||* O 5 let později *||

Za pět let se toho spousta stala a změnila, s výjimkou mojí rodiny. Declan a můj starší bratr Caleb mi byli při většině příležitostí rytíři v blýskavé zbroji. Mým štítem v dobách nesnází.

Caleb s Declanem se neustále potulují po každém koutě a skulince školy, aby mi zachránili zadek před šikanou ze strany Rydera nebo jeho poskoků.

Zdá se, že každý má ten či onen důvod se do mě navážet.

Ryder se mnou přestal mluvit hned po obřadu proměny; odmítl mou lásku a řekl mi, že by si přál, abychom se nikdy nestali osudovými druhy.

Nebudu popírat, že to bolí, ale kdo jsem, abych zpochybňovala jeho rozhodnutí? Moc dobře jsem věděla, že by to neudělal, kdybych se při obřadu proměny proměnila. Vůči mému dospívajícímu srdci to bylo nespravedlivé, ale nemohla jsem mu to mít za zlé.

Ale při vší té šikaně a nenávisti, kterou doposud projevoval, si už ani já nepřeju, aby byl mým druhem. K čertu, všichni vědí, že mě bez milosti pošle do prdele, jestli se někdy ukáže, že jsme si souzeni, a na to se tedy vůbec netěším.

Declan a Chloe se sobě z pochopitelných důvodů také odcizili. Chtěli po Declanovi, aby se se mnou přestal bavit, ale on to odmítl; myslela jsem, že zrovna Chloe by pro něj měla větší pochopení. Asi jsem se spletla.

Nijak mě to ale netrápilo, protože mám v životě na starosti mnohem větší problémy, než abych se stresovala kvůli ostatním.

Bylo mi Declana líto; kvůli přátelství se mnou přišel o spoustu lidí, a dokonce i jeho rodiče mu v poslední době věnují jen minimum pozornosti. Prý nemohou mít syna, který se paktuje s nedochůdčetem smečky.

Táta s mámou mi byli celé ty roky oporou, neustále mi připomínali, jak moc mě milují a že udělají cokoliv, aby mě udělali šťastnou. Jsem jim za to vděčná, ale někdy se kvůli tomu cítím bezmocná a beznadějná.

Alfa Dominic byl k mému nesmírnému překvapení velmi povzbudivý. A dokonce i Luna; oba si pořád přejí, abych nakonec skončila jako Ryderova družka, a zjevně nemají sebemenší tušení, co se mezi námi skutečně děje.

Školní šikana je ve srovnání s tou ve smečce mírná, ale vůbec nepomáhá, že škola smečce patří. Každý zná každého, ale děcka mají jen strach z toho, že se dostanou do průšvihu u učitelů, když je při něčem přistihnou, takže se to snaží držet na minimu.

Nechápu, proč mají potřebu mě tak deptat a ubližovat mi, zvlášť Ryder. Doteď si vybavuju jedno z mnoha našich střetnutí.

***Flashback — Před 4 lety***

Dneska ráno jsem se probudila a cítila se úplně pod psa, protože jsem o víkendech musela běhat po pochůzkách a zastat hromadu práce v sídle smečky, přestože se Alfa Dominic vždycky snaží dohlížet na to, abych nebyla přepracovaná.

Ale jakmile zmizí z dohledu, ti malí zmrdi nechají všechno na mně. Dokonce i ostatní omegy mě dřou z kůže.

Zkontrolovala jsem čas; zbývalo mi 30 minut, abych se dostala do školy.

Vlítla jsem do koupelny, udělala, co bylo třeba, a v rychlosti na sebe hodila oblečení.

Popadla jsem batoh a seběhla dolů, kde máma s tátou seděli u jídelního stolu. Rychle jsem jim popřála ‚dobré ráno‘ a vyrazila z domu do školy.

Caleb mě do školy vozil vždycky, ale teď je mimo město a já zapomněla říct Declanovi, aby mě dneska vyzvedl, což znamenalo, že do školy musím běžet.

Běžela jsem celých 25 minut a konečně dorazila do školy ještě před zvoněním na první hodinu. Hnala jsem se chodbou do své první třídy, když vtom jsem narazila do zdi.

Tedy, myslela jsem si, že to je zeď, ale ve skutečnosti to byla lidská – ne, vlkodlačí – zeď.

V tom spěchu jsem se ani neobtěžovala podívat na osobu, do které jsem vrazila; jen jsem zamumlala omluvu a spěchala z cesty, ale zastavila jsem se ve chvíli, kdy mě dotyčná zeď popadla za ruku a přimáčkla na skříňky.

Au, zkurvysyn! Sykla jsem bolestí, promnula si zadní část krku a zvedla hlavu, abych zjistila, kdo je mým trýznitelem tentokrát.

„Co máš doprdele za pro-o-blém?“ vyhrkla jsem a koktala, když jsem konečně uviděla, kdo to je.

„Můj problém seš ty a ten tvůj blbej, hnusnej ksicht, Omego,“ zasyčel Ryder s jasným hněvem v hlase. Povzdechla jsem si.

„J-já... omlouvám se, nevěděla jsem... j-já... chtěla jsem říct, že jsem se nedívala na cestu,“ zamumlala jsem a sklopila zrak ke svým nohám.

„Jasně, ty krávo, ty totiž nikdy nebudeš znát svý místo. Jen to, že seš betova drahocenná dceruška a smíš chodit do školy, i když bys měla drhnout podlahy v sídle smečky, neznamená, že máš povoleno dělat si, co se ti zachce. Ale vidím, že ty svý místo neznáš. Bude mi však potěšením ti ho ukázat,“ procedil krutě. Jen jsem mlčky přikývla a doufala, že mě prostě nechá jít.

Další věc, co jsem viděla, byla letící pěst, která přistála přímo do mého břicha. Zasténala jsem, padla na kolena a svírala si teď pulzující střed těla.

Další rána mi dopadla na levé žebro, pak přišla facka na tvář a nakonec mě ještě jednou tvrdě kopl do břicha.

Bylo to jako v pekle, a bolelo to jako čert, když to přicházelo od člověka, kterého jsem kdysi milovala – od Rydera. Je tragické, jak rychle se dokážou lidé změnit z dobrých na zlé.

Ryder, který na mně mohl před rokem oči nechat, se proměnil v tohle monstrum, se kterým bych se už nikdy nechtěla zkřížit cesty. A to nejotravnější na tom celém je, že mu to ani nemám za zlé, protože být jím, taky bych sama sebe nenáviděla.

Postavila jsem se, popadla batoh, který ležel na zemi, narovnala si oblečení a vzhlédla k němu absolutně bez emocí.

„Můžu už jít? Musím stihnout hodinu,“ zeptala jsem se a podívala se na něj s unuděným výrazem, navzdory fyzické bolesti a bolavému pocitu na hrudi.

Asi ho to naštvalo, protože jsem uslyšela, jak zavrčel.

„Aha, takže teď se snažíš dokázat, jak jsi silná, jakože necítíš bolest?“ uchechtl se.

Kdyby tak věděl, jak moc to bolí a jak strašně toužím vypustit všechny ty slzy, které v sobě dusím. Ale neudělám to. Před ním nikdy plakat nebudu. Nikdy.

„Chci jít na hodinu. A díky, že jsi mi připomněl, kam patřím. Znám svý místo, a mým místem je být ubohá omega. Ty a všichni ostatní mi to dáváte sežrat každý den. Těžko to přehlédnout; připomíná se mi to dokonce i ve snech, na to se nedá zapomenout, takže, jestli dovolíš…“ řekla jsem a naznačila gesto, že chci projít.

Měla jsem pocit, že v jeho očích vidím smutek nebo lítost, ale ignorovala jsem to a prostě kolem něj prošla a mířila do třídy. Zaslechla jsem, jak na mě volá, ale neměla jsem zájem čekat.

Zase zavolal. „Brielle, já...“ řekl Ryder a já si povzdechla a skočila mu do řeči, bylo mi jedno, co chtěl říct.

„Já vím, že ještě nejsi hotový s tím ukazováním, kam patřím, ale počká to? Prostě mě nechal jít do třídy. S mlácením můžeš pokračovat o přestávce na oběd nebo po škole. Tehdy ti v tom bránit nebudu… to neudělá nikdo.“

„To není to, co jsem..."

Nečekala jsem na další slova. Zabočila jsem za roh a vstoupila do první hodiny. Nedovolím mu, aby mi ubližoval a vzápětí mi tvrdil, že to tak nemyslel.

To raději nebudu poslouchat.

**Konec flashbacku**

„Země volá Brielle... Brielle...“

*Lusk*

„Haló, Země volá Brielle... seš tam?!“

Byla jsem tak ztracená ve vlastních myšlenkách, že jsem si ani nevšimla, kdy Declan s Calebem vešli do mého pokoje.