Pohled Vespery

Po svém útěku si rychle uvědomuji, že Král vyvrhelů nemá v úmyslu to vzdát. Když opouštím letiště s úmyslem usadit se ve vlčím království, mám pocit, že mě někdo sleduje. Rozhlédnu se však a nevšimnu si ničeho neobvyklého. Nemám čas se tím zabývat. Mám schůzku ohledně koupě bytu v samém srdci Oakhavenu. Vlkodlak, který mě přijímá, se usmívá. Rychle si byt prohlédneme a já bez zbytečných diskusí uhradím dohodnutou částku.

„Slečno Sylvaneová, kéž bych měl více takových klientů, jako jste vy,“ prohlašuje nadšeně.

„Nevidím důvod, proč plýtvat vaším časem,“ odpovídám prostě. „Byt mi vyhovuje, je to takhle jednoduché.“

„Přeji vám úspěšné zabydlení. A především, vítejte v Oakhavenu!“

Agent odchází z mého bytu a na tváři mu stále hraje ten samý úsměv. O pouhých pár metrů dál však zabočí do uličky a jeho úsměv mizí. Otočí se k ženě s chladným a nebezpečným výrazem.

„Je to ona.“

„Jeho Veličenstvo to jistě rádo uslyší. Osobně se postarám o její dopadení. Zmiz, a už tě nechci nikdy vidět.“

Vlk zahučí. Stejně nemá v úmyslu téhle čarodějce znovu zkřížit cestu.

Jakmile mám věci vybalené, rozhodnu se vyrazit na nákupy. I když město ještě neznám, vím, že je tu nedaleko obchod. Dnes je pochmurné počasí a ulice jsou liduprázdné. Ale čím víc se blížím k obchodu, tím víc mě přepadá špatný pocit. Znovu mám pocit, že mě někdo sleduje. A úmysly téhle osoby nejsou vůbec přátelské! Zajdu do uličky a čekám. Když vycítím něčí přítomnost poblíž, udělám první krok.

„Co ode mě chceš?“

„Ach, ty jsi mě odhalila,“ ozve se překvapený hlas.

„Už na letišti. Ale neodpověděla jsi mi na otázku.“

„Posílá mě tvůj přítel.“

„Já nemám žádné přátele.“

Jakmile tu odpověď vyřknu, pochopím to. Poslal ji Ryker.

„Když půjdeš poslušně se mnou, všechno bude v pořádku.“

„Kdybych byla ten typ, co se vzdá bez boje, nikdy bych neutekla. Mluvíš, ale moc nepřemýšlíš. Nech mě hádat. Myslíš si, že máš navrch, viď?“ ptám se pohrdavě.

Čarodějka neodpovídá, ale to je zbytečné; už jsem ji objevila. Otočím se k ní. Byla to sice krásná žena, ale vyzařuje z ní takový chlad, až je to děsivé. Překřížím si paže na hrudi a vyzývavě se na ni podívám.

„Takže, jak to máš v plánu provést?“

Začne odříkávat zaříkadlo, ale já ji přeruším pohrdavým odfrknutím.

„Tolik ztraceného času odříkáváním zaklínadel,“ pronesu opovržlivě.

Slova jí náhle uvíznou v hrdle a ona si sáhne na krk. Usměju se na ni a poklepu si na spánek.

„Stačí si to jen pomyslet. Mluvení je dobré tak pro děti!“

Dívá se na mě s hrůzou. Vím, že teprve teď začíná přemýšlet, kdo vlastně jsem. Na to už je ale příliš pozdě. Má past je smrtící a nastražila jsem ji, zatímco ztrácela čas tím, že na mě mluvila. Zdá se, že arogantní není jen Král vyvrhelů. Je to docela zábavné. Její vyděšený pohled těká ode mě k temné jámě, která se otevírá pod jejíma nohama. Je hluboká a černá jako noc. Ale tu a tam se v ní objevují přízračná světla.

„Nabízím ti jednosměrnou jízdenku na druhou stranu. Ne, nemusíš mi děkovat,“ dodávám se zářivým úsměvem.

Ruce ji začnou chytat za kotníky, pak za lýtka a kousek po kousku se přesouvají výš po jejím těle. Vzpomenu si, že jsem měla v plánu jít nakupovat. Obejdu ji, abych opustila uličku. Snaží se mě zastavit, ale přízraky jí v tom brání a začnou ji nemilosrdně stahovat dolů. Než dojdu na hlavní ulici, čarodějka, která se mě pokusila unést, beze stopy zmizí. Ale nemůžu dopustit, aby se to opakovalo. Mohla bych ohrozit další lidi. Musím potlačit své schopnosti, abych nepřitahovala pozornost; je to moje jediné řešení.

Následující týden, když si užívám teplo na terase kavárny, nahlédnu do novin a s uspokojením zjišťuji, že Draven začal podnikat kroky proti Králi vyvrhelů. Mou pozornost upoutá vzrušené šeptání. Vzhlédnu a na protějším chodníku uvidím skupinu mužů. Jeden z nich převyšuje ostatní o víc než hlavu. Nejsem si jistá, jestli ho poznávám, ale byl by to vynikající objekt pro kreslení! Začnu si tedy čmárat do skicáku, zatímco po něm kradu letmé pohledy. Má středně dlouhé černé vlasy svázané dozadu, hranatou čelist zastíněnou velmi krátkými vousy, široká ramena, mohutnou hruď ve tvaru V a je velmi vysoký. Není divu, že ženy kolem něj zamilovaně vzdychají. Podívám se na konečný výsledek své kresby. Docela se podobá. Spokojeně přikývnu.

Přesně v tu chvíli uvidím jeho fotografii v novinách. Je to Alfa král Zander. Vrací se z lykanského království, kde měl schůzku s Dravenem ohledně problému s Králem vyvrhelů. Ačkoliv jsou vztahy mezi oběma královstvími napjaté, v otázce vyvrhelů plně spolupracují. Dál ho pozoruji. Působí na mě mnohem vřelejším a přístupnějším dojmem než ten lykan. Usmívá se na lidi kolem sebe a tento upřímný úsměv se mu odráží i v očích. Najednou se mi zatočí hlava. Z nějakého důvodu má kouzlo mého tlumícího náramku „výpadky“. Na krátké okamžiky jsou mé schopnosti naprosto jasně zřetelné. A musí se to stát zrovna teď. Frustrovaně si povzdechnu.

Přitom si ale všimnu, že moje pravá ruka si do skicáku dál čmárala sama od sebe. A ze slov, která si přečtu, se mi z tváře vytratí krev. „Spřízněná duše,“ přesně vedle mého portrétu alfa krále. V duchu prokleju měsíční bohyni. „Vážně? Lykanský král nestačil? Teď je to Alfa král?“

„Madam?“

Vzhlédnu a uvidím před sebou stát dva muže v černých oblecích.

„Ano?“

„Jeho Veličenstvo by si s vámi rádo promluvilo.“

Otočím hlavu a všimnu si, že se celá skupina zastavila a Zander se na mě dívá s překříženýma rukama. Nedokážu rozluštit jeho výraz. Povzdechnu si. Zpropadený osud. Sbalím si své věci a následuji oba bodyguardy. Zdvvořile se ukloním.

„Dobrý den, Vaše Veličenstvo.“

„Jak se jmenujete?“ ptá se neutrálně.

„Vespera Sylvaneová.“

„Proč jste na mě tak zírala?“

„Omlouvám se, jestli vám mé chování připadalo neuctivé, ale jsem umělkyně a nemohla jsem si pomoct, musela jsem vás nakreslit, Vaše Veličenstvo,“ odpovídám nejistě.

„Mohu to vidět?“

Prudce zvednu hlavu. Alfa král se na mě dívá s mírným úšklebkem. Ale přece mu tu kresbu nemůžu ukázat, ne? Ne když je na ní napsáno spřízněná duše! Jako by mi ale nechal na výběr. S poraženeckým povzdechem vytáhnu skicák a nalistuji stránku se svou poslední kresbou. Podám ho Zanderovi, který si jej vezme a mlčky si ho prohlíží. Když znovu promluví, očekávám to nejhorší.

„Minimálně na jedné věci se už shodneme, Vespero.“

„Na které, Vaše Veličenstvo?“

„Jsi moje družka. A říkej mi Zandere,“ pronese s náznakem pobavení.

Po útěku před lykanským králem a Králem vyvrhelů teď stojím tváří v tvář Alfa králi. I když nejsem vlčice, vím, že to mé čmárání je jen konkrétním projevem toho, co moje podvědomí už ví. A pokud k sobě mám být upřímná, Zander je muž, jehož krása předčí i tu Dravenovu.

„V tomto rozhovoru budeme pokračovat v soukromí,“ uzavře to.

„Dobře.“

Zander mi vrátí skicák, ale moje mysl je jinde. Je jako Draven? Bude mnou opovrhovat a donutí mě stát se jeho milenkou, protože nejsem materiál na královnu?

„Děkuji za tuto návštěvu, Alfo Ashere. Byla velmi poučná.“

„Děkuji, Vaše Veličenstvo.“

„Teď mě omluvte, musím vyřídit jednu osobní záležitost.“

„Samozřejmě, Vaše Veličenstvo. Žádný problém,“ řekne Alfa s pohledem mým směrem.

Vedle nás zastaví skupina tří obrovských černých SUV. Zander mě přiměje nastoupit do toho prostředního, než se ke mně připojí. Cesta do nejluxusnějšího hotelu ve městě probíhá v tichosti. Král mě zavede do svého apartmá a já se s ním ocitám o samotě. Odmítne mě prostě? Budu muset zase utéct?