Pohled Vespery

O 6 měsíců později

Život s Arthurem a Marthou je radostný, poklidný a sladký. Jejich láska zmírnila můj smutek a utišila mé noční můry. Brzy jsem zjistila, že tenhle pár nikdy neměl děti. Stala se ze mě tak trochu jejich adoptivní dcera. A jako takovou mě navzdory mým protestům rozmazlují. Až do té míry, že jsem to nakonec vzdala. Nechávám je, ať si dělají, co chtějí, a tak je to v pořádku.

Vydala jsem se na uměleckou dráhu pod falešnou identitou. Manželé, kteří pracovali pro královskou rodinu, mi chtěli pomoci získat uznání, ale já si raději udělám jméno sama. Jednoho dne, když se procházíme ulicemi města, uvidím shromážděný dav tvořený převážně ženami. Zdá se, že jsou ty mladé ženy ze všeho celé vzrušené.

„No a co se děje teď?“ zabručí Arthur podrážděně.

„Ale jdi, ty starej mrzoute, nech ty mladé, ať si dělají, co se jim zlíbí!“

„Vespera se umí chovat.“

„Počkej, až zjistím, co se děje. Možná budu ještě horší než ony,“ řeknu se smíchem.

„Ty? To určitě ne!“

„Jejda, tak teď jsem zvědavá!“

Martha mě tahá za paži do davu, přičemž se setkává s Arthurovým nesouhlasným pohledem. Lykanka je sice stejně vysoká jako já, ale dav je tak hustý, že přes něj není nic vidět. Začne se prodírat vpřed pomocí loktů, abychom se dostaly blíž. Nakonec překvapeně vykřikne, jakmile si uvědomí důvod toho všeho.

„Král! Je to král Draven,“ zašeptá mi do ucha.

„Král?“

Pečlivě si toho mladého muže prohlížím. Je pohledný. Je vyšší než já, je štíhlý, ale svalnatý. Má krásnou tvář se snědší pletí a hranatou čelistí. To vše lemují středně dlouhé černé vlasy a pronikavé oči. Stojí vzpřímeně a zdá se, že davu kolem sebe nevěnuje velkou pozornost.

Jeho chladná lhostejnost ho činí poněkud nesympatickým. Ale možná nejsem v nejlepším postavení k tomu, abych mohla soudit. Moji rodiče se naproti tomu vždycky usmívali a byli srdeční. Líbilo se jim, když za nimi lidé chodili, a davy je neděsily.

Po boku panovníka stojí žena. A ta na mě také zanechá špatný dojem. Přestože to je velmi krásná lykanka oblečená do šatů, které zvýrazňují její ženské křivky. Své blond vlasy má krátké a mírně zvlněné a pyšní se velmi krásnýma zelenýma očima.

Draven nakonec Marthu zahlédne a zamíří k nám. Martha se ukloní a já následuji jejího příkladu.

„Martho, jak se vám daří?“ zeptá se nezaujatým tónem.

„Velmi dobře, Vaše Veličenstvo. Děkuji.“

Dravenův zrak padne na mě a on se zlehka pousměje, na což se cítím povinná reagovat stejně.

„Dovolte mi představit vám Vesperu. Přítelkyni, kterou hostíme, a která nám do našich každodenních životů vnáší trochu toho mládí.“

„Martho...“

Draven na mě upírá zrak stále naléhavěji. Zdá se, že chce něco říct, ale žena, která ho doprovází, mu v tom podrážděně zabrání.

„Dravene! Pojďme! Je horko a já jsem unavená!“

„Ano, máš pravdu, Vivienne. Jdeme. Rád jsem vás znovu viděl, Martho. Vyřiďte prosím mé pozdravy Arthurovi.“

„S potěšením, Vaše Veličenstvo!“

Martha se znovu ukloní a pár se vzdálí, přičemž se za nimi vleče i dav. Martha si povzdechne.

„Když byl dítě, byl mnohem milejší. Zajímalo by mě, co se s ním stalo!“

„Každopádně jeho přítelkyně má pravdu. Je tu horko. Měli bychom se vrátit, Martho. Vypadáš docela bledě; dělám si starosti,“ řeknu ustaraně.

„Och, myslíš? Děláš si zbytečné starosti, Vespero! Ale ano, pojďme zpátky. Arthur určitě rád uslyší, že jsme potkaly drahého Dravena.“

Ale nic z toho, co vím o jejich zdravotním stavu, mě nepřipravilo na to, abych o týden později musela zavolat pomoc! Teď tu přecházím sem a tam před pokojem, kde oba manželé leží, a s obavami očekávám doktorův verdikt. Když konečně vyjde z místnosti, vidím v jeho očích, že je konec. Žaludek se mi stáhne a v očích se mi začnou lesknout zadržované slzy.

„Je mi to líto, slečno,“ pronese doktor unaveně.

„Rozumím,“ odpovím a zavrtím hlavou.

Stejně už nic nezmůže.

„Můžu je jít navštívit?“

„Ano. Měla byste se s nimi rozloučit. Teď už to bude velmi rychlé.“

„Dobře.“

Vstoupím do pokoje a srdce se mi rozbije na kusy, když je vidím, každého ve své posteli, ale těsně vedle sebe. Odděluje je židle. Posadím se a vezmu jejich ruce do svých.

„Děkuji. Děkuji vám za to, že jste mi pomohli znovu najít chuť do života. Děkuji, že jste mi tu pomohli najít svou cestu, své místo. Doufám, že na druhé straně uklidníte moji rodinu. Uděláte to pro mě?“

Po tvářích mi stékají slzy a já jejich ruce sevřu pevněji. Tahle bolest... Tahle bolest, kterou cítím, není tak silná jako ta, co mě zlomila po smrti mé rodiny. Ale znovu otevírá rány, o kterých jsem si myslela, že jsou už téměř zacelené.

Chce se mi křičet. Chci jim říct, ať mě neopouštějí. Že je stále potřebuji, potřebuji jejich náklonnost. Ale kousnu se do jazyka a dál tiše pláču, dokud nepřetržité pípání přístrojů neohlásí, že jsou pryč. Jsem zase sama.

Váhám, jestli mám zůstat v jejich domě. Je to moje dědictví, ale každý pokoj a každá vůně mi připomíná ten starý pár. Stále slyším jejich smích; vidím je, jak se na gauči hádají, protože se neshodnou na tom, jaký program budou sledovat. Slyším Marthu, jak v kuchyni hudrá na Arthura, protože jí ochutnává všechna jídla hned, jak se otočí zády.

Nakonec se rozhodnu jej prodat a koupit si malý byt v centru města. V duchu se oběma manželům omlouvám, zatímco předávám klíče novým majitelům.

Ale je to správné rozhodnutí a já se ve svém novém domově rychle zabydlím. Druhou ložnici proměním v ateliér a z celého srdce se ponořím do malování.

Pohled Kaelara

Mnu si oči. Od chvíle, co odešla, nemůžu vůbec spát. Má bohyně mě opustila. Bez zaváhání ode mě odešla poté, co mi do tváře vmetla svou nenávist. Proč nechápe, že všechno, co jsem udělal, jsem dělal z lásky k ní?

Její rodiče byli proti myšlence jakéhokoliv svazku mezi námi dvěma. V jejich očích to bylo špatně, protože jsem ji viděl vyrůstat. No a co? Délka našeho života je taková, že na věkovém rozdílu nezáleží, no ne?

„Rádce Kaelare, našimi největšími městy se prohánějí vzpoury, které je zanechávají v plamenech a prolévá se při nich krev. Musíme něco udělat!“

Muž hledí na bývalého rádce s obavami. Od útěku princezny je Kaelar posedlý opravou portálu, aby ji našel. Všechno ostatní zanedbává a zanechává království ladem.

Starostové se rychle chopili moci nad menšími i většími regiony. Někteří jsou stále loajální zmizelé královské rodině, zatímco jiní se přidali ke Kaelarově věci. Blázni! Jediné, o co se tenhle muž stará, je on sám a princezna Vespera, nic jiného ho nezajímá. Ve skutečnosti je mu úplně jedno, co se stane s královstvím.

„Udělejte, co musíte. Na zbytku mi nezáleží. A co ten výzkum portálu?“

„Neučíli jsme žádné významné objevy. Princezna to kouzlo natolik upravila, že ho nikdo nedokáže uvést do původního stavu. Jakmile se nám podaří opravit jednu část, jiná se zase změní.“

„Tak na tenhle úkol nassaďte víc lidí! Chci ji mít zpátky! Až tu bude, po mém boku, všechno bude zase v pořádku!“

Muž se ukloní a odvrátí se. Šílenec, ten chlap se úplně zbláznil. Jakmile se za ním dveře do trůnního sálu zavřou, přemůže ho únava, a tak si promne spánky a odejde.