Pohled Roxanne

Byla jsem odvedena na umývárnu na straně dílny, kde byl hluboký ocelový dřez a sprcha, ale žádná zrcadla. Pod dřezem stála skříňka s mýdly a čisticími prostředky a nad ním polička s tmavými ručníky. Dveře vedoucí na záchod, který byl čistší, než bych čekala. Celá tahle klubovna byla zatím mnohem čistší, než bych si u bandy chlapů dokázala představit.

Tyhle chlapy jsem podcenila a dělala jsem si o nich předsudky na základě toho, jak by se chovali kluci, které jsem znala ze školy nebo z večírků; nikdo z nich takový nebyl. Možná to bylo tím, že tohle byli většinou muži, zatímco mé zkušenosti se omezovaly na kluky v mém věku a mladší.

Smyla jsem si z rukou a paží mastnotu a osušila si je.

Zatímco jsem prováděla svou obvyklou očistu, přemýšlela jsem o té party, na kterou mě tak vehementně tlačili, a o tom, jak se mi z ní svíral žaludek. Naposledy, když jsem byla na večírku, byla jsem tam se svým bývalým a on nakonec skončil s mojí sestrou, takže večírky vážně nebyly nic pro mě. Zdá se, že na večírcích vždycky něco ztratím. Většinou přátele, kterým se nelíbí, že nepiju. Nikdy jsem nebyla žádný pijan, možná si dám pivo, abych neurazila, ale trvalo by mi celou věčnost, než bych ho dopila. I tak ale nikdy nepiju panáky a nikdy se neopíjím do němoty. Opilá jsem byla jen jednou v životě a nelíbil se mi ten pocit, ani to, že mi trvalo celý den, než jsem se z toho vzpamatovala, a už vůbec ne ta kocovina, která se zdála být něčím víc než jen pouhou bolestí hlavy. Mí přátelé se opíjejí a já pak trávím spoustu času tím, že po nich uklízím ten nepořádek, takže se zdá, že jsem to většinou já, kdo to nakonec odskáče.

Právě jsem se dočistila, ztracená ve vlastních myšlenkách, když vešel Rocco, podíval se na mě a začal se uchechtávat.

„Co je?“ zeptala jsem se a zmateně sledovala, jak se směje.

Co jsem udělala tak vtipného?

Neřekl ani slovo.

Naklonil se, vzal hadřík a namydlil ho, pak mi svou obrovskou rukou chytil bradu a jemně mi otřel tvář, oči soustředěné na ten úkol, jako by to byla ta nejdůležitější práce, kterou musel s pečlivostí vykonat. Byl tak něžný, dotýkal se mé tváře měkkými, rychlými pohyby.

Roccovy oči se pak setkaly s mýma a já se ztratila v těch nejhlubších modrých studánkách, jaké jsem kdy viděla. Spolkla jsem knedlík, který se mi utvořil v krku, párkrát mrkla, abych zlomila to kouzlo, do kterého mě uvrhl, a udělala krok vzad, až moje tělo narazilo do dřezu za mnou.

„Měla jsi na tváři trochu šmíru,“ zašeptal Rocco chraplavým hlasem tak hlubokým, že to mé intimní partie donutilo poskočit radostí a touhou, což je něco, na co nejsem zvyklá.

„Děkuju,“ zašeptala jsem nazpět, hlas se mi zlomil a samotnou mě šokovalo, jak zněl; byl položen níž, byl víc sexy a překvapil mě stejně tak jako ten Roccuv. Při tom chraplavém zvuku se mu rozšířily oči.

Rocco udělal krok vzad a pokynul mi rukou, abych kolem něj prošla.

Rychle jsem opustila umývárnu a počkala v dílně. Prohlížela jsem si vraky a přemýšlela, jak moc musel být jezdec zraněný, když motorka vypadala takhle. Doufala jsem, že nikdo nepřišel o život.

Chvíli jsem o tom přemýšlela.

Milovala jsem svou motorku, ale nikdy bych se jí nevzdala jen proto, že jsem se bála. Myšlenka, že bych mohla spadnout, mi nikdy nepřišla na mysl. Kdybych při jízdě na motorce zemřela, dělala bych něco, co miluju. Zjistila jsem, že jsem s tím vlastně smířená. Ne že bych chtěla zemřít, ale už dřív jsem přemýšlela o tom, jak bych chtěla odejít, když mi puklo srdce.

„Hej, co tady ještě děláš?“ zeptal se Nitro a vytrhl mě z myšlenek.

„Schovávám se?“ zavtipkovala jsem a věnovala mu rozpačitý úsměv. Nitro se zasmál a stoupl si vedle mě, dívajíc se na motorku, kterou jsem si prohlížela.

„Dá se to spravit?“ zeptal se a ohlédl se na mě. „Stojí to tady už hodně dlouho. Nikdo na to nemá potřebné schopnosti a navíc je to tak staré, že se na to dají sehnat díly jen stěží.“ Nitro se ptal s jistou nostalgií, s emocemi, které jsem nedokázala rozeznat. Respekt? Úcta?

„Jo, můžu to zkusit.“ řekla jsem pomalu a přemýšlela. „Mám kontakty na lidi, kteří umí sehnat díly, ale taky umím spoustu věcí vyrobit sama. Uvidím, co se dá dělat. Možná bych sem mohla o víkendech zajet a věnovat tomu trochu času.“ Navrhla jsem s tím, že by byla škoda nechat tenhle panhead jen tak zchátrat. Z vraku té motorky zbylo dost kousků na to, aby posloužily jako výchozí bod.

„Paráda, bude fajn vidět tuhle mašinu zase na silnici.“ Nitro vypadal upřímně potěšen, že by se motorka dala zrestaurovat. Spolu s dědou jsem restaurovala stará auta, náklaďáky i motorky. Mám vybavení uložené v kůlně a čeká, až budu mít vlastní prostory, kde bych ty stroje mohla využít. Zajímalo by mě, jestli tu mají nějakou kůlnu, kam bych je mohla dát. Budu potřebovat jeden z těch strojů, už teď jsem přemýšlela, co je třeba vyměnit a případně i obrobit.

„Připravená?“ zeptal se Rocco; sundal si pracovní košili a natáhl si tričko s logem klubu. Jeho svaly byly vystavené na odiv. K sežrání. Když stojím vedle něj, připadám si strašně maličká.

„Rocco, Rox říkala, že dokáže to zlatíčko zrestaurovat.“ Roccova hlava se otočila k vraku a pak ke mně.

„Vážně? Rox, ty to zvládneš?“ Rocco vypadal překvapeně.

Po tom, co se mnou strávil několik hodin prací na motorkách, se na tohle fakt musel zeptat, pomyslela jsem si pobaveně.

„Jo, zvládnu, musím si s Prezem promluvit o nějakém prostoru, ale zvládnu to.“ Nechtěla jsem znít příliš nafoukaně - ale protože už jsem v hlavě rozebírala detaily projektu - věděla jsem, že jakmile s tím začnu, půjde to ráz naráz.

Oba chlapi se zamračili a rozhlédli se po dílně. Ale neřekli nic. Ani se mě dál nevyptávali. Rocco mi položil ruku na kříž a lehce do mě strčil, čímž mě přiměl vyjít z dílny. Venku byla tma. Rocco mě vedl k zadním dveřím a Nitro šel první. Otevřel mi dveře a pokynul mi dovnitř, jako bych byla někdo důležitý.

Což mě donutilo se zachichotat.

Jo, slyšeli jste dobře; zachichotala jsem se jako školačka. Bylo to absurdní a něco, co bych ze svých úst nikdy nečekala. Chlapi nad tím chichotáním ani nemrkli.

Uvnitř bylo teplo, a všechno vibrovalo hlasitým duněním basů. Přes tu těžkou hudbu jste sotva slyšeli mluvit člověka vedle sebe. Páchlo to tam cigaretami a chlastem.

Holky, které čekaly u dveří, aby se dostaly dovnitř, teď byly zaneprázdněné členy s nášivkou, líbaly se s nimi a skoro si to rozdávaly přímo tam na křesle. Některé dřely boky o muže pod sebou a to málo oblečení, co měly na sobě, teď bylo ještě menší. Předpokládala jsem, že už jsou slušně na cestě k opilosti. Tahle vizuální podívaná byla klasickým důvodem, proč muži ztrácejí respekt k určitým typům žen. Jsem v rozpacích z toho, že to vidím přímo před sebou. Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla své kamarádky, pořád s Bladem, a opodál postávalo pár chlapů.

Moje kamarádky vypadaly, že se dobře baví, a mají u sebe pár členů s nášivkou, kteří se k nim chovají přátelsky. Doufám, že ty holky vědí, co dělají. Klubový život nebyl pro každého.

Táta o klubech kdysi mluvil dost ošklivě a nenáviděl to, když jsem šla do učení do motodílny. Byl to děda, kdo mě povzbuzoval, abych se vyučila v řemesle. Nenáviděl, jak máma s tátou podporovali moji sestru úplně ve všem, a to, že mě podporoval v tom stát se mechaničkou v motodílně, byl možná jeho způsob, jak se tátovi pomstít.

Táta se mě dokonce snažil donutit z motodílny odejít, když děda umřel. Ale já uzavřela s dědou dohodu, že tátovi nikdy neustoupím. Že budu žít život, jaký chci, a nikdy se nevzdám, bez ohledu na následky. Zajímalo by mě, co by děda řekl, kdyby byl naživu a viděl tátu, jak mě vyhodil z rodinného domu kvůli mé sestře. Zuřil by, to je jisté. Ale udělala jsem, co děda říkal, stála jsem si za svým a zůstala věrná sama sobě.

„Hej Roxi Rox, pojď si sednout k nám. Gidget, dones Rox ledovou vodu.“ Blade poplácal židli vedle sebe, a než jsem se stihla pohnout, abych si sedla vedle něj, Rocco mě chytil kolem pasu, udělal několik obřích kroků k té židli, posadil se a držel si mě na klíně. Holky se na sebe podívaly a pak, mezi mnou a Roccem, se ten zmatený pohled změnil v úšklebek a přikývnutí — ať už to znamenalo cokoliv.