||*BRIELLE*||

Nepotřebuji, aby mi někdo říkal, že se můj dosavadní život právě obrátil o 180 stupňů a já nemám nejmenší tušení, co mě čeká bez vlka. Jsem si však velmi dobře vědoma toho, co si členové smečky mohou přichystat pro lidskou Omegu.

Vím, jakého zacházení se Omegám v téhle smečce dostává, a nikdy jsem z toho nebyla nadšená. Nikdo v mé rodině to neschvaloval, ale hádám, že se mi toho teď velmi brzy dostane pořádná dávka. Možná nakonec přijdu i o všechny své přátele, protože Omegy, které jsem v téhle smečce viděla, žádné přátele nemají.

Máma mi pomohla domů, zatímco táta zůstal v hlavním sídle a diskutoval s Alfou. Co jsem však ani v nejmenším nečekala, bylo, že Declan opustí obřad ve své vlčí podobě a půjde za mnou domů.

Byla ze mě jen plačící hromádka neštěstí a všechna ta sladká slova, která mi máma opakovala, aby mě uklidnila, mi nijak nepomáhala se cítit lépe.

Declanův vlk nás následoval s kňučením a já měla pocit, že to musí být zakňučení ze soucitu adresované mně, protože celý můj život a všechny mé sny právě spláchla voda.

Můj sen stát se jednou z nejmocnějších válečnic právě zemřel a už ho nikdy nemůžu prožít, protože neexistuje žádná, byť jen mizivá šance, že by mi dovolili se připojit k tréninku, ne, když jsem teď jen obyčejná Omega – pouhý člověk.

Pravděpodobně skončím v sídle smečky, kde budu každý boží den vyřizovat vzkazy, drhnout podlahy a líbat Alfovi nohy.

Nejsem si jistá, jestli někdy najdu svého druha, protože bez mého vlka to bude naprosto marný boj. Jak, sakra, mám svého druha vycítit nebo mezi námi vnímat to spojení?

O tom ani nemluvě, že existuje možnost, že mě odmítne v tu samou chvíli, kdy zjistí, že nemám vlka.

Ať už s vlkem, nebo bez něj – ať už jako Omega, nebo ne – odmítám být slabá. Nenechám si tímhle vzít tu svou lepší stránku. Odmítám být slabá Omega. S vlkem, nebo bez něj.

Otec vždycky říkával, že můžeš být ta nejlepší, když se pro to rozhodneš a zapracuješ na tom.

Nezajímá mě Měsíční bohyně, ani to, co si ku.rva myslí, že dělá. Prostě mi úplně zničila život a proměnila ho v živoucí peklo.

I tak ale odmítám dovolit, aby mě to srazilo na kolena. Každý si na mě může vyskakovat, jak jen bude chtít, ale já odmítám být zlomená.

S tímhle novým odhodláním jsem vydechla vzduch, který jsem celou dobu zadržovala, zatímco mi máma pomáhala do pokoje a Declan stál hned vedle mě.

„Mám ti udělat horkou čokoládu?“ zeptala se máma. Přikývla jsem a posadila se na postel. Než jsem se otočila k Declanovi, počkala jsem, až se za ní zavřou dveře.

„Můžeš jít domů. Budu v pořádku,“ řekla jsem Declanovi.

Místo aby mě poslechl, přitulil se ke mně a několikrát mi olízl tváře, až jsem se musela zachichotat.

„To je nechutné, nekoupej mě ve svých slinách, Vlčku,“ poškádlila jsem ho se smíchem, když se ode mě odtáhl a proměnil se zpět do své lidské podoby. Vypískla jsem a rychle vstala, abych mu ze své skříně vytáhla nějaké kraťasy.

„Brie, uvědomuješ si, že ohledně tohohle nemusíš hrát žádnou drsňačku. Vím, že si to vybírá svou daň.“

Declan se opatrně usadil na místo vedle mě na posteli. Jen jsem si povzdechla a neodpověděla na jeho otázku.

„Lhal bych ti, kdybych tvrdil, že vím, jaké to je, protože absolutně netuším, jak se teď cítíš. Jednu věc ale vím naprosto jistě: trápíš se. Já z tebe ale zklamaný nejsem – ať už s vlkem nebo ne, ať už s Omegou nebo bez ní. Zůstáváš mojí nejlepší kamarádkou a parťačkou ve zločinu. Jsem si jistý, že k tomu, proč ses neproměnila, existuje nějaký důvod. Kdo ví? Třeba se tvoje vlčice někde jen schovává a čeká na ten správný okamžik, a proto tě prosím – nenech se tím zlomit.“

Dokončil svůj dlouhý proslov a mé uslzené oči se na něm zastavily, když jsem v jeho pohledu hledala sebemenší náznak přetvářky, ale žádný jsem nenašla.

Těžce jsem si povzdechla, neschopná slov tváří v tvář upřímnosti, kterou mi projevoval, ale nechtěla jsem, aby se trápil mými problémy.

„Declane, to byla pořádná přednáška. Myslím, že se k tobě zapíšu na terapii,“ zavtipkovala jsem, abych trochu odlehčila atmosféru.

Nikdy jsem netušila, že Declan dokáže být takhle pozorný, vždyť on nikdy neříká, co má skutečně na srdci.

„No dobře... neměla to být dlouhá přednáška. Každopádně chci, abys věděla, že jsi stále moje nejlepší kamarádka a já nikam neodcházím. Mám tě rád, ať se děje, co se děje, a ať už se z tebe stalo cokoli. Vždycky tě budu podporovat,“ ujistil mě Declan a já se usmála.

„Dobře, hádám, že se odteď prostě budu muset naučit, jak se vypořádat s nenávistnými komentáři od všech ostatních.“ Přesně v tu chvíli vešla máma s horkou čokoládou.

„Paní Vanceová, můžu tu dnes přespat?“ zeptal se Declan. Máma přikývla, položila dva hrnky s horkou čokoládou na můj noční stolek a pak odešla z pokoje.