**Elysia**

Jakmile vstoupíte do sídla, před vámi se objeví nádherné béžové mramorové schodiště, které se dělí na dvě menší schodiště po obou stranách, takže vypadá jako písmeno ‚Y‘, s černým zábradlím vedoucím do druhého patra. Zářivý křišťálový lustr visící ze stropu přímo uprostřed schodiště, s malými bodovými světly, které osvětlují zbytek stropu, to vše vytvářelo opravdu znamenitý vzhled.

Prošli jsme kolem schodiště, abychom se dostali na zadní zahradu, a jak jsem se tak rozhlížela kolem, zalila mě silná vlna nostalgie. V tomto domě vzniklo tolik vzpomínek, a přestože se většina interiéru změnila, stále zde byl ten pocit známosti. Možná jsem v tomhle sídle nestrávila tolik let, ale ta léta patřila k těm nejlepším v mém životě, protože jsem tehdy měla po svém boku Taliu.

Hudba a štěbetání lidí dolehly k mým uším, když jsme nyní stáli u vchodu na zadní zahradu, stále ještě mimo dohled ostatních. Sledovali jsme kamennou cestičku, která se vine za rohem na pravou stranu domu. Dobře jsem se rozhlédla; krásné květiny a rostliny všech možných odstínů lemovaly obě strany cesty a musela jsem uznat, že zahradník odvedl sakra dobrou práci, protože díky tolika nádherným barvám jsem měla pocit, že se procházím po nějaké louce.

Zastavila jsem se v půli kroku těsně předtím, než jsme zašli za roh, abychom se připojili ke zbytku lidí.

„Jen se zhluboka nadechni, Lyro. Budeš v pohodě, slibuju.“ Otočila jsem se na Tristana a on mi věnoval uklidňující úsměv, přičemž mi lehce stiskl ruku. O něco víc jsem sevřela jeho dlaň, vděčná, že tu vlastně je, aby mi trochu ulevil od těch nervů.

„Já vím, to mě jen dohání nervozita. Už je to dlouho, co jsem tu byla naposledy, a je tu tolik vzpomínek.“ Věnovala jsem mu na oplátku lehký úsměv. Vrátil svou ruku zpátky na kříž mých zad a přitáhl si mě o něco blíž k sobě, což jsem uvítala, protože to opravdu zklidnilo moje nervy, které narůstaly čím dál víc.

Jakmile jsme zabočili za roh, z té podívané přede mnou mi uniklo tiché vydechnutí. Byla jsem ohromená tím, jak nádherně všechno vypadalo.

„Páni,“ vydechla jsem, když jsem vstřebávala ten výhled před sebou.

Byl to velký otevřený prostor obklopený mohutnými stromy. Kmeny stromů obtočili světelnými řetězy, což celé místo nádherně rozzářilo, a žárovkové řetězy visely z jednoho stromu na druhý, čímž ve vzduchu vytvářely jakýsi druh stropu. Kolem byly roztroušeny velké kulaté stoly s jednoduchými krémovými ubrusy a průhlednými vázami se zlatým rytím, které v sobě nesly bílé a jemně růžové květy kamélií. Jestliže tohle byl jen zásnubní večírek, nedokázala jsem si představit, jak velkolepá pak bude svatba. A rozhodně by byla velkolepá už jen z pohledu na to množství lidí, které tu bylo přítomno.

„Jo, souhlasím,“ řekl Tristan, když se taky rozhlížel po zahradě. „Jen to půjdu položit tamhle na stůl s dárky. Můžu ti přinést něco k pití?“ Kývl hlavou na vzdálenější pravou stranu, kde byl postavený bar s barmanem.

„Cokoli nealkoholického by bylo skvělé, díky. Chci zůstat co nejvíc střízlivá.“ Ne že bych nezvládla pár skleniček šampaňského, jen jsem nechtěla, aby mi něco zatemnilo smysly, kdyby se náhodou něco zvrtlo. A taky jsem byla pořád nervózní jak prase a pravděpodobně bych do sebe kopala jeden drink za druhým, abych své nervy uklidnila. To jsem nemohla riskovat.

„Jasně! Budu hned zpátky.“ A byl pryč.

Dobře, takže je to tady. Jsem teď sama. Ach bože, měla jsem jít s ním, ale místo toho jsem tu teď stála sama a nevěděla, co mám dělat. Jakože, mám prostě jít za někým a říct ‚ahoj, pamatuješ si mě?‘ ve stylu takových těch trapných setkání? Dobře, to znělo jako naprosto hrozný plán.

Rozhodla jsem se rozhlédnout kolem, jestli někde v tom davu lidí nezahlédnu Taliu. Co jsem si ale neuvědomila, bylo to, že polovina lidí na mě už dávno zírala, zatímco já byla ve své vlastní útrpné bublině. Trochu jsem přešlápla z nohy na nohu, protože jsem se kvůli vší té pozornosti začala cítit nepříjemně.

Najednou jsem si připadala strašně nepatřičně oblečená, protože co to proboha je? Vypadá to, jako by sem do téhle zahrady italský časopis Vogue vyplivl všechny své modely. Nikdy v životě jsem neviděla tolik nádherných lidí shromážděných na jednom místě. Ženy měly na sobě dlouhé překrásné róby, muži zase obleky, díky kterým vypadali jako lidé, kteří snad ani nepatří na tento svět, a to je zatraceně zastrašující. Čím víc jsem se na ně dívala, tím víc jsem se cítila zastrašená. Bylo celkem snadné poznat, že jsem tu byla tak trochu za outsidera.

Jak dlouho vůbec trvá dojít pro něco k pití?! Tristane, prosím tě, přijď mě zachránit. A kde k čertu vězela Talia? Neustále jsem se rozhlížela kolem, abych zjistila, jestli ji náhodou někde v davu nezmerčím. Při tom rozhlížení moje oči spočinuly pravděpodobně na tom nejvíc sexy muži, kterého kdy moje oči viděly. Měl na sobě černé společenské kalhoty, černou společenskou košili, která byla nahoře trochu rozepnutá, čímž odhalovala část jeho hrudi, a rukávy měl vyhrnuté k loktům, takže dával na odiv své hustě potetované paže. Jeho vlasy byly tmavé, po stranách krátké a nahoře o něco delší, upravené k dokonalosti. Tenhle muž byl samotnou definicí dokonalosti a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ve slovníku ukázali jeho fotku hned vedle slova ‚dokonalost‘.

Páni. Tenhle muž je nádherný. Popravdě řečeno, dechberoucí.

Můj pohled po něm sjel, začala jsem odzdola a pomalu se propracovala až k jeho tváři. Trochu jsem sebou trhla a zatajila dech, když jsme navázali oční kontakt. Normálně bych hned uhnula pohledem, ale na něm bylo zkrátka něco, co mě nutilo na něj zírat o chvilku déle. Stál tam vysoký s rukama v kapsách. Lehce naklonil hlavu na stranu, když si mě taky prohlížel od hlavy až k patě. Jeho tvář při pohledu na mě nejevila naprosto žádný výraz. Intenzivně se mi díval do očí a bylo to, jako bych se ocitla v nějakém transu, protože jsem nedokázala odvrátit zrak, když jsme se na sebe neustále dívali zdálky.

„Nedívej se na něj takhle.“ Najednou přede mnou stál Tristan, vylekal mě a zablokoval mi tak výhled na toho muže. „Už zabil lidi za to, že se na něj jen špatně podívali,“ řekl a podal mi moje pití.

„Cože?“ vydechla jsem a zmateně na něj zírala. „Jen jsem se rozhlížela kolem. Jak mám asi najít člověka, kterého hledám, když se nesmím ani rozhlížet?“ Trochu jsem se nad ním uchechtla a zvedla obočí.

„Za to, jak ses na něj dívala, tě může někdo klidně odprásknout.“ Podíval se na mě s vážným výrazem, čímž mi dával jasně najevo, že to není vtip. Hleděla jsem na něj s vykulenýma očima a najednou dostala strach, že mě ten muž zastřelí jen proto, že jsem si dala na čas si ho pořádně prohlédnout. Nemyslela jsem to nijak špatně, on byl prostě vážně příliš nádherný na to, aby se na něj člověk nedíval. „Nevím, jestli jsi to už někdy slyšela, Elysio, ale máš dost drsnej ‚resting bitch face‘. Vypadala jsi, jako bys s ním chtěla začít bojovat nebo co.“

Když jsem se omylem zasmála, zaskočilo mi pití. Nikdy nepijte a nesmějte se zároveň, protože ze sebe uděláte blázna přesně tak, jako já. A to rovnou před tolika lidmi.

„Možná už mi to někdo párkrát řekl.“