(Pohled Clary)

Hlas v mé hlavě zakřičel: „Družka!“ Počkat. Cože? Nerozumím. „Družka? O jaké ‚družce‘ to mluvíš?“ zeptala jsem se hlasu ve své hlavě.

„Tenhle muž je tvůj druh!“ Hlas uvnitř mé hlavy na mě zařval s takovým přesvědčením, že jsem oněměla.

Vysoký pohledný muž, který s mým otcem uzavíral obchody, se na mě usměje a zdvořile se představí: „Ahoj! Já jsem Nathaniel Mercer. A vy jste?“ Natáhne ke mně ruku na pozdrav.

Dívám se na něj a na jeho obrovskou ruku a nepřítomně se snažím přijít na to, co měl hlas v mé hlavě na mysli tím „druhem“, když můj otec přeruší mé myšlenky a jemně řekne: „Zlatíčko, Nate čeká, že něco řekneš.“

„Ach bože, moc se omlouvám. Kde jsou moje způsoby? Ráda tě poznávám, Michaeli. Já jsem Clara. Clara Vanceová.“ Stisknu mu ruku tou svou a paží i celým tělem mi projede elektrický výboj, kvůli kterému se mi podlomí kolena a já zavrávorám.

Nathaniel ke mně přiskočí a zbrzdí můj pád tím, že mě včas zachytí. Cítila jsem elektřinu mezi námi, když mě držel v náručí a já zírala do jeho modročerných očí, které měly barvu oblohy v místech, kde se vesmír setkává se Zemí. Působil na mě tak dobře. Ztěžka jsem oddychovala a snažila se popadnout dech. Ach můj bože, voní jako čerstvě posekaná tráva a dřevěné hobliny. Ta vůně vycházela z něj! Byla to omamná kombinace. „Jsi v pořádku, Claro? Nejsi zraněná?“ Dívá se na mě a v jeho pohledné tváři se zračí upřímné obavy. Podívám se na jeho rty a představím si, že je líbám. Panebože, co mě to napadlo?! Musela jsem mezi námi vytvořit nějaký odstup. Když byl tak blízko, nedokázala jsem jasně uvažovat.

„Omlouvám se. Nevím, co to do mě vjelo. Obvykle nebývám takhle neohrabaná,“ snažím se vysvětlit, plně si vědoma toho, že se dotýkám jeho paží; jeho kůže je na dotek tak hladká.

Můj táta se začne smát. „Páni! Řekl bych, že Nate je tvůj první skutečný idol.“ Rýpne si a po těch slovech se zasměje ještě hlasitěji.

Díky, tati, pomyslím si. Teď jsem se cítila opravdu ztrapněně. Cítila jsem, jak se červenám až ke kořínkům vlasů, a v duchu jsem se modlila, aby se pode mnou otevřela zem a spolkla mě zaživa. IDOL? Když o tom tak přemýšlím, můj táta měl pravdu. Nikdy jsem po nikom nešílela. Jednou jsem si myslela, že ano, ale vždycky mě odradil tím, jak smrděl. Voněl po špinavých ponožkách a mokrém psovi. Jen při pomyšlení na to jsem ohrnula nos.

Nathaniel vidí, jak ohrnuji nos odporem, zasměje se a zeptá se: „Já smrdím, nebo se tvůj táta třeba mýlí a já se ti vůbec nelíbím?“

Odtáhnu se od něj, postavím se s co největší důstojností, jaká mi ještě zbyla, a omluvím se: „Promiň, ne, tebou to není. Myslela jsem na jednoho kluka ze školy, co voněl jako špinavé ponožky.“

Můj táta i Nathaniel se mé poznámce ze srdce zasmáli, když do domu vešla máma s náručí plnou tašek s nákupem. „Claro, zlato, pomůžeš mi s tímhle, prosím.“

Nathaniel k ní přispěchá a tašky s nákupem jí vezme. „Tady, dovolte mi vám pomoct. Já jsem mimochodem Nathaniel,“ řekl.

„Ach, omlouvám se. Nevěděla jsem, že máme návštěvu. Děkuji ti, Michaeli, za pomoc.“ Máma měla na tváři široký úsměv. Věděla jsem, co se jí honí hlavou. To je ale pořádný kus! A to on rozhodně byl pořádný kus. Zasněně jsem si povzdechla.

Byl vysoký. Hádám tak 193 centimetrů a svalnatý. Jeho hruď byla snad nekonečná. Vypadal tak na pětadvacet až třicet. Měl impozantní vystupování, ale byl to opravdový gentleman. Zpod přivřených víček jsem sledovala, jak se mu pod kůží pohybují bicepsy. Jeho prsní svaly se rýsovaly pod šedým tričkem. Zajímalo by mě, jaké by to bylo opřít si hlavu o jeho hruď a poslouchat jeho srdce. Možná tu hruď i políbit. Cítila jsem, že se zase červenám. „Claro, musíš se sebrat!“ pomyslela jsem si. „Ale on je tak ŽHAVÝ!“ odpověděl hlas. „Přestaň mi to připomínat,“ zabručela jsem.

„Mimochodem, venku parkují ještě dvě další auta. Nevím, jestli patří k tobě,“ řekla máma s pohledem upřeným na Nathaniela, „nebo to jsou zákazníci.“

„Jsou se mnou, paní Vanceová,“ odpověděl Nathaniel. „Vím, že to ode mě zní hrozně přímočaře, ale mohu vás pozvat na večeři?“ Podíval se na mě. „Možná byste mohli jít na večeři všichni?“ Usmál se na mě a já cítila, jak taji.

Máma odpověděla: „Jasně, NEBO můžeme uvařit něco tady? Ať tak či onak, obojí mi vyhovuje. Můžeme mít takovou předběžnou oslavu Klářiných osmnáctin. Které má zítra.“

Nathaniel se na mě zmateně podíval: „Zítra ti bude 18?“

Usmála jsem se: „Technicky vzato ano. Zítra mám osmnácté narozeniny.“

Na zlomek vteřiny jsem v jeho očích zahlédla zmatek. „Tak tedy všechno nejlepší, Claro. Vezmu všechny ven na předběžnou oslavu narozenin mé... ehm Clary. Co vy na to? Pro Claru jen to nejlepší. V restauraci Ambrosia. Bude mi ctí a výsadou strávit tento výjimečný den s tebou.“ Jeho intenzivní pohled byl upřený na mě a já měla pocit, jako bychom byli jediní dva lidé na planetě. Znala jsem ho teprve pár minut, ale připadalo mi, jako bych ho znala celý život. Zavrtěla jsem hlavou. Jsem to ale hloupá. To přece není možné.

Máma vydechla úžasem: „Tam je to ale drahé.“

Nathaniel se usmál: „O účet si nedělejte starosti, paní Vanceová. Všechno jde na mě.“ Podívá se na hodinky. „Uvidíme se tam všichni v 19:30.“ Potřese si rukou s tátou, poplácá mámu po paži a pak se otočí, aby mě objal. Trochu se u toho zdržel, a pak mě s povzdechem pustil. Věnoval mi ještě jeden úsměv a byl pryč. Stála jsem tam jako přimrazená, zírala na dveře a doufala, že něco zapomněl a vrátí se.

„Tak, Claro, drahoušku, běž.“ Máma mě popostrčí nahoru do mého pokoje. „Máš hodinu na to, aby ses připravila.“

Podívám se na hodiny na zdi a tiše vyjeknu v panice. Musím se připravit. Běžím nahoru osprchovat se a převléknout. Chci být krásná, až se s ním znovu setkám.