebo o ničem neví. Nijak nereagoval, zůstávaje nehybný jako vždy.

Audrey se zhluboka nadechla, uklidnila se a sebrala odvahu. Jakmile byly knoflíky rozepnuté, rozevřela mu košili.

Pohled, který se jí naskytl, ji přiměl k zaváhání. Gideonova hruď byla dokonale vypracovaná – široká, svalnatá a na někoho, kdo měl být tak dlouho upoután na lůžko, znepokojivě bezchybná. Jeho kůže byla pevná, jeho postava patřila na obálku fitness časopisu.

Bylo to poprvé, co Audrey viděla mužské tělo takhle zblízka, a na okamžik ji to paralyzovalo. Zatajil se jí dech a její široce rozevřené oči sledovaly každou křivku a linii jeho hrudi. Po několika vteřinách se probrala, tváře jí hořely, když brala do ruky ručník.

Ruce se jí třásly, když ždímala horkou látku. Každý dotek ručníku na jeho kůži působil znepokojivě intimně, jako by svými konečky prstů přejížděla po jeho svalech přes tenkou bariéru látky.

Cítila pod svým dotykem napětí a pružnost jeho těla a s každým pohybem jí obličej horkl víc a víc.

Když ruka zavadila o jeho hruď, nervy vykonaly své a ručník jí málem vyklouzl z třesoucích se prstů. *Soustřeď se, Audrey. Soustřeď se,* kárala se v duchu a snažila se potlačit ten stud.

K její úlevě zůstal Gideon naprosto netečný, což jí umožnilo dokončit mytí horní části těla bez dalších incidentů.

Pak ale přišla další výzva – převléknout ho. Audrey si povzdychla a odhrnula si z čela zatoulaný pramen vlasů. Vlezla na postel, opatrně si na něj obkročmo sedla, aby ho podepřela. Bylo to přinejmenším trapné, ale musela ho nadzvednout, aby mu protáhla ruce rukávy.

Byl těžší, než čekala. Než se nadála, ztratila rovnováhu a oba se zřítili dozadu.

Audrey skončila roztažená na něm, její měkké křivky se tiskly k jeho pevné hrudi. Hlava se jí naklonila na stranu a rty nechtěně zavadily o teplou kůži na jeho krku.

Hrůzou ztuhla, když jejich smíšený dech vytvořil nepopiratelně intimní atmosféru. Nohy měla roztažené po obou stranách jeho pasu v pozici tak kompromitující, že by se červenal každý přihlížející.

„Addy... Ó! Nic jsem neviděla, jen pokračujte.“ Genevieve, která měla neblahé tušení, pootevřela dveře, aby je zkontrolovala. Když ale uviděla scénu uvnitř, rychle z pokoje vycouvala. Její hlas zazněl se směsí pobavení a předstírané nevinnosti.

Než se Audrey stačila vůbec nadechnout, Genevieve za sebou rychle zavřela dveře a nechala je opět o samotě.

Audrey se rázem probrala do reality a vyškrábala se na nohy, jako by se popálila. „Já... já... já...“ koktala a obličej jí hořel rudostí. Nedokázala ani dokončit větu, když jí zrak sjel dolů a oči se jí šokem rozšířily. Zase měl erekci.

„Ty nestoudný úchyle!“ vyhrkla Audrey s hlasem plným hněvu a rozpaků. Tváře jí hořely, když se na něj zlobně podívala, a kypělo v ní rozhořčení. *Koho by napadlo, že chlap v kómatu může být takhle neslušný?*

But Gideon, internally, was no less mortified.

Kdyby se mohl pohnout, zabořil by si tvář do dlaní. Nechtěl, aby se ho dotýkala, ale čím neochotněji se tvářila, tím zatvrzeleji trval na tom, aby to udělala.

A teď, když práci ani pořádně nedokončila, ho jeho vlastní tělo zradilo, takže celá sytuace byla naprosto ponižující.

Od chvíle, kdy upadl do kómatu, si Gideon bolestně uvědomoval své okolí.

Věděl, že Roderick mu poškodil auto a zosnoval nehodu, která ho uvěznila v tomto stavu. Věděl také, že Charlesova rodina kolem krouží jako supi a čeká na příležitost převzít kontrolu a nadobro ho zlikvidovat.

Přesto byl bezmocný, aby tomu zabránil, a až doteď musel svou bezradnost snášet v tichosti.

Audrey mu vpadla do života – a to doslova – a z důvodů, které stále nechápal, slyšela jeho myšlenky. Její přítomnost pootevřela dveře z jeho vězení.

Její dotek v něm jaksi probudil části, o nichž netušil, že by ještě mohly reagovat. A stalo se to dvakrát během jediného dne.

Byla to krutá ironie. Gideon, přemožený studem, se rozhodl hrát mrtvého brouka a křečovitě bojoval s kontrolou dechu, předstíraje, že o okolním světě vůbec neví.

„Hnusné! I když jsi jako zelenina, pořád jsi jen nestoudný chlípník,“ pokračovala Audrey ve svém tlumeném hněvivém monologu a mračila se na jeho netečnou postavu.

K její úlevě – i jeho – se Gideonovo tělo pomalu uklidnilo a předchozí reakce se opět rozplynula v nehybnosti.

Audrey se zamračila, naklonila se blíž a prohlížela si ho. „On spí? Opravdu nic necítí? Je to jen tím, že jeho mysl a tělo nejsou v souladu?“ uvažovala nahlas.

Zvědavost zvítězila a ona si chtěla svou teorii potvrdit. Váhavě mu položila ruku na pas a na vteřinu zneklidněla, když mu pohlédla do tváře, zda neuvidí nějakou známku vědomí.

Aby zakryla nervozitu, narovnala se a odkašlala si. „Dělám to jen proto, že ti musím vyměnit kalhoty, jasné? Nic si z toho nevyvozuj. Je to čistě profesionální věc.“

Zahákla prsty za pas a opatrně mu stahovala kalhoty dolů. Když látka sklouzla tak nízko, že mu odhalila trenýrky, odvaha ji opustila.

Otočila hlavu na stranu a pevně zavřela oči. *Je to jen pacient. Je to jen živá schránka. Může sice slyšet a mluvit v mé hlavě, ale jeho tělo nic necítí...*

*Ale... může opravdu něco cítit?* zašeptala jí v hlavě zrádná myšlenka. Audrey se kousla do rtu, pootevřela jedno oko a kradmo se na něj podívala. Ležel tam naprosto bez hnutí, jako by ho nic na světě nemohlo vyvést z míry.

„Fú,“ vydechla úlevou a na rtech se jí objevil drobný úsměv. *Takže to předtím byla opravdu jen nehoda. Muži jsou... no, biologicky náchylní k erekci, ne? Žádná věda. On nic necítí, takže jsem z obliga.*

S tímto uklidněním sebrala odvahu a znovu se soustředila na úkol před sebou, přičemž přestala věnovat pozornost jeho reakcím. Byla odhodlaná dokončit práci bez dalších potíží.

Rychlým pohybem mu stáhla kalhoty až ke kotníkům. Jemná látka sklouzla a odhalila jeho silné, svalnaté nohy.