Úhel pohledu Valerie

„Vstávej, děvko!“ zlověstně zavrčel vousatý muž a já se přinutila zvednout, odmítajíc mu dát najevo svou bolest nebo strach. Zabodla jsem do něj pohled a s tichým vzdorem ho nepustila, dokud se neodvrátil, a přes tvář mu přitom přelétl záblesk podráždění.

Znovu trhl za řetěz a táhl mě, jako bych nebyla nic víc než zvíře. Tělo mě s každým krokem bolelo, chodidla při dotyku se zledovatělou zemí štípala a mrznutím dřevěněla. Byla jsem slabá a vyčerpaná, sotva jsem mu stačila, ale nutila jsem se ho následovat.

Jakmile jsme vstoupili do velkého domu, udeřilo do mě náhlé teplo, které mé promrzlé kůži přineslo chvilkovou úlevu. Interiér byl strohý, téměř hrubý, s poskrovnu rozmístěným dřevěným nábytkem a matnými wolframovými žárovkami vrhajícími na všechno kolem přízračnou záři. Nebyl tu žádný pocit pohodlí nebo vkusu – jen drsná, bezživotná atmosféra, která přesně odpovídala muži, jenž mě sem dotáhl.

Znovu škubl řetězy a jak jsem vklopýtala kupředu, pohlédla jsem dolů a uvědomila si, že ten řetěz je ze železa. Pouze část omotaná kolem mých zápěstí byla stříbrná – šlo o detail navržený tak, aby mě oslabil a spoutal, ale jemu neublížil. Bylo to záměrné; každičký aspekt této noční můry byl pečlivě a krutě promyšlený.

Došli jsme do jasně osvětlené místnosti; srazil mě na kolena a strhl mi z ramen tu špinavou deku.

Stud mě zalil jako led, surový a ostrý. Nikdo nikdy dřív mé odhalené tělo neviděl a teď jsem tu klečela – vystavená na odiv, zranitelná, zbavena veškeré důstojnosti otcovým betou, Borisem.

Vzpomínka na jeho poslední akt zrady mě pronásledovala. Vláčel mě polonahou skrz celou smečku, aby se ujistil, že mě všichni uvidí poníženou, než mě předá tomuto surovci. Udělal z toho divadlo, cílený pokus připravit mě o jakýkoli respekt, který jsem ještě mohla mít. Boris mě mohl vzít do náruče nebo mě přinutit jít pěšky, ale vybral si, že mi ublíží, a to se mu také podařilo.

Mé myšlenky se přetrhly, když do místnosti vstoupili tři muži, jejichž přítomnost vyzařovala moc a autoritu. Byly to vysoké, tyčící se postavy s pevnou, svalnatou stavbou těla. Ten první měl tmavé, téměř černé vlasy a jeho upřený pohled mě při hodnocení přímo probodával.

Druhý měl špinavě blond vlasy a jeho tvář byla chladná a nečitelná, nic neprozrazovala. Třetí byl nápadný; měl stříbrné vlasy, které jako by zachycovaly a odrážely světlo, což mu dodávalo až nadpozemský vzhled. Všichni tři byli mladí, a přesto se pohybovali se sebejistotou, která mi napověděla, že to nejsou žádní obyčejní alfové. Byli to valkinští alfové jako můj otec; už jen jejich pouhá přítomnost si vynucovala úctu a vyzařovala z nich síla, jež mi byla až děsivě povědomá.

V jejich očích jsem neznamenala nic – byla jsem jen vězeň, kořist, kterou je třeba si nárokovat. Ale když se na mě dívali, ucítila jsem, jak se mi v hrudi svírá nový druh strachu. Tito muži, tito alfové, se nepodobali nikomu, koho jsem doposud poznala, a zatímco si mě prohlíželi – zničenou dívku klečící před nimi –, z jejich očí jsem cítila soud.

Přehnala se nade mnou vlna hrůzy, když jsem se snažila pochopit, proč mě Boris poslal zrovna sem, k těmto mužům. Cítila jsem se chycená do pasti, maličká jako kořist v pohledu predátora.

„Takže tohle je ta dívka,“ pronesl muž se stříbrnými vlasy. Jeho tón byl klidný, skoro zvědavý, a jak nasál vzduch, zablýskl se mu na tváři mrazivý úsměv.

„Ano, alfo!“ odpověděl vousatý muž dychtivě. Ti tři muži se posadili přede mě, ten se stříbrnými vlasy seděl uprostřed a upoutával na sebe pozornost. Jejich oči se na mě upíraly a já si pod tím pohledem připadala nahá, jako by hodnotili každičký kousek mého těla.

„Poznáváš nás?“ zeptal se stříbrovlasý muž. Jeho hlas byl plochý, lhostejný a o jeho myšlenkách neprozrazoval zhola nic. Byla jsem vyprahlá; hrdlo jsem měla suché a stažené. S námahou jsem se přinutila odpovědět a sotva ze sebe vypravila chraplavé „Ne“. Zkusila jsem polknout, ale připadalo mi, jako by mi v krku dřel smirkový papír.

Povytáhl obočí a vypadal lehce zaskočený. „Dejte jí trochu vody,“ poručil a někdo okamžitě pospíchal jeho rozkaz uposlechnout.

Přistoupila ke mně nějaká stará žena s kelímkem, a v okamžiku, kdy se voda dotkla mých rtů, to pro má vyschlá ústa bylo jako balzám. Chtěla jsem ji zhltnout na ex, ale ona ten kelímek držela pevně a donutila mě srkat pomalu, jemně mě naváděla, abych pila s mírou. Každý doušek se rovnal dechu života; navracel mě zpět do reality, i když jen na malý okamžik.

„Opravdu si na nás nepamatuješ?“ zeptal se muž se špinavě blond vlasy tónem zvědavým, téměř plným očekávání. Zavrtěla jsem hlavou, nejistá tím, co po mně chtějí. Vyměnili si pohledy a tvářemi jim kmitl zmatek.

„Už nevypadáš úplně stejně, ale potkali jsme se před třemi lety, jen krátce. Váš otec vás nám představil,“ vysvětlil ten stříbrovlasý a sledoval mě, zda ve tváři neprojevím jakýkoli náznak poznání. Znovu jsem zavrtěla hlavou, neschopná si ono setkání vybavit. Přes tvář muže s černými vlasy přešel temný stín a zamračil se.

„Ta děvka byla s tolika muži, že nedokáže poznat tři, se kterými se viděla jen na chvíli,“ ušklíbl se a z jeho hlasu přímo kapalo opovržení. To obvinění působilo jako políček, štípavé a nespravedlivé. Zbylí dva muži se na mě podívali se slabě zastřeným znechucením a soudili mě na základě minulosti, kterou jsem si nezvolila a jež ani nebyla moje.

V nitru jsem měla uvězněných tisíc slov a každé z nich se dralo na rty, aby promluvilo proti jeho soudu, ale mlčela jsem; má hrdost byla sotva znatelná, protože jsem se bála, jakým způsobem mé slova překroutí.

„Dejte jí nějaký pokoj,“ přikázal stříbrovlasý alfa a stará žena, jež mi prve přinesla vodu, mě vzala za ruku a odváděla mě pryč.