Úhel pohledu Valerie

Žena mě zavedla do malého, stísněného pokoje a konečně mě vysvobodila ze stříbrných okovů. Úleva nastoupila okamžitě, i když jsem stále cítila pálení na místech, kde se mi kov otiskl do kůže. Vysvětlila mi, že tu zůstanu, dokud se mě alfové znovu nerozhodnou spatřit. Z jejích slov mi v žaludku zůstal neklidný pocit.

Konec konců, to byli valkinští alfové. Bez vůdce v Meridii mohli mou doménu v mé nepřítomnosti snadno ovládnout – nebo hůř, valkinští alfové z Východu či Západu by se mohli chopit příležitosti.

„Zatímco budeš čekat, až se ti budou věnovat, možná by sis tu měla najít nějakou práci, aby ses uživila. Na to, jak zabezpečit tvoje živobytí, zatím nepomysleli,“ pronesla praktickým hlasem, ale mně z toho běhal mráz po zádech.

Zůstala jsem opuštěná, obklopena jen a pouze nejistotou. Ti muži se chovali, jako by ke mně chovali nějakou zášť, a jejich otázky byly tak zvláštní, skoro jako by si skládali dohromady příběh, do kterého jsem neviděla. Nechápala jsem to. Nikdy předtím jsem se s nimi nesetkala, a přesto jednali tak, jako by nás otec opravdu seznámil; dokonce mě obviňovali z nevýslovných věcí, které jsem nikdy neudělala.

Než odešla, podala mi obyčejný, volný kaftan. Oblékla jsem si ho a připadala si o něco více zahalená a chráněná. Hlad ve mně však hlodal dál, příliš silný na to, aby se dal ignorovat. Takhle jsem nemohla spát, a tak jsem se odvážila jít ven v zoufalé snaze najít něco – cokoli –, co by mě udrželo při životě. Olízla jsem špičku rampouchu visícího ze střechy, abych zahnala žízeň; chlad mě štípal do rtů, ale přinesl mi určitou úlevu. Věděla jsem, že bez pořádného jídla dlouho nevydržím.

Když jsem se toulala po tichém, prázdném pozemku, všimla jsem si keře obtežkaného drobnými červenými brusinkami. Okamžitě jsem k němu vyrazila a nervózně se rozhlédla, než jsem jich natrhala tolik, kolik jsem jen zvládla. Byly trpké a malé, ale najedla jsem se k prasknutí, vděčná za každou jedinou kuličku.

Můj žaludek se cítil o něco lépe a já běžela zpátky do svého pokoje a doufala, že si nikdo nevšimne, že byl keř vypleněn. Do rána mé stopy zmizí pod čerstvou vrstvou sněhu a po mém nočním hledání potravy nezůstane sebemenší stopa.

Seděla jsem v tichu svého pokoje a čekala, zatímco jsem cítila, jak na mě tíha toho všeho dopadá. Přesto jsem nedokázala plakat. Nutkání tomu všemu podlehnout tu bylo, ale něco uvnitř mě se odmítalo zlomit.

Mysl se mi neustále vracela k Meridii – mému domovu, mé doméně. Bála jsem se toho, co ti alfové možná plánují. Valkinští alfové byli proslulí zabíráním cizích území a má doména pro ně představovala bohatou kořist plnou bujné vegetace, úrodné půdy a nádherného počasí. Mohla jsem si jen představovat, co se s ní asi stane teď, když jsem tak bezmocná, připoutaná k Borealu, ponechána osudu a nucena v tichosti hloubat nad svou situací.

Jakmile se rozednilo a objevily se první ranní paprsky, vydala jsem se ven, abych se obeznámila s okolím. Připadalo mi, jako by každý můj krok někdo sledoval; nespočet očí mě pronásledovalo a pozorovalo každičký můj pohyb. Nikdo na mě nepromluvil, nikdo nebral na vědomí mou přítomnost jinak než těmi tichými, odsuzujícími pohledy. Bylo jasné, že alfové nařídili všem, aby si udržovali odstup – aby se dívali, ale nezasahovali.

Přistoupila jsem k prvnímu obchůdku, který jsem spatřila, v naději, že najdu nějakou práci, ale majitel mě okamžitě odehnal s tváří zkřivenou opovržením. Zkusila jsem další tři místa, zoufale toužící byť jen po té nejmenší příležitosti, ale pokaždé jsem se setkala s nepřátelstvím, jako bych byla prokletá.

Bez spojenců, bez jakýchkoli konexí, jsem byla chycená v pasti. V útrobách mě hlodal hlad jako neustálá připomínka mé zranitelnosti. Kdybych měla svého vlka, mohla bych si potravu ulovit, i kdyby to znamenalo se jim vzepřít. Ale tak, jak jsem na tom byla, mi nezbývalo nic jiného, než se vrátit do svého pokoje, šetřit energii a doufat, že přežiju až do setmění, kdy bych se možná mohla znovu vyplížit pro nějaké bobule.

Když jsem otevřela dveře svého pokoje, všimla jsem si na osamocené, ošuntělé posteli malé hromádky papírů. Přemohla mě zvědavost, vzala jsem je do rukou a začala přejíždět očima po řádcích napsaných v hutném, právnickém jazyce. Jak jsem četla dál, srdce se mi sevřelo. Mezi listinami ležel i oddací list – mé jméno tam bylo spojeno se jmény alfů. Zbytek dokumentů potvrdil mé nejhorší obavy: jednalo se o legální převody celého mého dědictví; každý sebemenší kousek domény, veškerá aktiva, to vše jim bylo odevzdáno. Vzali mi naprosto všechno – mé právo zrození, můj domov, vše, co mi patřilo.

Dopadla na mě vlna prozření a po tvářích mi stekly slzy. Nebyla jsem pro ně ničím víc než loutkou, něčím, co se dalo získat, oholit na kost a nakonec zahodit. Na hruď mi těžce dolehla tíha zrady. Jak to mohli udělat? Proč mě chtěli připravit o úplně všechno, dokonce i o moji vlastní identitu?

Z mého žalu mě vytrhlo tiché zaklepání na dveře. Rychle jsem si setřela slzy a přinutila se dýchat. Když jsem otevřela, zjistila jsem, že za dveřmi stojí ona stará žena. V rukou držela krabici a košík a její tvář byla jemná, avšak nečitelná. Žena, která mi projevila alespoň kousek laskavosti, ač šlo jen o nepatrná gesta, tu byla zase. Na letmý okamžik jsem pocítila záblesk naděje.