Pohled Vespery

Sleduji pozvánku na každoroční ples lykanského krále se směsí překvapení a rozmrzelosti. Nemám sebemenší chuť se takové události zúčastnit, ale ve skutečnosti nemám na výběr. Obzvlášť když se zdá, že vychází z dobrého úmyslu. Král Draven k mé pozvánce připojil i lístek s vysvětlením, že se dozvěděl o smrti Arthura a Marthy a že mě zve, aby mi pomohl přijít na jiné myšlenky.

Večer v den konání plesu se rozhodnu zůstat nenápadná a vyhýbat se jakýmkoli setkáním nebo vyrušováním. Koupila jsem si velmi pěkné černé šaty bez ramínek se stříbrnou výšivkou – jednoduché, ale lichotící mé postavě. Své dlouhé černé vlasy mám stažené do drdolu a zvolila jsem decentní make-up. Zrovna si užívám bufetové pohoštění, když ke mně přistoupí dva lykani.

„Slečno?“

„Ano?“

„Král si s vámi přeje mluvit,“ informuje mě druhý sloužící.

„Se mnou?“

Překvapeně několikrát zamrkám. Oba muži jen přikývnou a potom pokynou, abych je následovala. Bez protestů poslechnu. Zavedou mě do pracovny, kde stojí jeden muž úplně sám. Pohled, který mi věnuje hned po zavření dveří, není příliš přívětivý. Draven, král lykanů, má na sobě černý smoking, který zvýrazňuje jeho postavu a posiluje jeho charisma. Ani to ho ale nečiní sympatičtějším.

„Už při našem prvním setkání jsem to tušil a teď jsem si tím jistý. Co to ta bohyně proboha zkouší... člověk jako erasthai? To musí být vtip,“ řekne chladným tónem.

Přistoupí ke mně a začne mě obcházet. Zadržím dech, srdce mi buší a žaludek se mi podivně svírá. Ráda bych věřila, že do tohoto stavu mě dostala Dravenova drsná slova, ale hluboko uvnitř vím, že to je něco jiného. K tomu lykanovi mě to přitahuje. Chci jen, aby mě nechal to vysvětlit. Aby mi dovolil říct mu, že nejsem člověk.

„Nevím, v co doufáš, ale nemáš na to stát se královnou. Lykanský lid nikdy nepřijme tak slabou královnu, jako jsi ty.“

„Prosím?“

Jeho slova jsou jako facka. Ani se mě nezeptá, kdo jsem. Opovrhuje mnou a ve jménu svého lidu mě odmítá, aniž by mi vůbec dal šanci cokoli vysvětlit, aniž by se mě vůbec pokusil poznat.

Na jeho tváři se nakonec objeví úšklebek, který mě ale vůbec neuklidňuje.

„Nicméně, můj lykan tě potřebuje. Odmítá pomyšlení, že bych tě zavrhl. Možná nemáš na to stát se královnou, ale jako milenka bys byla perfektní. Co ty na to?“

„To je nějaký zvrácený vtip?“

Než si vůbec uvědomím, co to dělám, vlepím Dravenovi facku. V lykanově tváři se zračí naprostý šok.

„Nikdy, slyšíš mě? Nikdy nebudu tvoje milenka,“ prohlásím zuřivě.

Než stačím pochopit, co se děje, vtrhne dovnitř skupina mužů a obklíčí mě. Sakra, určitě si je přivolal mentálním spojením! Dva ze strážných mě popadnou. Dravenův rozzuřený hlas pečetí jakoukoli šanci, že se odtud dostanu se vztyčenou hlavou.

„Odveďte tuhle fúrii do žaláře! To by jí mělo pomoct uvědomit si, co je pro ni dobré!“

„Tohoto budeš litovat, ty hloupý lykanský králi,“ zamumlám, zatímco mě lykani vyvádějí z místnosti.

Ale Dravenovi vůbec nezáleží na tom, co říkám. Zamyšleně si tře tvář. Je krásná, to musí uznat. Ale potřebuje ji jen kvůli síle, kterou mu poskytuje pouto spřízněných duší, a proto, že jeho lykan se proti němu bouří. Dveře se otevřou a vstoupí jeho lykanská bohyně, což mu okamžitě zlepší náladu.

„Je všechno v pořádku, Dravene?“ zašeptá svůdným hlasem.

„Ano, jen malý problém, který se podařilo rychle vyřešit. Nic, s čím by sis musela lámat hlavu.“

„To je dobře. Ale... Udeřil tě někdo?“

Lykanka vypadá šokovaně, ale vzápětí se její pohled změní v hněv, což zahřeje jeho srdce. Vlepí jí letmý polibek na rty.

„Vždyť jsem ti to říkal. Nemusíš se s ničím trápit. Pojďme se vrátit na ples.“

Hlasitě nadávám mužům, kteří mě právě uvrhli do žaláře. Mám na sobě jen večerní šaty a v této zpropadené cele je zima a vlhko.

„Sakra, proč bych tu měla zůstávat a nechat se ponižovat?!“

Kousnu se do jazyka. Martha by na mě vrhla přísný pohled, kdyby slyšela, jak takhle nadávám! Navíc teď, když o tom tak přemýšlím, jsem přesvědčená, že Draven využil Arthurovy a Marthiny smrti, aby mě vylákal na svůj hrad. Zaslouží si víc než jen facku.

Druhý den mě hrubě probudí jeden ze strážných.

„Lykanský král tě chce vidět, ženská!“

„Jupí, to je ale radost,“ procedím skrz zatnuté zuby.

Promnu si oči a spatřím Dravena stát v mé cele, na rtech samolibý úsměv. Ach, kéž bych mu ten úsměv mohla setřít z tváře!

„Už máš lepší náladu?“

„Ne. Svoji odpověď jsem ti dala už včera,“ odseknu chladně.

„Jaká škoda. Zůstaneš tu tak dlouho, dokud nepochopíš, co je v tvém nejlepším zájmu.“

„To se teprve uvidí,“ zasyčím tiše.

Zafixuji do něj svůj pohled. Můj intenzivní modrý zrak se střetne s jeho a já neuhnu. Zdá se, že to ho překvapuje. Ale já si přísahám, že až přijde čas, udělám mnohem víc, než že ho jen překvapím.

„Ano, to se ještě uvidí,“ odvětí a poté odejde.

To je ale idiot! Viděla jsem v jeho očích ten zmatek, což znamená, že král bojuje se svým lykanem, který mu jistě hrozí převzetím kontroly. Ale i kdyby to tak bylo, nedovolím, aby si mě ten lykan označil. Na to je už příliš pozdě.

Proč bych mu měla dávat druhou šanci, když mě tak ponížil a uvěznil? Je čas odejít. Opustit Lykanské království. Jsem přesvědčená, že mě Draven nenechá hledat. Bude to pak příležitost začít klidnější život daleko od něj. Co ale zatím nevím, je skutečnost, že Draven není jediný, kdo o mě jeví zájem.

Téže noci se do hradu, a následně i do sklepení, vkrade skupina tuláků. Jsou dobře připraveni. K úplnému zamaskování svého pachu používají spreje, a další využívají k tomu, aby se mohli nepozorovaně proplížit a nepřitahovat tak číkoliv pozornost. Po příchodu k žaláři použijí zneškodňující plyn bez zápachu k neutralizaci stráží i vězňů.

Chráněni maskami postupují k cele, kterou jim určil jejich informátor. Uvnitř mladá žena nejeví žádné známky pohybu. Byvše chycena ve spánku, své neštěstí si uvědomí až po probuzení. Jejich cíl je dosažen bez sebemenších zádrhelů, a skupina odchází a mladou ženu bere s sebou.

Druhého dne, jakmile Draven dorazí do žalářů, vycítí, že něco není v pořádku. V chodbách se zřejmě vznáší nějaký podivný pach. Přispěchá k cele, kde držel svou erasthai, ale najde jen tvrdě spícího strážného; po mladé ženě nikde ani stopy. Strážným prudce zatřese, aby ho probudil.

„Kde je?!“

„Já... Ve své cele, Vaše Veličenstvo,“ vykoktá.

„Kdyby to tak bylo, neptal bych se tě,“ utrhne se na něj Draven tlumeným hlasem.

Muže zvedne a donutí ho podívat se do prázdné cely.

„Takže? Ještě pořád mi budeš tvrdit, že je ve své cele?“

„Nerozumím tomu, Vaše Veličenstvo,“ brání se vyděšeně.

Člověku se podařilo uniknout z královských žalářů? To je nemožné! Musela mít komplice. Jeho erasthai je pryč, jeho lykan na něj v návalu vzteku vrčí. Ale on má na práci důležitější věci a tak se ho rozhodne umlčet. Musí přijít na to, jak se jí podařilo to vězení opustit. Je to otázka bezpečnosti!

A jakmile ji dostane znovu do svých spárů, donutí ji zaplatit za toto ponížení. Nikdo se nebude vysmívat lykanskému králi, aniž by nečelil následkům.