Pohled Vespery

Když otevřu oči, čekám, že uslyším klení strážců, protože pořád ještě ležím. Ale ne, jsem v obyčejné a strohé místnosti. A jsem svázaná! Dveře se otevřou a vstoupí vysoký, štíhlý muž. Má krátké kaštanové vlasy a vyhublou tvář, kterou zvýrazňují tmavě zelené pronikavé oči. Když mě uvidí vzhůru, jeho tenké rty se roztáhnou do spokojeného a zlomyslného úsměvu.

„No ne, nečekal jsem, že už budeš vzhůru, má krásko,“ pronese s nádechem uspokojení v hlase.

„Kdo jsi? A kde to jsem?“

„Jsem král a alfa tuláků, Ryker. A ty, má krásko, mi pomůžeš sesadit lykanského krále.“

„Proč bych to dělala?“

Tulák ke mně přistoupí, aby se posadil na postel. Položí mi ruku pod bradu a donutí mě zvednout hlavu. Jeho pohled si mě uvolněně prohlíží.

„Vím, co ti udělal lykanský král. Jsi jeho erasthai, ale on tě zavrhl kvůli lykance. A místo toho ti nabídl, abys byla jeho milenkou,“ prohlásí sebevědomě.

„To je pravda. Ale to není dostatečný důvod na to, abych souhlasila, že ti pomůžu. Kromě toho, proč bys chtěl mít po svém boku člověka?“

„Ale prosím tě. Král si toho sice nevšiml, ale já tak hloupý nejsem. Bohyně nikdy nedělá chyby. Cítím, že tvůj pach je jiný. Nejsi člověk, že ne?“

„A co když ano, co pak?“ opáčím ve snaze ho vyprovokovat.

„Ty a já, my jsme stejní, víš. Tady někoho jako ty nebude chtít nikdo. Nikdo, kromě mě,“ tvrdí přesvědčivě.

Se sarkastickým úsměvem zavrtím hlavou. Může si říkat, co chce, já se nenechám obelstít. I když tu nejsem moc dlouho, tak vím, jak rebelské skupinky tuláků fungují. Je to samé násilí, zastrašování, dominance a mučení.

„Budeš se muset snažit víc, jestli chceš, abych ti na to skočila. Lykanský král je idiot, to ti uznám. Ale rozhodně nepomůžu získat moc takové špíně, jako jsi ty,“ prohodím pevně.

Rykerův pohled potemní, ruka se mu přesune z mé brady na můj krk a začne mě škrtit. Musím bojovat se svým instinktem pro přežití, abych nedala najevo strach a nezačala se s ním prát. Přesně na to totiž čeká. Ale můj klid ho donutí k úsměvu a on mě nakonec pustí.

„Vybrala sis, má krásko. Mohla sis ušetřit spoustu potíží a bolesti, kdybys souhlasila, že mě budeš dobrovolně následovat. Teď si naopak vychutnám tvé zlomení. A ty mi bez odporu dáš všechno, co budu chtít,“ uzavře to zlomyslně.

Neodpovídám mu a jen sleduji, jak opouští místnost. Počkám, až se jeho kroky vzdálí natolik, abych se osvobodila pomocí větrného kouzla, které mi přeřeže pouta. Ať už je to lykanský král nebo král tuláků, myslí si, že jsem dost křehká na to, aby se mnou mohli manipulovat. A to mě docela dost vytáčí.

Kvůli jeho chování vůči mně si Dravena nevážím, to je pravda. Nicméně je pořád lepší, aby v čele vlády stál on než tenhle nemilosrdný tulák. Masíruji si zápěstí. Když už jsem tady, mohla bych z toho vytěžit maximum.

Rozhodnu se zneviditelnit kouzlem a opatrně místnost opustím, přičemž za sebou s nekonečnou péčí zavřu dveře. Trvá to dlouho, plahočím se a tiše nadávám v bludišti podivného sídla krále tuláků, než se mi nakonec podaří najít jeho pracovnu.

Přitisknu ucho ke dveřím, abych se ujistila, že je uvnitř prázdno, a až pak vejdu. Zamířím ke stolu a s obtížemi potlačuji smích, když vidím všechny ty plány a projekty rozložené po celé ploše nábytku. Tenhle vlk je úplně stejný jako Draven. Nepochybují o ničem, a už vůbec ne sami o sobě.

Přála bych si, abych tu mohla zůstat dostatečně dlouho a vidět jeho výraz, až si uvědomí, že byl jeho stůl očištěn od všech dokumentů. V klidu je posbírám a pak se teleportuji zpátky domů.

S úlevou si povzdechnu, když se opět ocitnu v útulném bezpečí mého malého bytu. Mezi tím vězněním Dravenem a Rykerovým únosem mi připadá, že uplynula celá věčnost. Dám si dlouhou sprchu a teprve pak se převléknu. Následně se teleportuji do pracovny krále lykanů, kde ho téměř jistě najdu. Ovšem nečekala jsem, že ho najdu cukrovat s jeho lykankou. Protočím panenky; je mi z nich špatně.

„Už mnohem lépe chápu, proč má tohle království takové potíže zbavit se problému s tuláky,“ promluvím posměšným tónem.

Můj zjev dvojici překvapí. A Dravenův pohled se okamžitě nebezpečně zachmuří. Ale já nemám obavy. Je načase mu dát najevo, že udělal chybu, když mě tak ponížil.

„Potom, co jsi utekla, máš ještě tu drzost se tu přede mnou znovu ukázat?! To nemáš žádnou hanbu, ženská?“ zavrčí.

„Jsi ještě hloupější, než jsem si myslela,“ odseknu a zasměju se.

„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit? To, že jsi moje erasthai, neznamená, že tě nemůžu za tvé chování potrestat!“

Lykan se ke mně přiblíží, ale já si zhmotním kopí a namířím mu ho na krk. Tak blízko, že se mu jeho ostrá špička lehce zabodává, aniž by však porušila kůži. Královy oči se překvapením rozšíří. Jeho pohled přejede po velkolepém zlatém a složitě zpracovaném kopí, které držím v rukou, dokud se nestřetne s mým chladným zrakem.

„Ach, zapomněla jsem ti říct, že nejsem člověk? Promiň, muselo mi to vypadnout z hlavy. A pro tvou informaci, mocný lykanský králi, neutekla jsem, unesl mě král tuláků, ve TVÝCH žalářích, na TVÉM území. Tvoje štěstí, že je podle mě lepší mít u moci idiota než nějakou špínu. Než jsem pak odcházela ze sídla tuláků, dovolila jsem si ukrást jeho plány a projekty.“

Hodím svou složku užaslému lykanovi k nohám. S obtížemi skrývám hněv, který ve mně jeho chování vyvolává.

„Záleží už jen na tobě, co s tím uděláš. Zbytek mě nezajímá. Co se týče mě, Vespery Sylvane, odmítám tě, Dravene Vossene, jako svého druha a krále.“

Sleduji, jak se král hroutí k zemi. Je vidět, že ho to silně bolí, a prsty se mu zarývají do hrudi, aby ji nemilosrdně drásaly. Přerývaným hlasem pak znovu promluví.

„Odmítám tvé zavržení,“ zasyčí. „Lykani nedostávají druhé šance.“

„Nerozesmívej mě. Sám sis vytvořil svou druhou šanci. Postav se čelem ke svým rozhodnutím,“ opáčím chladně.

„Ne,“ trvá na svém.

„Cože?“ vyhrkne Vivienne.

Zdá se být Dravenovým chováním naprosto šokovaná.

„Jak je ctěná libost. Svým ponižováním jsi zabil veškeré city, které jsem k tobě kdy mohla chovat. Běž po mně a nebudu mít žádné slitování. Nech si tu svou lykanku a udělej z ní svou královnu.“

„Ty malá...“

Lykanka, která stále ještě stojí poblíž Dravenova stolu, se ale zarazí, když se z nábytku vynoří dřevěné bodce a ohrozí ji.

„Čarodějnice...“

„Ne. Ale umím být horší, když mě budeš dál provokovat,“ řeknu výhružně.

„Vespero...,“ zamumlá Draven.

„Ach, najednou mě oslovuješ mým jménem,“ rýpnu si do něj s ironií.

Rozmrzele potřesu volnou rukou. Ztratila jsem tu už dost času.

„Napovídala jsem toho už dost. Pamatuj, že všechny ty dokumenty, které jsem ti dala, jsou pravé, zbytek ale už závisí jen na tobě. A co se mě týče, chystám se Lykanské království opustit.“

S těmito posledními slovy se teleportuji zpátky do svého bytu. Je opravdu škoda ho opustit. Ale nemám jinou možnost.