Pohled Valerie

Černovlasý valkinský Alfa rázoval do místnosti, oči zúžené do téměř jedovatého pohledu. Nechala jsem zrak sklopený, protože jsem věděla, že kdybych se mu podívala do očí, jen by ho to víc vyprovokovalo. Jeho opovržení bylo hmatatelné a plnilo místnost tísnivou tíhou.

"Vidím, že už ses tu zabydlela," ušklíbl se. Zůstala jsem zticha, srdce mi těžce tlouklo v hrudi.

"Kdo ti dal to oblečení?" naléhal a mnou projela vlna děsu. Nedokázala jsem zradit tu stařenu, která se ke mně zachovala laskavě, a tak jsem zalhala a sebrala tolik vzdoru, kolik jsem jen dokázala.

"Ukradla jsem ho," odpověděla jsem. Výraz v jeho tváři se změnil a brzy nato vešli i ti dva další, smáli se, jako bych byla nějaký jejich soukromý vtip.

"Jsi vážně dítě svýho otce," prohodil ten špinavý blonďák s hlasem plným opovržení. Při té urážce mě polilo horko a vzkypěl ve mně vztek.

"Můj otec může být leccos, ale není to žádný zloděj," vyštěkla jsem. Držela jsem jazyk za zuby už dost dlouho; nehodlala jsem je nechat, aby ho i přes to všechno pomlouvali.

Tvář černovlasého muže ještě víc potemněla a oči se mu zúžily. "Ať je to naposledy, co odmlouváš," varoval mě a jeho hlas byl mrazivě tichý. Vztek ve mně vřel, ale spolkla jsem všechna další odseknutí a raději mlčela.

Přešli k trojmístné pohovce v salonku a usadili se jako králové soudící svého poddaného. Blonďák promluvil jako první a v očích mu zlověstně zablesklo.

"Myslím, že ta ženská potřebuje trochu disciplíny. Z toho všeho courání po chlapech jí narostlo sebevědomí. My nejsme jako ti obyčejní pobudové, se kterýma ses tahala, Valerie."

Ta slova zabolela, ale než jsem stihla zareagovat, ten stříbrovlasý chladně dodal: "Odteď budeš spát tady na gauči."

Oči se mi rozšířily a zalila mě vlna děsu. Být donucena zůstat tady, v takové blízkosti s nimi, mi připadalo jako rozsudek. Nechtěla jsem s nimi mít nic společného, a přesto mě chytali do pasti, zaháněli mě do kouta všemi možnými způsoby.

Stála jsem tam jako přimrazená v naději, že si to rozmyslí. Hlas se mi zadrhával v hrdle, ale přinutila jsem se promluvit, zoufale toužící po čemkoliv, co by mohlo změnit jejich názor.

"Proč?" vypravila jsem ze sebe hlasem, který byl sotva o něco hlasitější než šepot. "Proč mě chcete tady, v tomhle pokoji, s vámi? Už jste mi vzali všechno. Co víc byste ještě mohli chtít?"

Ta slova visela ve vzduchu, a i když jsem věděla, že riskuju další trest, nedokázala jsem zastavit ten příval hořkosti, který se dral ven. Nedokázala jsem ovládnout svou nenávist, svou zášť, přestože jsem se bála, jaká bude jejich odpověď.

"Nemusíte mě tu držet. Vzali jste mi všechno; prostě mě nechte v klidu odejít," prosila jsem a hlas se mi lehce lámal. "Nevrátím se do Meridie. Slibuju." Připadalo mi to jako férová prosba; připravili mě o dědictví, o domov, o důstojnost. Nechat mě jít se zdálo jako jediná rozumná věc, která jim ještě zbývala.

Špinavý blonďák ale zavrtěl hlavou a přistoupil blíž, až jsem cítila jeho horký dech a jeho oči se mi zabodávaly do mých. "Obávám se, že to nemůžeme udělat, i kdybychom chtěli," zamumlal. V jeho hlase zněla krutá jistota, až se mi z toho sevřelo srdce.

Naklonil se a jeho pohled ztemněl něčím, co vypadalo téměř jako odpor. "Chápeš, osud to znemožnil. Patříš nám, Valerie. I když ses pošpinila, žila nezodpovědně... Osud nám tě přesto dal do rukou."

Podívala jsem se na něj naprosto zmatená. Nedávalo to žádný smysl. Jak to myslel?

"Život je tak zvrácený," pokračoval tónem plným tichého vzteku, "že nám osud nadělil tebe." Jeho hlas klesl do nebezpečného šepotu. "Jsi naše osudová družka, Valerie."

Ta slova dopadla jako fyzická rána a mně se šokem rozšířily oči. Cítila jsem, jak mi srdce divoce buší, a zoufale jsem chtěla tu možnost popřít. On ale nepřestal.

"Nemůžeme tě odmítnout," řekl a z každého slova čišela hořkost. "Kdybychom to udělali, oslabilo by nás to. Takže jsme nuceni si tě tu nechat."

Bylo toho příliš. Po tvářích mi samovolně stékaly slzy, jak mi ta strašná pravda docházela. Jestli mluví pravdu, jestli jsem skutečně jejich osudová družka, pak jsem v pasti. Valkinští Alfové nikdy neodmítali své osudové družky; udělat to by oslabilo jejich moc, zmenšilo jejich sílu. Byla jsem jejich slabina a to znamenalo, že mě nikdy nenechají jít.

Můj osud byl zpečetěn, noční můra, ze které se nedalo probudit.