||*BRIELLE*||

„Země volá Brielle... Brielle...“

*Lusk*

„Haló, Země volá Brielle, slyšíme se?“

Byla jsem tak hluboko ve vlastních myšlenkách, že jsem si ani nevšimla, kdy Declan a Caleb vešli do mého pokoje.

„Jak dlouho tu vy dva už jste?“ zeptala jsem se svého nejlepšího kamaráda a svého bratra.

„Otázka by spíš měla znít - o čem jsi přemýšlela?“ odvětil můj drahý bratr.

Tak za prvé, rozhodně mu neřeknu pravdu; nikdo neví, že mě Ryder šikanuje. Vědí jen to, že mě občas slovně napadá, a já jim nechci říkat, kvůli čemu jsem tak zabraná do svých myšlenek.

„Ehm, to nic není, jen holčičí věci,“ odpověděla jsem mu rychle a rozhlédla se po pokoji.

„Brie, víš, že nemáš lhát, můžeš nám říct, co tě trápí. Oba víme, že to nejsou jen holčičí věci,“ řekl Declan a podíval se na mě. Zamračila jsem se na něj.

„Kluci, není to nic, čeho byste se museli obávat, prostě jen holčičí věci,“ řekla jsem v naději, že to nechají plavat. Díky bohu mi to spolkli.

„Takže, chcete mi říct, proč jste tady v mém pokoji?“

„Sestřičko, za týden tě čekají osmnácté narozeniny. Jsme z toho tak nadšení, chtěli jsme vědět, jestli máš vymyšleného něco, co bys chtěla podniknout,“ řekl Caleb.

Úplně jsem na to zapomněla. Ne že bych ze svých narozenin neměla radost, jde jen o to, že osmnácté narozeniny jsou dnem, kdy bych měla najít svého druha. A z toho nadšená nejsem, i když jsem na něj byla vždycky zvědavá.

Ale po tom všem, co se stalo za posledních pět let, jsem ztratila jakýkoli zájem se s ním skutečně setkat, protože vím, že by mě odmítl. Nikdo nechce za družku zkaženého vlkodlaka. Jak se ode mě vůbec očekává, že poznám, kdo to je, když nemám svou vlčici?

Nemám pro to žádné vysvětlení a nevím, proč bych se měla radovat ze svých osmnáctin, když by to nakonec mohl být jen další špatný den v historii mého života.

Podívala jsem se na Declana i Caleba a zhluboka si povzdechla.

„Jsem ráda, že někomu na mně ještě záleží natolik, aby měl z mých narozenin radost. Nicméně v tom nevidím nic velkého. Je to jen další náhodný rok, který značí mé selhání jakožto vlkodlaka. Není se na co těšit,“ řekla jsem jim a upírala přitom zrak k podlaze.

„Brie, ty nejsi selhání, jsi ta nejsilnější holka, kterou znám. Přestaň se vnímat jako selhání.“

„To si myslíš ty, Declane. Ostatní členové smečky si myslí něco jiného.“

„Sestřičko, musíš se přestat utápět ve smutku kvůli svým narozeninám. Podívej se na to z lepší stránky, možná nakonec potkáš svého druha a tohle všechno skončí,“ řekl Caleb a s nadějí v očích se na mě podíval.

„Bratříčku, oba víme, že jsem bez vlčice, tak mi řekni, jak ho mám proboha poznat, až ho uvidím? Moje vlčice by musela cítit to pouto. Nejsem ani člověk, ani vlkodlak. Když netuším, co nebo kdo jsem, jak bych měla poznat, kdo je můj druh? Co když mě pozná on a odmítne mě? Je lepší neočekávat, že ho potkám, než abychom se setkali a já nakonec byla odmítnuta. Mám už tak dost starostí a nejsem připravená přidat si na seznam svých problémů i odmítnutí.“

„Přestaň se takhle shazovat, Brielle. Přestaň s tím! Jsi silnější než tohle všechno,“ pokáral mě Declan.

„Přestanu, ale jsem si jistá, že selhání nikdo za družku nechce,“ řekla jsem a zmlkla.

V pokoji se na chvíli rozhostilo ticho, nebylo to trapné ticho, ale spíše tíživé a zasmušilé.

„Dobře, dost bylo lítosti, kluci, jsem v pořádku! Mám tebe, Calebe. A mám tebe, Declane. A mám tátu a mámu. Vaše láska mi stačí. Takže, chcete tu zůstat celý den, nebo se mnou vyrazit ven?“ zeptala jsem se ve snaze odlehčit náladu.

„Jsem pro to jít ven! Kam máme namířeno?“ zeptal se Declan.

„Jsem úplně vyhladovělá! Snědla bych celou krávu, takže navrhuju nejdřív oběd a pak třeba bowling? Co myslíš, Calebe?“ zeptala jsem se bratra, který doteď mlčel.

„Jo, já mám taky hlad. Tento návrh podporuji,“ odpověděl s úsměvem a já přikývla.

„Tak dobře, nechali byste mě na chvíli o samotě, abych se mohla převléknout? Ven s vámi,“ řekla jsem, vystrčila je ze dveří a zamkla za nimi.

Převlékla jsem se a sešla dolů za nimi. Všichni jsme nasedli do Calebova auta a vyrazili do města. Ve městě je naše oblíbená restaurace, kam vždycky chodíme; mají naprosto dokonalé menu!

Dorazili jsme tam a objednali si; já si dala salát a čínskou rýži, zatímco Declan s Calebem si dali pizzu a kolu.

Po obědě jsme šli na bowling. Všem nám to šlo příšerně, ale bylo to skvělé. Den uběhl rychleji, než jsme čekali, soudě podle toho, že už se připozdívalo. Asi když se člověk baví, ztratí pojem o čase. Rozběhli jsme se zpátky k autu a zamířili domů.

Vysadili jsme Declana u něj doma a pak nás Caleb dovezl zbytek cesty domů. Byla jsem spokojená; tohle byl jeden z těch dnů, kdy jsem se necítila bezmocně ani beznadějně, a byla jsem za to vděčná.

Šla jsem do svého pokoje, svlékla se a zamířila do koupelny, nutně jsem potřebovala horkou vanu, než půjdu spát.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a všimla si, že se mi barva z vlasů začíná znovu vymývat. Zasténala jsem, jelikož jsem věděla, že je budu muset znovu nabarvit.

Od mých třináctých narozenin se toho na mně tolik změnilo. Nikdo kromě Declana o tom neví. První věc byla změna barvy mých vlasů.

Probudila jsem se jednoho rána, dva týdny po svých třináctinách, a všimla si, že se barva mých vlasů změnila z tmavě hnědé na stříbřitě bílou.

Ten den jsem si skoro cvrkla do kalhot, tak moc jsem byla vyděšená a zmatená. Nemohla jsem to říct tátovi a mámě. Jak bych jim vysvětlila, že mi vlasy změnily barvu uprostřed noci?

Ten den jsem nemohla vůbec vyjít ven, takže jsem zavolala Declanovi s prosbou o pomoc, aby mi z obchodu ve městě přinesl barvu na vlasy. Od té doby si barvím vlasy na černo a jen Declan ví, že to není moje pravá barva.

O mých čtrnáctých narozeninách se mi něco stalo s očima. Moje pravé oko se z oříškově hnědé změnilo na stříbrné se zlatým paprskem. Nemám pro to žádné vysvětlení, protože nevím, proč se to děje, ale od té doby používám kontaktní čočky.

Nechci, aby mě ostatní nazývali zrůdou; už tak mi stačí moje identita omegy. Nejsem připravená čelit tomu, co řeknou ostatní, až zjistí pravdu o mých vlasech a očích.

Podobné změny se dějí už od mých třináctin. Každý rok po mých narozeninách se změní jedna věc.

O mých posledních narozeninách mi kůže zbledla víc, než původně byla, a tak jsem si zvykla nosit dlouhé rukávy, dlouhé kalhoty a v podstatě cokoliv, co mou kůži skryje.

Myslím, že umírám, protože tyhle změny jsou nepřirozené. Možná mi buňky pomalu a kousek po kousku odumírají. Pokud je na vině smrt, jsem připravená se s tím smířit. Dalším důvodem, proč si všechno nechávám pro sebe, je to, abych nepřidělávala starosti rodičům; mají toho teď na řešení víc než dost.

Doufám, že nakonec budou všichni šťastní, ať už se mnou, nebo beze mě.