Úhel pohledu Valerie

„Co jsem ti udělala?“ křičela jsem chraplavým hlasem, zoufale toužíc po nějaké odpovědi, po jakémkoli záblesku lidskosti od otcova bety. Ale Borisova tvář byla chladná jako kámen, zbavená jakékoli stopy empatie. Ani se na mě nepodíval.

S mechanickou lhostejností si od vousatého muže vzal kufřík a otočil se ke mně zády, jako bych pro něj už byla jen vzdálenou vzpomínkou. Zatnula jsem zuby a v duchu přísahala, že pokud tohle přežiju, jednou se pro něj vrátím. Jednoho dne ho donutím pocítit každičkou unci té zrady, kterou na mně spáchal.

Na zápěstích a kotnících jsem cítila neúprosný stisk stříbra, které mě svazovalo a vysávalo ze mě jakoukoli šanci na útěk, jež mi snad ještě zbývala. Muži mě strčili do zadní části náklaďáku, kde mě další dva cizinci přitiskli k zemi bezcitnou silou. Věděla jsem, že proti nim nemám šanci. Byla jsem bezmocná a musela vydržet cokoli, co přijde dál.

Cesta se vlekla a vzduch byl s každou další mílí chladnější. Neměla jsem oblečení, které by mě ochránilo před mrazem, ani vlka, který by mi zahřál krev. Nakonec se mé tělo začalo nekontrolovatelně třást a každé zachvění se zařezávalo hlouběji do mé pohmožděné kůže.

Zdálo se, že se nade mnou jeden z mužů slitoval a hodil mi přes ramena špinavou, potrhanou deku. Navzdory té špíně jsem se k ní tiskla, vděčná za sebemenší náznak pohodlí. Kůže mě pálila z utržených ran a věděla jsem, že bez síly mého vlka bude trvat mnohem déle, než se zahojí. Tiše jsem se modlila; mou jedinou nadějí bylo, že nezačnou hnisat a nebudou se horšit.

Na čerpací stanici mě vytrhli z náklaďáku a hodili na chladnou zem. Vousatý muž přistoupil s lahví vodky a než jsem měla čas se na to připravit, nalil mi štípavou tekutinu na živé rány. Projela mnou oslepující, spalující bolest a já se silně kousla do rtu, abych nevykřikla.

„Nemůžu ke svým alfám přivézt poškozené zboží,“ ušklíbl se; ten úšklebek odhalil řadu zažloutlých, hnijících zubů. Odvrátila jsem hlavu a odmítla mu dopřát to zadostiučinění, aby viděl mou reakci. Ostatní muži, kteří tam byli s ním, mlčeli; jejich tváře zůstávaly nehybné, jako by šlo jen o další úkol, který bylo třeba splnit.

Po něčem, co připadalo jako celá věčnost, mě strčili zpátky do náklaďáku a znovu mě zabalili do té špinavé deky. A my pokračovali, hlouběji do neznáma, dál od života, který jsem kdysi znala, do temnoty, z níž jsem zatím neviděla cestu ven.

Neplakala jsem. Kdybych plakala, jen by viděli můj strach a mou slabost. Ale uvnitř jsem se hroutila, kousek mě umíral s každou ujetou mílí. Byla jsem vyděšená z toho, co mě čekalo. Bláhově jsem si myslela, že s otcovou smrtí budu konečně volná, že mě jeho stín už nebude dusit. Místo toho však jeho smrt rozpoutala novou noční můru, která působila mnohem temněji a chladněji než cokoli, co jsem kdy poznala.

Neměla jsem ponětí, kam mě vezou, ale cítila jsem, jak teplota neustále klesá a vzduch je ostrý a kousavý. Blížili jsme se k Borealu, k regionům, o kterých jsem jen slyšela šeptat. V Borealu jsem nikdy nebyla; nikdy jsem nechodila po jeho zmrzlých lesích, nikdy nedýchala jeho drsné, ledové větry.

Teď jsem tady byla chycená v pasti, polonahá, bosá, spoutaná stříbrem, které mě na kůži pálilo jako pomalý jed, a nucená cestovat do světa naprosto neznámého.

Náklaďák jako by jel donekonečna, silnice se táhla do dálky. Mé tělo bylo vyčerpané a v určitém okamžiku jsem musela upadnout do neklidného spánku, abych se vzápětí probudila roztřesená pod špinavou dekou. Hlodal ve mně hlad – ostrá připomínka mého křehkého stavu –, ale pod těžkou tíhou hrůzy jsem ho stěží vnímala.

Byla jsem ochromená strachem; emocí, která se do mě zasekávala svými drápy pokaždé, když jsem pomyslela na možnost, že už možná nikdy neuniknu. Čím dál jsme cestovali, tím nemožnější se ta naděje zdála. Stříbro se mi pálilo do kůže, každá vteřina ho vrývala hlouběji; a i bez vlka jsem cítila to jeho neúprosné bodání.

Náklaďák s trhnutím konečně zastavil a jeden z mužů na mě štěkl, ať vystoupím. Nohy jsem měla znecitlivělé a třásly se, když jsem vypadla z auta ven, a náhlé bodnutí mrazu do mých bosých nohou mě šokovalo. Sníh. Stála jsem na sněhu.

Ten třeskutý mráz mnou projel palčivěji než cokoli, co jsem kdy cítila. Svět kolem mě se koupal ve strašidelné záři úplňku, jenž vrhal bledé stíny napříč krajinou zbavenou bujné zeleně, kterou jsem znala z domova. Tady stály stromy prořídlé, jejich větve byly holé a zkroucené jako kostlivci na pozadí noční oblohy.

Poté, bez jakéhokoli varování, někdo surově škubl za řetěz omotaný kolem mých zápěstí a já padla dopředu a narazila na zmrzlou zem. Ten náraz mnou otřásl a má kolena se bolestivě odřela o zledovatělý povrch. Vzhlédla jsem a těžce polkla, zatímco se mi v ústech usadila železitá pachuť strachu.