Pohled Kaelena

Když věštkyně odhalila, že s Gideonem a Callumem sdílíme stejnou osudovou družku, byli jsme nadšení. Znamenalo to víc než jen dosažení vrcholu naší moci valkinských Alfů; znamenalo to, že budeme my tři spojeni, posíleni společným osudem. Vždycky jsme věděli, že najít osudovou družku je vzácnost, něco, co není snadno dopřáno, a pro valkinské Alfy bylo toto pouto nezbytné.

Obyčejní vlkodlaci by možná narazili na své družky náhodou, ale pro nás to byla otázka smyslu a přežití, dosažení našeho plného potenciálu. Proto jsme vyhledali věštkyni, aby nám potvrdila, že někde tam venku žije a dýchá naše osudová družka a čeká na nás.

Ale ta radost zmizela ve chvíli, kdy věštkyně vyslovila její jméno.

Byli jsme připoutáni k dceři Viktora Draganova. Pamatuju si ten vztek, který mi vřel v krvi, tu nedůvěru, co mi svírala žaludek. Proč by nás osud proklel takovým poutem? Viktor Draganov byl tím nejhorším z našeho druhu, postrachem mezi vlkodlaky, obávaný a opovrhovaný.

Nebyl to jen obyčejný zloduch – byla to čirá krutost, stvůra, která přinesla utrpení každému, kdo jí zkřížil cestu. Každý z nás si nesl rány, ztráty, které se daly vysledovat až k němu. Přísahali jsme, že se mu pomstíme, jakmile budeme dostatečně silní. A teď... teď jsme byli svázáni s jeho zplozencem?

Cítil jsem, jak se vztek ve mně mění v hořkost, v nenávist, u které bych nikdy nečekal, že ji dokážu cítit k někomu, koho jsem ještě ani nepotkal. Opovrhoval jsem osudem za to, že nám rozdal takhle zvrácené karty. Gideon, obvykle ten nejsilnější z nás, upadl do temné deprese, jeho hněv se v něm hromadil. Callum a já na tom nebyli o moc líp, každý z nás byl stravován vědomím, že jsme odsouzeni být neúplní, že nám byl navždy odepřen náš skutečný potenciál.

Protože jsme Viktorovu dceru nemohli nikdy přijmout za svou. A nikdy bychom se nestali těmi valkinskými Alfy, jimiž jsme měli být.

Viktor Draganov zničil můj život způsoby, které se nedaly nikdy napravit. Povraždil jedinou rodinu, co jsem měl – mou sestru, jejího druha a jejich děti – to všechno kvůli nějaké malicherné zášti, kterou k jejímu druhovi choval.

Místo aby se tomu muži postavil čelem, šel po celé jejich rodině a zanechal mou sestru v takovém zoufalství, že ukončila svůj život přímo před ním. Nechal je tam, těla hnijící v jejich domově, a k tomu svůj kapesník vyšitý jeho iniciálami, zvrácený podpis pro kohokoliv, kdo by jeho zvěrstvo objevil.

Byl to výsměch, kruté vychloubání, o které se dělil s ostatními a líčil události do detailu, jako by šlo o nějakou zvrácenou pohádku pro pobavení. Když jsem je našel, tíha toho výjevu se do mě vpálila a já přísahal, že jednoho dne ho nějak donutím zaplatit za to, co udělal.

Ale nebyl jsem to jen já. Viktorova brutalita neznala mezí a jizvy, které zanechal, nebyly jen ty moje. I Gideon byl okraden – život jeho bratrance byl zničen Viktorovou chamtivostí. Vzal bratranci jeho území, jeho smečku, všechno, co vlastnil, a vehnal toho vlka do šílenství ze zoufalství.

Viktor se nezastavil, dokud nebyl jeho každý kousek moci a bohatství, které Gideonův bratranec kdysi držel. A Callumova rodina utrpěla stejný osud. Viktor zavraždil ty dva valkinské Alfy, kteří vládli Meridii po jeho boku – tito dva Alfové, bratranci Gideona a Calluma, byli jejich jedinými žijícími příbuznými. Přivlastnil si panství Meridie pro sebe a nechal Gideona s Callumem stejně opuštěné jako mě.

Po čase jsme se rozhodli povznést se nad vztek, který jsme k Viktorovi chovali, a pokusili se setkat se s jeho dcerou, naší domnělou osudovou družkou. Mysleli jsme si, že snad by v tom poutu mohlo být něco vykupujícího, šance naplnit náš potenciál jako valkinských Alfů. Když jsme ale Viktora oslovili, dal nám své stanovisko bolestně najevo.

Tu myšlenku rovnou zamítl, otevřeně vůči nám i k samotné představě jeho dcery jako naší družky nepřátelský. Tím, že sám promarnil svou šanci na magii, když odmítl svou osudovou družku, bylo zřejmé, že nechtěl, abychom tento dar zdědili ani my.

Navzdory svému vzteku nám dovolil krátký, kontrolovaný letmý pohled na ni. Rychle ji přivedli ven, bez možnosti promluvit nebo navázat kontakt, a on dal jasně najevo, že je to jen proto, abychom věděli, komu se v budoucnu vyhnout. Jeho arogance mě rozzuřila a na okamžik jsem byl připravený celou tu myšlenku opustit, ale Gideon a Callum to cítili jinak. Neochotně jsem souhlasil, že v Meridii necháme špeha, aby ji pozoroval, zvědavý, jestli je na našem spojení zrnko pravdy.

Do roka však byly zprávy, které jsme dostávali, znepokojující. Její chování bylo divoké, lehkovážné; pořídila si bezpočet milenců a hnusilo se nám to. Byla mladá, ale chovala se bez zábran a úcty. Pomyšlení, že se tak svobodně oddávala ostatním, nás rozzuřilo, zahořkli jsme, naštvaní, že neměla ani tu slušnost počkat na nás, své osudové druhy. Tehdy jsme se společně rozhodli vypustit ji – a věštkynina slova – z hlavy.

Dlouhé roky jsme odháněli jakoukoliv myšlenku na ni, odhodlaní odříznout se od jakýchkoliv vazeb na Viktorovu pokrevní linii. Pak jsme ale jednoho dne přijali zoufalý hovor od Borise, Viktorova Bety, který nás žádal o ochranu.

Jeho tón byl prosebný, slova naléhavá. O osudovém poutu neměl tušení a nabídl nám, že nám ji pošle, tvrdě, že by to ustanovilo symbolické manželství, abychom mohli právoplatně vládnout Meridii a poskytnout ochranu jejich lidu.

Aby svému plánu dodal váhu, zfalšoval oddací list a dokumenty, které na nás převáděly její dědictví. Zpočátku se nám myšlenka na to, že ji přijmeme, hnusila, její pověst byla stejně pošramocená jako ta jejího otce. V Gideonovi a Callumovi se ale probudila zvědavost, a tak jsem neochotně souhlasil. I přes tu hořkost, kterou jsme cítili, snad nadešel čas setkat se s ní znovu a zjistit, jestli v tomto zvráceném osudu existuje nějaká cesta kupředu.