**Elysia**

„Lyro!“ Křikla Talia, která se zničehonic objevila, a kráčela ke mně s širokým úsměvem na tváři.

„Talio!“ Vypískla jsem, sdílela její nadšení a bez ohledu na to, že jsem přitom trochu vylila, jsem rychle vtiskla své pití zpátky do rukou Tristanovi. Snažila jsem se jít na podpatcích co nejrychleji to šlo, objala ji a pevně ji tiskla. Bylo to tak dávno, co jsem ji viděla naposledy, a opravdu to stálo za prd, protože my dvě jsme byly jako dvě nerozlučné sestry.

„Panebože, tak strašně moc jsi mi chyběla. Bez tebe to opravdu není ono,“ řekla, když si mě k sobě do svého drobného tělíčka přitiskla ještě pevněji.

„Já vím,“ zasmála jsem se. „Taky jsi mi chyběla!“ O kousek jsem poodstoupila, držela její ruce ve svých a pořádně si ji prohlédla.

„Talio, vypadáš úžasně!“ Zírala jsem s otevřenou pusou na nádhernou róbu, kterou měla na sobě. Byly to dlouhé rozevláté starorůžové šaty bez ramínek, vršek byl korzetového typu se stříbrnými vzory, který těsně obepínal její pas a díky kterému její beztak už plná prsa vypadala ještě větší. Její temně černé vlasy byly vyčesané nahoru, přičemž jí několik volných pramenů lemovalo obličej. Její make-up byl bezchybný; světle a tmavě hnědá barva plynule přecházely jedna do druhé, zakončené technikou ‚cut crease‘ se světle růžovými třpytivými stíny, které krásně doplňovaly její oříškové oči. Vypadala naprosto úchvatně.

„Tvoje máma se s těmihle šaty opravdu překonala. Je to víc, než jsem si kdy dokázala představit,“ mrkla na mě a mně z té nové informace spadla brada.

„Počkej, nevěděla jsem, že jsi mámu poprosila, aby ti ušila šaty.“ Přimhouřila jsem na ni oči. Moje matka byla návrhářka a šila naprosto skvostné róby. Když jsme se přestěhovaly, otevřela si svůj vlastní malý obchůdek, ale během chvilky se z toho stal obrovský hit. Nakonec jsme musely expandovat a teď to byl známý luxusní butik jménem Katerina. Jo, použila své vlastní jméno.

„No jo, nechtěla jsem, abys to věděla, protože to mělo být překvapení, a –“ Položila si ruku na hruď a druhou rukou mi stiskla dlaň. „Moc tě miluju, ale seš fakt na hovno v udržení takovýho tajemství,“ řekla a věnovala mi nevinný úsměv.

Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale hned jsem ji zase zavřela, protože měla pravdu. Byla jsem přesně ten typ člověka, co vám koupí dárek a během pár minut ze mě vypadne něco jako ‚hádej, co jsem ti právě koupila‘. Ostatně už věděla, co jsem jí pořídila k zásnubám. Doslova jsem jí ty skleničky na šampaňské vyfotila, poslala jí zprávu s textem ‚OMG, ty jsou tak roztomilý! Ty ti prostě musím koupit‘ a k tomu jsem jí tu fotku poslala.

„Tak fajn,“ odfrkla jsem si na ni.

„Ale ty brďo, podívej se na sebe! Ty šaty na tobě vypadají tak zatraceně hot. Pro koho jsi takhle vytasila kozy, co?“ Dala si ruce v bok a významně na mě zahýbala obočím. Typická Talia, vždycky nevhodná, bez ohledu na to, v jaké situaci jsme se zrovna nacházely.

„Pro nikoho,“ protočila jsem nad ní očima. „Na rozdíl od tebe mám kozy zakrytý víc než ty.“

„To je sice pravda, ale já už teď mám chlapa, na kterýho musím udělat dojem, aby věděl, co ho čeká, jestli chápeš, jak to myslím,“ mrkla na mě, čímž mě donutila k smíchu.

„Když už mluvíš o chlapovi.“ Podívala jsem se kolem, abych se ujistila, že nikdo není v doslechové vzdálenosti. „Jsi si naprosto jistá, že tohle chceš udělat, Talio? Vždycky můžeš, já nevím, prostě utéct? Víš, že pojedu s tebou.“ Podívala jsem se na ni s vážným výrazem. Kdyby chtěla utéct do jiné země, kvůli ní bych všeho nechala a jela s ní. Byla mou jedinou rodinou kromě mé matky a udělala bych cokoliv, abych se ujistila, že bude v bezpečí.

„Sama víš, že to nemůžu udělat. Pronásledoval by mě a určitě by mě zabil, kdyby mě jen napadlo utéct.“ Věnovala mi smutný úsměv. „Navíc,“ pokračovala, „cokoli bude lepší, než žít s ním. Musím se prostě dostat pryč, potřebuju se zhluboka nadechnout.“

Jakkoliv jsem to nesnášela přiznat, byla to pravda. Její otec byl naprostý šílenec a mírně řečeno násilník. Pokud udělala něco, co on považoval za nevhodné, vztáhl na ni ruku. Jednou se její otec vrátil domů bůhvíodkud, zdrogovaný alkoholem a kokainem, a málem ji ubil k smrti, kdyby se mu nevrátil alespoň kousíček zdravého rozumu.

Doufala jsem, že mu jednou někdo uštědří úplně to samé zacházení. Amen.

„Dokud jsi šťastná ty, jsem šťastná i já.“ Věnovala jsem jí malý úsměv a přitáhla si ji do dalšího objetí. „Jen pamatuj, ať se děje cokoliv, Pitbull tam byl a ví, jak to chodí.“ Odtáhla se ode mě, pohlédla mi přímo do očí s naprosto prázdným výrazem.

„Přísahám, Elysio, že jestli to řekneš ještě jednou, tak tě zmlátím a donutím tě sežrat tvůj mobil.“ Fajn, možná jsem tu hlášku používala až moc často, abych odlehčila atmosféru. Co na to říct, memy jsou prostě život.

Vyplázla jsem na ni jazyk.

„Už jste si všechno dopověděly? Cítím se tu tak sám.“ Tristan mi dal ruku kolem ramen a našpulil rty.

„Není to úžasný!? Trio je konečně zase pohromadě,“ řekl s nadšením, já nad ním jen zavrtěla hlavou a sundala mu ruku ze svých ramen. Nestrávila jsem tolik času přípravami jen proto, aby mi vlasy zacuchal do jednoho velkého chuchvalce.

„Pojď, představím tě svému budoucímu manželovi.“ Kývla směrem k velké skupince stojících mužů, kteří kouřili doutníky a popíjeli cokoliv, co bylo jejich jedem volby. Ale co mě zarazilo, bylo, že na nás už stejně zírali. Na tom rozhodně nebylo vůbec nic zastrašujícího. Ne, vůbec nic.

„Užijte si to,“ řekl Tristan, který už s prázdným výrazem koukal směrem k těm mužům.

„Ty s námi nepůjdeš? Neříkal jsi zrovna, jak je ti smutno, když tu stojíš tak sám?“ Usmála jsem se na něj.

„Jo, tak smutno mi zas není,“ usmál se na mě z výšky. „Uvidíme se!“ Řekl a vydal se opačným směrem, dřív než ze sebe kdokoliv z nás stihl vykoktat jediné slovo.

„Tak jdeme.“ Talia mě chytila za ruku a společně jsme vyrazily směrem ke skupině mužů, kteří tam stáli a pozorovali každý náš pohyb.

Ach jo.