(Z pohledu Nathaniela)

Ambrosia je luxusní restaurace nacházející se v pětihvězdičkovém hotelovém a rekreačním komplexu nedaleko jezera Chelan. V mém hotelovém a rekreačním komplexu.

Dorazil jsem do Ambrosie brzy s Gideonem a byl doprovozen do soukromého salonku, který jsem Gideona nechal předem zarezervovat. Chtěl jsem, aby pro mou družku bylo všechno výjimečné. Nevadilo mi, že musím čekat, ačkoli se mi po ní už teď začínalo stýskat a modlil jsem se k Bohyni, aby brzy dorazila. Phantom, můj vlk, měl uši nastražené v očekávání příchodu naší družky.

Když jsem byl u ní doma a zkoumal jejich rodinnou fotografii, všiml jsem si medailonku na jejím krku. Medailonku slavné kněžky Sabine, která byla zavražděna spolu se svým druhem, alfou Garethem Thornem ze smečky Zatmění měsíce, a také s většinou členů jejich smečky. Zatímco většina vlků věřila, že je jejich dcera mrtvá, kolovaly zvěsti, že masakru "unikla" a skrývá se. Je to Clara? Ta dcera, co unikla? Sabine se opravdu podobá. A pokud ne, jak k tomu medailonku přišla?

Bylo předpovězeno, že Vyvolená, dítě kněžky a alfy, zabije Pána tuláků. Všichni vlci věřili, že se jedná o dceru Sabine a Garetha. Dokonce i sám Pán tuláků, proto zaútočil na Zatmění měsíce, k čemuž, pokud se nepletu, došlo před osmnácti lety. Všechny detaily do sebe zapadají.

V hrudi mi cuklo. Moje družka netuší, jaké břímě na svých ramenou nese, pokud je tou takzvanou "Vyvolenou".

Usmál jsem se a poděkoval Bohyni, že jí dopřála šťastný život s tak starostlivými rodiči. Vanceovi byli v tomto městě velmi oblíbení. Vždy ochotně pomáhali lidem v nouzi. Očividně dokonce i mláděti, které nutně potřebovalo rodinu.

Gideon zakašlal a gestem mi oznámil příchod Vanceových. Spojil jsem se s ním v mysli a nařídil mu, ať našim válečníkům vyřídí, aby dávali pozor na tuláky. Pokud je pravda, že Clara je Vyvolená, Pán tuláků nemusí být daleko.

Vstal jsem a zamířil ke vstupu do restaurace, zrovna když vcházeli. Přivítal jsem je a uvedl do našeho soukromého salonku. Clara byla ohromující. Když Clara procházela kolem ostatních stolů, hlavy mužů i žen se za ní otáčely. Ženy si ji prohlížely se závistí a žárlivostí, zatímco muži... Věděl jsem, na co ti muži myslí, a měl jsem chuť jim utrhnout hlavy od těl. Clara kráčela dál, aniž by si všimla těch otáčejících se hlav, které na ni zíraly. Dívala se na mě. Usmál jsem se. Měla oči jen pro mě. Phantom frustrovaně zavrčel. "Klid, Phantome. Nejprve musíme uchlácholit její rodiče. Nejsou to vlci a nechápou, jak 'fungujeme'." Phantom zakňučel, očividně netrpělivý.

"Pane Mercere, to je až moc. Můžeme večeřet tam venku s obyčejnými lidmi," řekl Tom, když jsme vešli do soukromého salonku.

"Nemusíte si s ničím dělat starosti, Tome. Tenhle salonek nám poskytne trochu soukromí a pro vás jsem Nate. Není třeba být formální," řekl jsem a potřásl mu rukou. Poté, co jsem ho usadil, jsem se obrátil k jeho ženě.

"Paní Vanceová, jste naprosto okouzlující." Zachichotala se, když jsem jí pomohl usadit se na židli.

"Drahý, říkejte mi Corazon," řekla.

"Corazon. Filipínka, předpokládám?"

"Ano. Jak jste to poznal?"

"Byl jsem na Filipínách už párkrát. Tak přátelská země. Při jedné ze svých návštěv jsem poznal ženu jménem Corazon. Připomínáte mi ji. Neustále usměvavá." Mrkl jsem na ni.

"A vy, Claro, se posaďte sem vedle mě." Políbil jsem jí ruku a ona vykulila oči. Byla naprosto nádherná. Nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil. Kdyby se přihlásila do soutěže krásy, bezpochyby by ten titul vyhrála.

Její dlouhé, havraní černé vlasy povlávaly s každým jejím pohybem. Jednoduché, přiléhavé černé šaty odhalovaly její dlouhé nohy a obepínaly každý kousek jejích křivek. Čerň šatů nechala zazářit její pleť. Zlaté oči jí tančily ve světle, zatímco pihy na kořeni nosu jako by jiskřily. Na hrudi jí spočíval medailonek, který zářil v kontrastu s bledostí její kůže.

Sladce se usmála a řekla: "Děkuji, Nathanielu!" poté, co jsem jí pomohl usadit se.

Když jsme se všichni pohodlně usadili, číšníci nám naservírovali nápoje a přinesli nám předkrmy, salát a polévku, než jsme se pustili do hlavního chodu.

"Takže Claro, to je překrásný medailonek. Váže se k jeho původu nějaký příběh?" zeptal jsem se nenuceně a doufal, že získám nějaké odpovědi na otázky, které mě sužovaly.

Tom a Corazon oba zakašlali a odvrátili zrak. Asi jsem ťal do živého. Omluvil jsem se jim za svou opovážlivost. Nevěděl jsem, že se o určitých věcech nemá mluvit.

"Ne, drahý. To je v pořádku." Corazon si povzdechla. "Před nikým to netajíme," začala Corazon, "ale naše Clara, má milovaná dcera, není moje biologická dcera. Přála bych si, aby byla, ale stejně bych to neměnila. Je to moje dcera, i když není má vlastní." Viděl jsem, jak se Corazon v očích tvoří slzy. Takže Clara je adoptovaná. Cítil jsem se mizerně. Neměl jsem se ptát.

"Mami, já to vím. Miluju tě," sáhla Clara po matčině ruce a pohladila ji. "Taky bych to neměnila. Tenhle medailonek je to jediné, co mi zbylo po těch, kdo mě nechali u maminky a tatínka. Možná, kdyby ho někdo poznal, mohla bych alespoň zjistit, odkud pocházím. Lépe pochopit, kým doopravdy jsem. Ale nakonec bych si stejně vybrala vás, mami a tati. Miluju vás oba. Nedokážu si bez vás obou svůj život představit." Clara sklopila zrak. Viděl jsem, jak jí po tváři stéká slza. Pohladil jsem ji po zádech, abych ji utěšil. Skvělé, zkazil jsem náladu. Phantom na mě zavrčel za to, že jsem naši družku rozplakal.

"Jsi takový osel," řekl Phantom. "Dokonce jsi naši družku rozplakal." "Díky, Phantome. Teď je mi opravdu, ale opravdu hrozně," odsekl jsem mu. Phantom si odfrkl. "To by mělo."

"Dovolujeme Claře, aby své rodiče hledala. Není správné nevědět, kým jsi," řekl Tom a upil trochu sherry.

"Možná bych pro vás všechny měl nějaké informace," řekl jsem těm třem, a jim se šokem rozšířily oči. "Ale nejdřív se najíme." Kývl jsem na majordoma, aby nám naservíroval hlavní chod. "Doufám, že všichni milují steaky." Zaznělo sborové "Ááách" a já uviděl, jak se jim na tvářích rozzářily široké úsměvy.