Úhel pohledu Valerie

Otevřela jsem dveře dokořán a dovolila stařeně vstoupit dovnitř. Její pohled byl laskavý, ale zároveň plný něčeho, co jsem nedokázala přesně zařadit – možná soucitu nebo lítosti.

„Jak se máš, Valerie?“ zeptala se tiše. Její otázka mi připadala zvláštní, takřka absurdní. Jak se mě na to vůbec mohla zeptat? Celý můj život byl vyvrácen z kořenů, rozerván na kusy zradami a ztrátami, se kterými jsem se ještě vůbec nedokázala vypořádat. A tak jsem neřekla nic a držela bobříka mlčení, ačkoli z mé tváře ta bolest musela být zcela jasně patrná.

Podala mi malou krabici. „Tady je nějaké oblečení,“ řekla. „Patřilo to mé dceři. Už není mezi námi, takže si ho můžeš nechat.“ Její hlas byl klidný, ale zabarvený smutkem. Pokusila jsem se to odmítnout, neboť jsem si tak osobní dar nezasloužila, ale ona to nedopustila.

„Prosím,“ naléhala, a pohled jí přitom zjihl. „Osobně si myslím, že je kruté nutit mladou dívku, jako jsi ty, platit za hříchy svého otce. Prosím, dovol mi ti pomoci.“ Z jejích slov čišela tichá síla a já si uvědomila, že o mé situaci zjevně něco ví. Přikývla jsem, vděčná, ale stále bez jediného slova.

Podala mi košík. „Tady je chléb a polévka, v termosce čaj a v láhvi čerstvá voda,“ vysvětlila. „Zítra, až se trochu více zabydlíš, můžeš začít pracovat v mém bylinkářství. Nemůžu ti platit, ale postarám se, abys měla co jíst a co na sebe.“ Její nabídka byla prostá, ale připadala mi jako záchranné lano v nekonečném temném oceánu, ve kterém jsem se utápěla. Neměla jsem se kam jinam obrátit, a tak jsem přikývla a beze slova přijala její velkorysost.

Když odešla, posadila jsem se s jídlem a v jamce žaludku jsem ucítila zvláštní teplo. Čaj byl uklidňující, znamenal takovou útěchu, jakou jsem už celou věčnost nezažila. Nenapadlo mě se té ženy zeptat ani na jméno, ale v ten moment na tom vůbec nezáleželo. Její tichá laskavost byla prvním světlem, které jsem po celých dnech konečně spatřila.

Jakmile jsem dojedla, lehla jsem si a konečně mě přemohlo vyčerpání. Bolest v srdci i osten zrady – to všechno tam bylo stále přítomno, ale dál už jsem se v tom pitvat nedokázala. Jestliže mi alfové sebrali všechno, jestliže si přivlastnili moje dědictví, pak pro mě neexistovala žádná cesta k úniku. Mou jedinou možností bylo přežít tady, na tomto chladném a nelítostném místě, a nějak to prostě vydržet.

Žena dorazila hned časně zrána; jemně do mě šťouchla, aby mě probudila a vzala s sebou do obchodu. Když jsme procházely chladným ranním vzduchem, zahlédla jsem vracející se alfy. Srdce mi divoce bušilo, ale já držela hlavu hrdě vztyčenou a dívala se přímo před sebe, jako by byli neviditelní. Neměla jsem nejmenší úmysl dávat jakkoli najevo, že o jejich přítomnosti vůbec vím.

Když jsme dorazily k jejímu krámku, ohromilo mě, jak byl jednoduchý. Byl malý, zaplněný nejrůznějšími rostlinami v květináčích, sušenými bylinkami a zemitou vůní, která prosycovala všechen vzduch. Provedla mě po něm a ukazovala mi, jaké rostliny a bylinky používá, ačkoli mi začalo být naprosto jasné, že doopravdy žádnou pomoc nepotřebuje.

Bylo to místo, které znala důvěrně, a každý její pohyb vypovídal o tom, s jakou lehkostí se zde pohybuje. Uvědomila jsem si, že mi tu práci nabídla jen jako vstřícné gesto; coby způsob, jak mi poskytnout útočiště a pocit bezpečí. Její skrytá štědrost zabrnkala na nějakou strunu kdesi hluboko ve mně a já pocítila závan klidu a míru.

Dřív, než jsme se však stihly dát do nějaké práce, se ve dveřích objevil mladý chlapec. Mohlo mu být stěží třináct; pleť měl sytě hnědou a jeho vlnité, jemné vlasy rámovaly ty úchvatné modré oči. Byla to tu docela neobvyklá podívaná, ale výraz měl klidný a tón hlasu zdvořilý, když mi oznámil, že jsem si byla předvolána. Kradmo jsem pohlédla na ženu a ta povzbudivě přikývla, ať jdu; její laskavý úsměv mi dodal odvahu.

Následujíc onoho chlapce, ocitla jsem se před jedním bytem v domě Smečky. Vůbec se nepodobal tomu, do kterého mě odvlekli ihned po mém příjezdu. Toto místo bylo honosnější, s mnohem větším a otevřenějším uspořádáním.

Přijímací pokoj a jídelní kout se rozprostíraly ve sdíleném prostoru a na jedné straně místnosti se nacházely troje zavřené dveře, naznačující existenci soukromých ubikací. Bylo zřejmé, že ti alfové tohle místo sdílejí a každý z nich tu má své vlastní doupě.

Jak jsem tam stála, musela jsem potlačit vlnu stísněnosti. Proč si mě sem zavolali? Znovu mnou projel záchvěv chladu při pomyšlení na ten sňatek, který zinscenovali, a na ten hrozný úmysl, že by ho třeba chtěli naplnit. Jen z té samotné představy mi naskočila husí kůže. Museli by mě nejdřív zabít, než bych dovolila kterémukoli z nich, aby se mě dotkl.

Chlapec na mě věnoval letmý, nevinný úsměv, než se otočil a odešel, a nechal mě tak samotnou v tom tichém, zastrašujícím prostoru.