(Pohled Nathaniela)

Zahnul jsem s autem k červenému farmářskému domu s bílými okenicemi a zaparkoval před ním. Moje sestra, která je těhotná, mi napsala, abych jí přivezl bednu jablek Red Delicious od Vanceových. Jejich jablka jsem už ochutnal a, má Bohyně, byla to ta nejsladší jablka, jaká jsem kdy jedl. Sestra, když věděla, že se chystám navštívit tuhle oblast, mě prosila, abych jich vzal co nejvíc. Ačkoliv se jablka obvykle sklízí v září, tahle farma má zjevně ovoce po celý rok. Očividně jsou požehnaní! Což znamená jediné – jsou to dobří lidé.

Měl jsem být v Seattlu na akci sponzorované skupinou společností Mercer Group. Bohužel mě sestra potřebovala, abych jí do butiku doručil nějaké oblečení, které sama navrhla a ušila, a také nějaký nábytek pro její nově zrekonstruované wellness centrum, které sídlí v hotelu. Nemohla to nechat udělat jen tak někoho. Musel jsem to být já. Jak bych mohl své těhotné sestře říct ne? Navíc jsem v Seattlu stejně poctil svou účastí už tolik akcí. Vynechat jednu neuškodí, i když jsem doufal, že si vyrazím a seznámím se s nějakými dámami. Už je to docela dlouho, co jsem se trochu pobavil. Možná se pobavíme s mými muži, až to tu dodělám.

Naštěstí jsem už všechny pracovní záležitosti ve městě vyřídil. Kromě doručování věcí pro mou sestru jsem dohlížel také na závazky své matky a sestry, které si v Chelanu založily firmy a nadace. Zdá se, že si to tu moje matka zamilovala. Když jsem vyrůstal, vždycky si našla čas sem zajet, a když se vracela domů, vozila s sebou několik tašek červených jablek od Vanceových. Moje sestra, která teď pro ni některé z těchto podniků spravuje, má pro tahle jablka úplně stejnou slabost. Jaká matka, taková dcera, hádám. Takže jsem tady a dodržuji „tradici“. Tedy spíš něco ve smyslu: „Vážně musím sehnat ta jablka, co chce moje sestra a to její malé vlče – tím myslím to, co má v břiše – abych se nedostal do maléru“... tak nějak.

Vystoupím z auta a vítr ke mně zavane tu nejúžasnější vůni. Jako čokoláda a jahody. Zřejmě tu někdo peče dort, pomyslel jsem si.

„Ne, ta vůně není z dortu,“ ozve se Phantom, můj vlk.

Zavětřím znovu a snažím se zjistit, odkud ta vůně přichází. Voní to, jako by to vycházelo z vlka. Vanceovi jsou vlkodlaci?!

Můj vlk, Phantom, začíná vzrušeně poskakovat. Než stačím svému vlku něco odpovědět, uslyším za sebou kroky.

„Ahoj! Já jsem Tom Vance. Vy musíte být Nate. Vaši objednávku jablek mám nachystanou na verandě. Chcete pomoct naložit to do kufru auta?“ Natáhne ke mně ruku na pozdrav. Na okamžik zaváhám a stále se snažím přijít na to, odkud se ta vůně bere.

„Moc se omlouvám.“ Omluvím se za své zaváhání. „Rád vás poznávám, Tome. Ano, jsem Nate.“ Stisknu mu ruku a pozdravíme se. Vítr znovu zafouká mým směrem. Zdálo se, že ta vůně sílí.

Tom se na mě vřele usměje a nadšeně mi třese rukou. „Pokud máte zájem, Nate, můžu vám jablka dodávat pravidelně. Stačí, když budete odebírat ve velkém.“

„To je vlastně docela milá nabídka. Co takhle dvě nebo tři bedny jablek jednou za měsíc? Můžu objednat i víc, pokud se budou konat nějaká setkání nebo večírky.“

„Žádný problém. To pro vás můžu zařídit. Co kdybyste šel dál a vyplnili bychom papíry pro tuhle vaši objednávku?“ Ano, prosím. Moc rád bych šel dovnitř vašeho domu a našel zdroj té úžasné vůně.

Usměju se na starého pána a rozejdu se směrem k domu. Jak se k domu přibližujeme, vůně je ještě intenzivnější. Když vejdu, málem zešílím. Ta vůně je po celém domě! Byla tak omamná, že se mi z ní úplně točila hlava. Očichal jsem Toma. Zvláštní. Tom voněl jako člověk. Zajímalo by mě, kdo s ním v tomhle domě žije.

„Takový krásný a útulný dům, Tome. Kdo tu s vámi bydlí?“ zeptám se Toma nonšalantně. Tom se otočí a ukáže na rodinnou fotografii visící na zdi.

„Ach. Jen rodina. Manželka a moje dcera,“ řekl. Odejde do své pracovny, zatímco já stojím před fotografií a dívám se na jeho dceru, která seděla mezi ním a jeho ženou. Taková krása! Dívám se do jejích jiskřivých zlatých očí a na její oslnivý úsměv s dokonalými zuby. Její černé vlasy lemovaly její drobnou tvář a na kořeni nosu měla pihy. Jak mi vůbec mohla uniknout tak vzácná krása jako ona, to jsem nepochopil!

Stále si prohlížím fotku, když ze dveří vyjde Tom s papíry. „Tak tady to máme. Stačí jen podepsat. Platit můžete buď kartou, nebo hotově při dodání. Každý měsíc ve vámi preferovaném datu vám jablka doručíme až ke dveřím.“ Musel jsem se od fotky odtrhnout, abych se na něj mohl podívat. Měsíční bohyně, prosím, ať se ukáže!

„Moje matka a sestra to ocení. Vaše jablka milují. Nikdy se nevracejí domů bez jedné nebo dvou tašek, když jsou ve městě na návštěvě.“ Tom se vděčně usměje, potěšený tou poklonou.

Přečtu si papíry a podepíšu je. Když jsem uslyšel, že vchází dovnitř, pronikalo do domu červené světlo zapadajícího slunce. „Měsíční bohyně vyslyšela naše modlitby.“ Můj vlk, Phantom, se postavil do pozoru. Ocasem vrtěl v očekávání. Nasál jsem vzduch. S každým jejím krokem se blížila ta ohromující vůně čokolády a jahod.

„Ahoj tati. Neřezal jsi náhodou nějaké dře-? Promiň. Nevěděla jsem, že tu někoho máš. Radši vás nechám.“

Otočím se, usměju se a uvidím ji; ty zlaté oči upřené zpět na mě. Měla na sobě bílé tričko a džínové šortky. Sklopil jsem zrak a zíral na její krémové nohy. Tak prosté, ale tak nesmírně krásné.

„DRUŽKA!“ zavyl můj vlk Phantom a vzrušeně pobíhal sem a tam.

V jejích jasných zlatých očích vidím odraz svých vlastních očí. Zatímco ty její se komíhaly zmatkem a panikou, moje tančily štěstím a úžasem. Po všech těch letech jsem konečně našel svou družku... v červeném farmářském domě s bílými okenicemi. Bylo to tak neskutečné.

NAŠEL JSEM SVOU DRUŽKU!