||*BRIELLE*||

Dnes jsem se probudila s migrénou.

Vstala jsem z postele, došla do koupelny a postavila se před velké zrcadlo na stěně. Prázdně jsem do něj zírala, zatímco se mi v hlavě znovu začaly vířit události včerejší noci. Otřásla jsem se, když mi myslí probíhaly desítky scénářů, jak by dnešek mohl dopadnout.

Tolik věcí se mohlo zvrtnout, zvlášť s mými rodiči; mohli by mě klidně vyhodit z domu, abych žila v sídle smečky.

S povzdechem jsem ze sebe stáhla oblečení a stoupla si pod sprchu, abych ze své kůže smyla včerejší události, i když hanba ve mně zůstane dál.

Po sprše jsem vyšla z koupelny zabalená do ručníku, nepochybujíc o tom, že dnešek bude dlouhý den.

Možná bych spíš měla říct, že každý den do konce mého života už bude dlouhý, pokud se někdy nedostanu z týhle podělaný omegovský šlamastyky.

Cestou k šatníku mi zrak padl na Declana, který se rozvaloval na mé posteli jako poleno. Usmála jsem se a zavrtěla hlavou nad jeho spící postavou, než se můj pohled zastavil na šatech, které jsem měla včera večer na obřadu. Při vzpomínce na tu včerejší potupu se mi zvedl žaludek.

Když jsem otevírala šatník, v duchu jsem si slíbila, že ty šaty při první příležitosti spálím. Už jen pohled na ně mě iritoval, protože mi nepřinesly nic než smůlu.

S tou myšlenkou jsem si vzala vytahanou mikinu a své oblíbené pyžamo. Než jsem se oblékla a vrátila k posteli, abych probudila Declana – jeho rodiče by o něj totiž mohli mít strach, kdyby se nevrátil domů brzy.

„Hej, kámo. Vstávej!“ Declan zafuněl, převalil se na druhou stranu postele a tiskl si polštář k hrudi, jako by na tom závisel jeho život.

„Vstávej, Declane, nebo na tebe vyleju vodu,“

pohrozila jsem mu, ale Declan jen o to víc zafuněl a proklínal mě pod nosem snad celou věčnost, než se konečně vyhrabal. Usmála jsem se na něj, zatímco on na mě vrhal vražedné pohledy.

„Proč tvůj ranní obličej vypadá jako spící kočka?“

zeptala jsem se se smíchem, zatímco Declan nade mnou protočil panenky, když slézal z postele. Vypadal dost otráveně, že jeho spánek přerušila právě má maličkost.

„Jdu se dát trochu do kupy,“ zachraptěl Declan a zamířil ke koupelně.

„Jasně, dej si načas. Já jdu dolů pro Advil a vstříc svému osudu. Popřej mi štěstí!“

Křikla jsem za ním a zavřela dveře svého pokoje. Cestou chodbou ke schodům jsem si zhluboka povzdechla, než jsem se odhodlala udělat první krok dolů.

Vím, že naši už jsou touhle dobou vzhůru a nejspíš na mě čekají v obýváku.

Čím si ale nejsem jistá – a co bych ráda věděla –, je, jak budou reagovat po tom všem, co se včera stalo.

Máma o tom včera nemluvila, takže čekám, že se k tomu s tátou dneska vyjádří.

A přesto si tu kráčím, jako by se nic nestalo, jako by se všechno mohlo zázračně vrátit do starých kolejí, i když hluboko uvnitř vím, že ode dneška už se mnou nic nebude jako dřív.

Když jsem vešla do obýváku, uviděla jsem tátu sedět na gauči s knihou, zatímco máma měla plné ruce práce s prostíráním stolu k snídani.

„Dobré ráno, tati!“

pozdravila jsem ho v očekávání, že mi možná ani neodpoví, ale k mému překvapení táta skutečně odpověděl.

Většina otců by se stáhla do sebe a ochladla, kdyby jim jejich dcera udělala takovou ostudu jako já včera večer, ale ten můj vypadal naprosto v klidu. Možná jen předstírá, že to bere v pohodě.

Zamířila jsem do kuchyně a narychlo popřála dobré ráno mámě a svému staršímu bratrovi, který se opíral o linku a usrkával ze svého šálku kávy.

Oba mi odpověděli: ‚dobré ráno, princezno,‘ a taky dělali, jako by bylo všechno v naprostém pořádku.

Nevím, proč mě jejich přístup tak vyděsil, místo abych ocenila, že o tom nezačali mluvit vteřinu poté, co mě uviděli.

Jestli chtěli předstírat, že je všechno normální, budu hrát jejich hru. Natáhla jsem se do kuchyňské skříňky pro dva prášky Advilu a z lednice vyndala láhev s vodou.

Poté, co jsem si vzala něco na zklidnění bolesti hlavy a předstírala, že se nic neděje, vrátila jsem se do obýváku v očekávání svého osudu.

Nicméně jejich nenucený přístup ke všemu, co se včera událo, mě udržoval v napětí, místo aby mě uklidnil.

O pár minut později měla máma snídani hotovou a všichni jsme se posadili, zatímco nám jídlo servírovala. Přesto se nikdo neměl k tomu, aby něco řekl.

Prozatím prostě popluju s proudem a budu se tvářit, že se nic neděje. Počkám až po snídani, protože jídlo je důležité.

Zavolala jsem na Declana, ať jde dolů na snídani, a on se k nám za pár minut připojil, zrovna když se všichni pustili do jídla.

Snídaně v tomhle domě ještě nikdy nebyla tak tichá, ale právě teď byste slyšeli spadnout i špendlík.

Dokonce ani Declan neřekl ani slovo, ani nepopichoval Caleba, jak to dělává vždycky. Byla jsem ráda, že o tom nikdo nemluví. Přesto jsem nedokázala zapudit úzkost z toho, co řeknou.

Snídaně proběhla až příliš hladce. S Declanovou pomocí jsem sklidila ze stolu a on mi navíc nabídl pomoc s nádobím, čehož jsem si vážila.

Declan se mnou ještě chvíli zůstal a povídal si o náhodných věcech a o škole, než se rozloučil a odešel.

Znovu jsem pocítila úlevu, že nezačal mluvit o včerejšku. Vyprovodila jsem ho ke dveřím, slíbila mu, že ho brzy navštívím, a zamířila zpátky za rodinou do obýváku.

Našla jsem si místo k sezení a otočila se na rodiče, kteří zrovna věnovali pozornost svému oblíbenému sitcomu. Odkašlala jsem si, abych upoutala jejich pozornost.

Odvrátili zrak od televizní obrazovky a pohlédli na mě. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se najít odvahu promluvit.

Pokud to neotevřou sami nebo se příliš stydí se mi podívat do očí, ušetřím jim stres a začnu o tom mluvit já.

„Mami, tati? Promluvíme si o tom teď? Vážně nemůžu čekat celý den a vy nemusíte dělat, že je všechno v pořádku, když oba víme, že není.“

řekla jsem a sklopila zrak, zatímco si vyměnili pohled.

„Princezno, nic nehrajeme ani nepředstíráme. Jen na tebe nechceme tlačit, abys o včerejšku mluvila,“

řekla máma jemným hlasem. Zvedla jsem hlavu a podívala se na ni.

„Víme, že zrovna teď procházíš vnitřním bojem. Nevíme, proč ses neproměnila, a nemáme pro to žádné vysvětlení, protože ve smečce Obsidiánového hřbetu se nic takového ještě nestalo. Ale jako tvoji rodiče víme, jak moc zdrcující to pro tebe musí být, a tak se jen snažíme nevytvářet na tebe další tlak,“ pronesl táta s povzbudivým úsměvem.

Krátce jsem přikývla.

Ačkoliv mě jejich odpověď překvapila, byla jsem ráda, že si o mně stále myslí jen to dobré, a vážila jsem si toho, že berou ohled na mé city.

Nicméně, čím dřív přijmu to, co se stalo a co se ode dneška ve smečce dít bude, tím lépe pro mě.

Ano, bolí to, a jako typický teenager ve svém věku bych teď ze všeho nejradši brečela rodičům na rameni, ale nemůžu.

Jen bych tím vypadala ještě slabší, a já odmítám, aby mě někdo viděl jako slabocha.

„Díky za pochopení,“ řekla jsem. Těžce jsem polkla a připravila se na řeč, kterou jsem si v hlavě naplánovala.

„Jsem sama ze sebe zklamaná, že jsem naší rodině přinesla takovou ostudu, navzdory vší té lásce a péči, kterou jste mě jako rodiče zahrnovali. Tati, vím, že jsi včera zůstal, abys o mně s Alfou promluvil, a vím, že se mě snažíš chránit před smutkem nebo bolestí. Ale i tak chci vědět, co mě v budoucnu čeká a jaké je Alfovo rozhodnutí. Nemůžu dál předstírat, že se nic nestalo,“

řekla jsem tátovi s maximálním respektem. Slyšela jsem, jak si povzdechl, než přikývl.

„Nemusíš se ničeho bát, princezno. To, že jsi bez vlka, nám nezabrání v tom tě milovat, vždycky budeš naše malá princezna. A nedovolíme, aby ti kdokoliv ublížil, a rozhodně pro naši rodinu nejsi ostudou. Mluvil jsem s Alfou, jak jsi říkala, a souhlasil, že tě nechá dál bydlet s námi. Nemusíš se stěhovat do sídla smečky jako většina omeg a nebudeš muset ani pracovat jako služka. Bude stačit, když o víkendech zajdeš do sídla vypomoct s drobnými pracemi a občas vyřídíš nějakou pochůzku pro Alfu a Lunu. Pokud by se na tebe někdo pokusil být hrubý, stačí, když nám to řekneš, dobře?“

řekl táta a věnoval mi uklidňující úsměv. Snažila jsem se mu úsměv oplatit a ukázat, jak jsem vděčná, ale nedokázala jsem zadržet slzy.

To poslední, co bych čekala, bylo, že budou tak chápaví a budou mě i přesto dál milovat.

Většina rodin neztrácí čas a pošle své děti do sídla smečky vteřinu poté, co se ukáže, že jsou omega, a já tu stála s postavením dokonce pod úrovní omegy, a oni mě stejně milovali.

Máma s tátou se zvedli, přešli ke mně, posadili se na opěrku gauče a vtáhli mě do utěšujícího objetí, zatímco jsem plakala.

„Nemáš se čeho bát, princezno. Máš nás, jsme tvoje rodina a pro nás se nic nezměnilo,“ ujistila mě máma a políbila mě na spánek. Jen jsem s tváří přitisknutou k její hrudi přikývla a ovinula jí paže kolem pasu.

Odteď to bude těžká jízda, ale aspoň vím, že mám při sobě svou rodinu, a to je to jediné, na čem záleží.