Clara se mu v náručí nebránila. Jako by ztratila vůli bojovat.

Jedinou známkou vzdoru byly slzy, které se jí řinuly z koutků očí.

Posledních pět let prožila jako zombie, otupělá vůči neustálým urážkám a ponižování, které na ni cílily. Několikrát pomýšlela na to, že ukončí svůj život, aby unikla té bolesti a utrpení, ale pokaždé se jí v mysli vynořila tvář její dcery. Clara zaťala zuby a s dcerou jakožto svou jedinou kotvou kráčela dál.

To všechno kvůli tomuto ďáblovi, který jí zničil život!

Byl to Gideon, kdo na ni a její dceru uvalil neustálé utrpení a zoufalství.

Přísahala si, že bude tvrdě pracovat a zůstane po zbytek života svobodná. Jejím jediným smyslem bylo vynahradit dceři její utrpení tím, že jí poskytne blaženou a slibnou budoucnost.

Neměla ani tušení, že muž, který před pěti lety tuto tragédii odstartoval a přinesl jí nejmučivější období jejího života, je teď zpátky, aby ji pronásledoval. Bylo to jako sypat sůl do jejích ran. S jeho návratem ožily všechny bolestné vzpomínky, které byly dávno pohřbeny, a probleskly jí myslí jako nesmazatelní duchové.

Jak moc toužila po oddechu. Modlila se k Bohu za trochu spásy a upřímně prosila nebesa, aby na ni přestala vršit další a další potíže.

Pohled na Clařin žalostný stav byl pro Gideona nesnesitelný. Jemně ji položil na zem a nechal ji stát na vlastních nohách.

„Můžeš mi dát šanci, abych to tobě i naší dceři vynahradil, prosím?“ Pro muže s kamenným srdcem, jako byl on, byla něha něčím naprosto cizím, přesto poprvé prosil, a to tím nejjemnějším způsobem, jakého byl schopen.

„Kvůli naší dceři a také kvůli tobě, dej mi prosím šanci,“ žadonil.

Clara se nekontrolovatelně zachvěla, když pronesl slova ‚naší dceři‘.

Dodalo jí to záblesk naděje, a tak pomalu zvedla oči.

„Věř mi, vím, jakým peklem jste si obě za ta léta prošly,“ pokračoval Gideon v prosbách svým tichým hlasem. „Vím, že mě nenávidíš, ale dej mi prosím šanci to odčinit.“

„Děti z neúplných rodin jsou náchylnější k poruchám osobnosti, což může ovlivnit jejich celkovou pohodu.“

„Dej mi prosím šanci, Claro.“

Clařiny oči odrážely smršť emocí, zatímco o jeho slovech přemýšlela. Rosie rostla jako z vody a byla den ode dne rozumnější.

Rodina bez otce nemohla být nikdy úplná, natož aby dítěti nabídla pocit normálnosti a sounáležitosti.

Lámalo jí srdce, kdykoli viděla ten žalostný výraz ve tváři Rosie, když se ptala po svém tatínkovi.

Mohla se jen odvrátit a utřít si slzy, protože pro svou drahou dceru neměla žádnou odpověď.

Ano, Rosie potřebuje otce!

Odhodlání v Gideonových očích její přesvědčení jen utvrdilo.

Trvalo jí dlouho, než se rozhodla, ale nakonec souhlasila: „Dobrá, dám ti šanci znovu se sblížit se svou dcerou.“

„Dávám ti tu šanci, protože potřebuje ve svém životě tatínka. Ale budiž to pro tebe přísným varováním – nedělej nic, co by ji mohlo rozrušit.“

„A abychom si to ujasnili, to, že ti Rosie bude říkat tatínku, neznamená, že jsi můj manžel. Chápeš to?“

„Ano!“ Gideon na souhlas přikývl.

Gideon moc dobře věděl, že mu Clara dává příležitost znovu se setkat s Rosie proto, že chtěla, aby dívenka měla světlou budoucnost.

Trvalo by jí celý život, než by mu odpustila bolest, kterou jí způsobil, natož aby ho přijala za svého manžela.

Ta léta tichého utrpení v ní upletla neviditelnou pavučinu a vytvořila smrtící spleť uzlů. Věděl, že rozplést a uvolnit tyto uzly bolesti a křivd bude vyžadovat čas.

...

Zatímco se to dělo, ve třídě mateřské školy Stříbrný lístek nebyla učitelka k nalezení!

Zavalitý chlapec navlečený ve značkovém oblečení se potutelně radoval a tahal za provaz.

Druhý konec provazu byl uvázaný kolem krku malé holčičky, kterou táhl za sebou jako štěně.

Tlustý chlapec netrpělivě zatáhl za improvizované vodítko a zakřičel na ni: „Copak nevíš, že jsi můj pes, Rosie? Psi mají štěkat, tak štěkej!“

Oběť lezla po čtyřech jako štěně a její umazaná tvář byla celá od křídového prachu. Byla to malá holčička ve věku asi čtyř let.

Pod špínou a prachem se rýsovaly jemné a nevinné rysy krásné malé holčičky.

Tlustý chlapec nepřestával tahat za provaz kolem jejího krku, a ona tak lapala po dechu.

Nespokojený s její nečinností na ni tlustý chlapec znovu dorážel: „Rosie, varuju tě, štěkej, nebo přinutím všechny, aby tě zmlátili. Jsi jen hloupej bastard, kterej nemá ani tátu...“

S očima zarudlýma od pláče Rosie žalostně vzlykala: „Ne, neříkej mi, že jsem bastard, nejsem...“

„Poslouchej, já jsem tu král, a když řeknu, že jsi bastard, tak by ses tak radši měla chovat. A teď udělej, co říkám, a štěkej jako pes!“ Tlustý chlapec byl neúprosně krutý a panovačný.

Ostatní děti se tomu, co viděly, smály, jako by sledovaly nějakou komickou grotesku.

Gideon s Clarou zrovna dorazili ke dveřím třídy.

Pohled na dceru, která byla na vodítku jako štěně, uvrhl Claru do šoku. Přiběhla a vzala Rosie do náruče.

Odvázala Rosie provaz z krku a odhodila ho pryč, jako by to byl odpudivý had. „Co se ti stalo, Rosie?“ Zeptala se s obavami v hlase a oči jí hořely hněvem.

Rosie už nedokázala zadržovat slzy, když uviděla svou matku. Jako když praskne přehrada, vzlykala, až se její tělíčko třáslo: „Mami, Toby Finch řekl, že jsem bastard a že chce, abych štěkala jako pes, jinak by prý přinutil všechny ze třídy, aby mě zmlátili...“

Cože?

Claru popadl obrovský vztek a žilami jí proudila zuřivost, až se celá chvěla.

Moc dobře toho tlustého tyrana jménem Toby Finch znala. Vždycky si bral Rosie na mušku.

Zarazilo ji, když viděla nelidské zacházení, kterého se Rosie od něj dostalo.

Clara Rosie láskyplně držela a utěšovala ji: „Ty máš tátu, Rosie. Nemají pravdu, když ti říkají, že jsi bastard.“

Rosie popotahovala a mezi škytáním odpověděla: „Ne, Rosie nemá žádného tatínka...“

„Ne, Rosie, máš tatínka. Já jsem tvůj tatínek!“ zvolal Gideon, kterému trhalo srdce na kusy, když slyšel Rosiino srdcervoucí pláč.

Rosie přestala vzlykat a tázavě se otočila na svou matku. „Mami, je to opravdu můj tatínek?“

„Ano, je to tvůj tatínek, Rosie. Právě odešel z armády do výslužby.“ Clara horlivě přikývla.

„Tatínku...“

Rosie byla přemožena radostí a rozběhla se ke Gideonovi. Ten si ji vzal do náruče a jeho srdce se naplnilo žhnoucí láskou.

S malými pažemi ovinutými kolem jeho krku byla Rosie pohlcena tak intenzivním štěstím, že mu nepřestávala říkat: „Tatínku, tatínku.“

Gideon byl naprosto pohlcen něhou a láskou, když na její fňukání reagoval s vášní a náklonností.

Clara sledovala interakci mezi nimi, plnou hihňání a smíchu, zpovzdálí. Chvěla se radostí, protože to všechno působilo tak hřejivě a útulně, a přesto to bylo neuvěřitelně skutečné.

Bylo to poprvé, kdy Rosie pocítila teplo a lásku otce.

Rosie, stále schoulená blízko u svého otce, ho neustále volala „tatínku“, dokud jí neochraptěl hlásek.

Jeho zjevení naplnilo její malý svět takovým jásotem a dodalo jí pocit hrdosti, jaký ve svém mladém životě nikdy předtím nezažila.

Otočila se a ušklíbla se na tlustého chlapce: „Podívej, nejsem bastard, já mám taky tatínka.“

Tlustý chlapec jízlivě namítl: „To není tvůj táta. Moje maminka říká, že jsi bastard, protože tvoje matka je coura, co spí s kdekým. Nechala se zbouchnout a tak ses narodila ty. Proto nemáš žádnýho tátu.“

Když Gideon zaslechl ta slova, přes tvář mu přelétl stín.

Clara se už neudržela. Přísným tónem tlustého chlapce napomenula: „Hej, ty malý uličníku, dávej si pozor na pusu. Jestli budeš dál takhle zlý a drzý, řeknu to vaší učitelce a postarám se o to, aby ti dala pořádnou lekci.“

Uáá! Tlustý chlapec začal strachy řvát, když slyšel, co Clara řekla.

„Copak se ti stalo, zlatíčko moje? Někdo ti ubližoval?“

V tu chvíli vzduch prořízl pronikavý, pištivý hlas jako skřehotání čarodějnice.

Do třídy vběhla zavalitá žena; její zuřivost byla tak zjevná, až si člověk představoval, jak jí ušima stoupá pára. Vypadala na střední věk a od hlavy až k patě byla navlečená ve značkovém oblečení. Na jejích zavalitých prstech se těžce vyjímaly honosné šperky a diamanty, díky nimž působila až okázale.

Ta nevkusná žena byla matka tlustého chlapce. Přišla si ho po školce vyzvednout.

Jakmile tlustý chlapec spatřil svou matku, ukázal na Claru a vykřikl: „To ona, mami. Šikanovala mě a uhodila mě!“