**Elysia**

Seděli jsme v jeho zářivě černém Aston Martinu a jeli na večírek. Pamatuji si, jak když jsme byli mladší, vždycky říkal, že by chtěl Aston Martina, a hádám, že se z toho stala realita. Jestli byla jedna věc, kterou jsme jako děti dělali společně, tak to bylo povídání o autech. Vždycky jsme byli nadšení a fascinovaní, kdykoli jsme ve filmech viděli ta speciální a drahá auta. A já na ta auta vážně měla slabost. Auta, která bych si nikdy nemohla dovolit a o kterých bych mohla jen snít, že je uvidím na vlastní oči. A to, že jsem teď prostě seděla v zatraceném Aston Martinu, mi připadalo naprosto neskutečné. Musela jsem uznat, že to bylo opravdu sexy auto a on za volantem vypadal ještě víc sexy.

Sexy muž si zaslouží sexy auto.

„Tak mi řekni, Tristane, jak to, že ses vůbec ocitl na tom zásnubním večírku?“ Tedy, jistě, všichni jsme se znali a vyrůstali jsme spolu hodně nablízko. Jen jsem si nemyslela, že se tu zdrží, když vždycky mluvil o tom, jak chce cestovat po světě.

Rychle otočil hlavu, aby se na mě podíval, a pak se zase začal soustředit na cestu.

„Ah, zapomněl jsem, že to nevíš,“ řekl s úsměvem a já se na něj zmateně podívala. Nevím co? „Teď pracuju pro tvého otce,“ řekl a stále upíral pohled před sebe.

Oh.

„Takže to znamená, že jsi taky součástí... rodinného podniku?“ Nevěděla jsem, jak to přesně zformulovat. Znělo mi to na jazyku tak zvláštně a trochu mě to vyvádělo z míry. Vůbec mi nesedělo, že teď pracuje pro mého otce. Proč by se proboha chtěl zaplést do takového druhu obchodu? I když jsem toho o tom moc nevěděla, už jen slovo mafie by mělo stačit na to, aby člověk věděl, že to není zrovna bezpečná kariéra.

„Rodinného podniku, říkáš?“ Lehce se zasmál. „Takhle tomu říkáš? Nebuď tak skromná, Elysio. Je to prostě mafie,“ řekl nedbale, jako by o nic nešlo.

„Mafie,“ pronesla jsem nahlas, jako by to bylo nějaké cizí slovo. „Říkáš to, jako by to byla normální práce od devíti do pěti,“ řekla jsem, mírně otočila hlavu na stranu a zamračila se na něj. „Co se stalo s tím tvým snem ‚chci cestovat po světě‘?“

„Kdo říká, že necestuju po světě, bellissima?“ řekl s úsměvem. „Cestuju kolem dokola a vydělávám u toho hromadu prachů. To je pro mě naprostá výhra,“ zasmál se.

Panebože, on mě nazval krásnou. Připadalo mi, jako by se mi v žaludku rozletělo snad tisíc motýlů.

Počkat chvíli.

„Ty teď mluvíš italsky?! Od kdy?“ řekla jsem upřímně překvapená, že mluví stejným jazykem jako můj otec. Můj otec byl Ital, zatímco matka Řekyně. Vyrůstala jsem s tím, že jsem mluvila italsky i řecky, takže s otcem jsem mluvila italsky, když jsme byli sami, a s matkou řecky. Když jsme byli všichni spolu, mluvili jsme anglicky. Moje matka přesto mluvila plynule italsky, protože byla s otcem docela dlouho, a jelikož jsem žila s matkou, byla to pak už jen řečtina a angličtina.

„No, tak nějak jsi nucená mluvit tím jazykem, když jsi neustále obklopená italskými mafiány. Musím se umět bránit, kdyby mi někdo plánoval ustřelit ten můj bílej zadek,“ zasmál se, jako by právě řekl ten nejvtipnější vtip na světě.

„Hádám, že v tom máš pravdu,“ nedokázala jsem se ubránit smíchu s ním.

„A co ty? Pořád mluvíš tím jazykem, nebo už jsi to dávno zapomněla?“ I když jsem tím jazykem nemluvila už dlouho, pořád jsem si z něj hodně pamatovala. Nebyla jsem v něm sice tak plynulá jako dřív, ale to jsem mu rozhodně nehodlala říct. Nechtěla jsem, aby někdo zjistil, že pořád umím italsky, protože jsem chtěla vědět, jestli o mně náhodou někdo nekecá sračky.

„Ne, z většiny jsem to zapomněla,“ řekla jsem a srovnala se na sedadle tak, abych koukala přímo před sebe. „Pořád umím sem tam pár slovíček, ale nic velkého. Jsme jen já a máma, takže vlastně není žádný důvod mluvit italsky,“ dodala jsem a kousla se do rtu. Doufala jsem, že tu lež neprokoukl.

Lehce otočil hlavu mým směrem a věnoval mi další ze svých nádherných úsměvů, při kterém se mu trochu zalesklo v očích. Byl to opravdu překrásný muž s očima barvy oceánu, ve kterých byste se snadno mohli ztratit. Musela jsem od něj odtrhnout zrak, abych se nepřistihla, že na něj zírám moc dlouho. Z té jeho přitažlivosti jsem byla trochu nervózní.

„Jo, to chápu. Nemusíš si dělat starosti, během tvého pobytu budu tvůj osobní překladatel,“ řekl a zvedl bradu vzhůru jako voják připravený do služby. Při tom pohledu na něj jsem se mírně uchechtla. Vypadal tak hrdě.

„Zábavné, jak se karta obrátila, co?“ řekla jsem s úsměvem. „Dřív jsem to byla já, kdo ti věci překládal.“ Rychle se na mě podíval a s úšklebkem projel velkou bránou do sídla mého otce. Cítila jsem, jak se má nervozita jen zvětšuje s tím, jak se blížíme k hlavnímu vchodu.

„Jsme tady!“ zvolal Tristan zpěvným hlasem.

Připravena nebo ne, už jdu.

Tristan zaparkoval přesně před schodištěm vedoucím ke vchodu do domu.

„Vydrž vteřinku,“ řekl, když už jsem si chtěla rozepnout pás. Rychle vystoupil z auta, přešel na mou stranu, otevřel mi dveře a podal mi ruku, aby mi pomohl vystoupit z auta.

Jaký je to sexy gentleman.

Rychle jsem setřásla ty zvrhlé myšlenky, které se mi začaly drát do hlavy, vzhlédla k němu a usmála se. Tiše jsem mu poděkovala, chytila se jeho ruky a snažila se elegantně dostat z auta, aniž bych mu toho moc ukázala dlouhým rozparkem svých šatů.

Vystrčit pravou nohu jako první byla chyba, protože se mi rozparek šatů zvedl ještě výš a naskytl se mu tak pohled v plné parádě na mou odhalenou opálenou nohu. Viděla jsem, jak jeho oči utkvěly na mé holé noze, a tak jsem rychle vyndala z auta i druhou nohu a postavila se. Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnula krev, když jsem viděla, jak se na mě Tristan pošklebuje.

Proč je tu takové horko? Nebo je vůbec horko? Nebo to on mě tak rozehřívá? Bože, prosím tě, dej mi sílu zvládnout tuhle noc bez toho, aniž bych z tohohle muže strhala oblečení. Vsadím se, že pod tím vším oblečením vypadá zatraceně dobře.

Dobře, přestaň, tam se nepouštěj.

Podívala jsem se dolů, abych se ujistila, že mám šaty stále na svém místě a omylem tak někomu neukazuju spodní prádlo. Páni, jestli mě lidi měli pomlouvat, tak jsem rozhodně nechtěla, aby mluvili o tom, že mi byla vidět tanga. Při té představě jsem se v duchu otřásla.

Přejela jsem prsty po náhrdelníku, který jsem měla na sobě, abych se ujistila, že je taky na svém místě, přesně mezi mými ňadry. Byl to tenký stříbrný řetízek s akvamarínovým přívěskem ve tvaru slzy a drahokamem.

„Koukám, že ten náhrdelník pořád nosíš.“ Viděla jsem, jak Tristanovy oči sledují mé prsty, a když se dotkl drahokamu, lehce se uchechtl.

„Samozřejmě! Dal mi ho Nono. Takhle je vždycky se mnou. Nesundávám ho, pokud se zrovna nechystám namočit.“ Podívala jsem se na něj a usmála se. Nechal ruku klesnout podél těla a plně se ušklíbl. „Jo?“ řekl a jeho obličej se přiblížil k mému. „A jak často býváš vlhká?“ pronesl hlubokým tónem a těma svýma očima barvy oceánu se mi podíval hluboko do mých očí. Dech se mi trochu zadrhl z toho, jak jsme u sebe stáli.

V tu chvíli jsem si byla docela jistá, že mám obličej rudý, jak jen to jde, a z naší blízkosti se mi o něco rychleji rozbušilo srdce. Lehce jsem ho plácla přes paži a udělala krok stranou. Měla jsem pocit, že nemůžu dýchat, když byl u mě tak zatraceně blízko.

„Zmlkni! Víš, jak to myslím. Pojď, jdeme. Nechci přijít na večírek moc pozdě,“ řekla jsem a dívala se dolů na své ruce, ve kterých jsem svírala malou dárkovou krabičku. Slyšela jsem, jak se za mnou uchechtl, když zavřel dveře od auta a postavil se přesně vedle mě. Vzal mi z rukou malou krabičku, držel ji v jedné ruce a druhou mi položil na záda.

„Připravená?“ zeptal se a já jen lehce přikývla. Zhluboka jsem se nadechla, psychicky se připravovala na to, co přijde, a doufala, že to nakonec dobře dopadne.

Společně jsme se vydali po schodech nahoru a vešli do sídla, kterému jsem kdysi říkala domov.