||*BRIELLE*||

„Abych nezapomněla, jsi pozvaná na oslavu,“ říká Luna.

„Aha, dám vědět rodičům,“ odpověděla jsem, než mi to vůbec došlo.

„Počkat – cože?“ Překvapeně jsem vzhlédla. Luna jen pokrčila rameny a zasmála se tomu.

„Děje se něco, Brielle?“ ptá se nevinně, jako by to nevěděla. Ona to ví.

„Ne, já... nechci být nezdvořilá, Luno, ale já...“ Na vteřinu jsem se odmlčela, abych si utřídila myšlenky. „Právě jste mě pozvala na narozeninovou oslavu budoucího Alfy, ehm, chci říct Rydera?“ zeptala jsem se šokovaně a doufala, že jsem se přeslechla.

„Ano, Brie, pozvala. Co je na tom špatného? Proč jsi tak překvapená, jako bys to nečekala?“

„No, víte, jsem nízko postavená omega a omegy nedostávají pozvánky na smečkové oslavy,“ odpověděla jsem a najednou jsem se cítila nesvá.

„Tím se nemusíš trápit, Brielle. Jen abys věděla, nejsi jen nízko postavená omega. Nazvali tě omegou jen proto, že ses během obřadu nedokázala přeměnit.“

Při té zmínce se mé tělo napjalo a myslím, že vycítila mé rozrušení, když pokračovala.

„Nejsi k ničemu a nemusíš se přede mnou cítit nesvá. To, že se tvá vlčice ještě neukázala, neznamená, že se neukáže nikdy. Nemění to nic na tom, kým jsi. Vím, že to možná nebereš vážně, ale mám takový silný pocit, že tvá vlčice je stále tam, uvnitř tebe. Jen čeká na správné místo a ideální čas, aby se vynořila! Buď trochu trpělivá a věř si.“

Soucitně se usmála a dodala: „Kromě toho jsi holčička mé nejlepší kamarádky a moje budoucí snacha.“ Zněla si tím tak jistě. „Tak mi teď řekni, proč bys neměla dostat pozvánku?“

Z očí jí vyzařovalo teplo a útěcha. Nevím jak, ale část mého já věděla, že každé slovo myslí vážně a že vychází přímo z jejího srdce.

Kéž bych jí mohla dokázat, že má pravdu. Kéž bych mohla smečce dokázat, že jsem vším, co o mně právě řekla.

Jakkoli to může být bolestné, možná se mi nikdy nepodaří dokázat těm, kteří mě považují za selhání, že se mýlí. Hádám, že se prostě budu držet téhle malé špetky naděje a víry, zatímco se stáhnu do pozadí a budu sledovat, co přinese budoucnost. Ale mám pocit, že to bude dlouhá a drsná jízda.

„Já nevím, Luno, cítím se bezmocná.“ Povzdechla jsem si odevzdaně.

„Nemusíš se tak cítit, Brie. Pokud chceš, aby v tebe věřili ostatní, musíš věřit sama v sebe. Musíš být přesvědčená, že to zvládneš. Že na tom budeš lépe a že tvá vlčice je stále s tebou. Ze všeho nejdřív věř sama sobě,“ řekla Luna s očima plnýma soucitu.

„Já jen... já... já nevím,“ zakoktala jsem se.

„Jsi rodina, Brielle, přede mnou nemusíš být nervózní. Kdykoli si budeš potřebovat promluvit, můžeš za mnou přijít.“

To mě zaskočilo. Ani v těch nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že mě naše Luna považuje za rodinu. Tedy, je to prostě tak trochu neuvěřitelné.

Nejdřív slova povzbuzení a teď jsem rodina? Za ta léta se nikdy nesnažila se mnou tolik mluvit a já se vždycky snažila vyhnout tomu, abych s ní byla ve stejný čas na stejném místě.

„Luno, upřímně řečeno, nikdy jsem netušila, že o mně takhle smýšlíte, zvlášť co se týče té rodiny. Nevím, jak popsat, jak se teď právě cítím.“

„Nemusíš nic říkat ani popisovat, jen si vezmi všechno, co jsem ti řekla, k srdci,“ řekla prostě. Přikývla jsem a zamumlala: „Dobře.“

O tomhle všem budu muset později říct rodičům, obzvlášť mámě.

„Děkuji vám, Luno. Jakmile dorazím domů, dám rodičům vědět,“ řekla jsem a věnovala jí svůj nejzářivější úsměv.

„Sakra.“ Zaslechla jsem, jak si Luna potichu zanadávala. „Věřila bys, že už si tu povídáme hodinu?“ řekla mi, zatímco se podívala na hodiny.

„Páni, Luno, to se moc omlouvám! Co potřebujete, abych udělala, než vyrazím do kuchyně?“ zeptala jsem se jí.

„Nic moc, můžeš jít do kuchyně hned. Místnost uklidím já. S tím si nemusíš dělat starosti, ale buď mi k dispozici kolem poledne. Potřebujeme sehnat nějaké věci na oslavu a až se vrátíme, budu potřebovat tvou pomoc s organizací prostor. Bude to spíš dohled, zadala jsem výzdobu několika omegám; doufala jsem, že bys na ně mohla dohlédnout a ujistit se, že všechno udělají správně, protože já budu zaneprázdněná jinde,“ vysvětlila Luna. Přikývla jsem a usmála se na ni.

Kdo jsem já, abych řekla ne nebo tu práci odmítla? Ačkoli většina omeg bude pravděpodobně nakrknutá, až zjistí, že na ně dohlížím já.

„Aha, dobře, Luno. Bude mi ctí to udělat.“

„Ach! A než zapomenu – dort! Připomeň mi, ať zítra zavolám do pekárny. Navíc jsem už řekla tvým rodičům, že dnes v noci přespíš v domě smečky, pokud to pro tebe bude v pořádku?“

Ty brďo, přespat v domě smečky? Pod jednou střechou s Ryderem? Může to být ještě nesnesitelnější?

Nejdřív dohled nad zahořklými omegami a teď přespávání v domě smečky!

„Ehm... jo, to mi vyhovuje. Zavolám Calebovi, aby mi donesl věci na převlečení. Pokud je to vše, Luno, tak bych šla.“

Uctivě jsem sklonila hlavu a vyšla z místnosti. V duchu jsem se plácla do čela, zatímco se mi hlavou honily různé způsoby sebevraždy. S nulovým nadšením pro zbytek dne jsem se vydala do pekelné kuchyně.