Katyin dokonale vyladěný, luxusní byt pro mě vždycky byl tím absolutně nejpohodlnějším místem na celém světě pro to, abych se cítila jako úplný a naprostý odpad.

Když jsem se sem poprvé přestěhovala, se svým zlomeným srdcem a se svými kufry plnými zbytečných vzpomínek, okamžitě jsem si uvědomila dvě věci. Za prvé, Katya byla přesně tak náročná, jako bývala tenkrát, když jsme spolu byly na vysoké. Každý čtvereční centimetr jejího bytu křičel extravagantním bohatstvím a bezchybným vkusem. Od luxusního sametového nábytku, který vypadal až příliš děsivě na to, aby se na něm dalo vůbec sedět, až po avantgardní designové doplňky, kvůli kterým jste si říkali, jestli tady žije opravdový člověk, nebo jestli je to jen showroom z architektonického magazínu. Měla jsem z ní upřímnou radost, byla jsem ráda, že získala tu nelítostnou korporátní práci, která jí umožňovala udržovat si tenhle nedotknutelný životní styl.

Ale to druhé zjištění bylo pro můj současný stav bytí mnohem důležitější. Navzdory ledové dokonalosti vybavení bylo tohle místo mým útočištěm. Přestože mi pečlivě zařídila krásný, klidný pokoj pro hosty speciálně pro mě, trávila jsem naprostou většinu svých absolutně nejhorších nocí schoulená přesně tady v obýváku.

Momentálně jsem pevně zabalená do obscénně předražené kašmírové deky na jejím nedotčeném gauči krémové barvy, naprosto ochromená a upřeně zírám na oznámení, které se najednou rozsvítilo na displeji mého telefonu.

Digitální příloha. Formální, elegantní design. Naprostá zkáza mého nově nalezeného, sotva znatelného klidu.

Než se vůbec dokážu přinutit zpracovat ta slova, která na mě svítí, zalije mě obrovská, dusivá vlna děsu. Krev mi v žilách zmrzne na led. Dech se mi zasekne hluboko v krku. Donutím se zvednout, končetiny se mi třesou tak prudce, že mám pocit, že se možná zhroutím rovnou zpátky do polštářů. Táhnu s sebou tu těžkou, drahou deku, vleču ji přes naleštěnou dřevěnou podlahu a vpochoduju přímo do elegantní, moderní kuchyně.

Vím přesně, co právě teď musím udělat. Pro tenhle konkrétní druh traumatu existuje jen jeden možný mechanismus zvládání.

Nemilosrdně škubnu na míru vyrobenou kuchyňskou skříňkou a popadnu láhev Katyina mimořádně drahého červeného vína. Ani se nenamáhám podívat na ročník nebo značku. Prostě potřebuju alkohol a potřebuju ho hned teď. Vytáhnu ze šuplíku vývrtku, a ruce se mi klepou tak moc, že mi trvá tři ubohé pokusy, než do toho korku tu kovovou spirálu vůbec dostanu. Otevřu to s hlasitým, dunivým prásknutím, které se odrazí od mramorových pracovních desek. Skleničku na víno úplně vynechám. Nemám čas ani důstojnost na sklo. Přiložím si těžký skleněný okraj k ústům a napiju se rovnou z láhve obrovským, zoufalým douškem. Tmavá tekutina mě pálí v hrdle jako ohnivá čára, ale já to štípání vítám. Dám si další obrovský lok, snažím se zahnat to prvotní pálení, než si konečně troufnu podívat se zpátky na zářící displej svého telefonu.

Celé měsíce jsem se tiše, zoufale modlila za to, aby mě kontaktoval. Pokaždé, když mi telefon v kapse zavibroval, mé zrádné srdce poskočilo v naději, že je to on. Každou jedinou noc, když jsem zírala do stropu Katyina hostinského pokoje, jsem si ve své ubohé hlavě přehrávala milion různých scénářů. Představovala jsem si, že posílá dlouhý odstavec omluv. Představovala jsem si opilou textovku pozdě v noci, ve které mě prosí o odpuštění. Představovala jsem si, že se ukáže v pekárně, vyčerpaný a na dně, a řekne mi, že udělal největší chybu svého života. Chtěla jsem jen uzavření. Nebo jsem ho možná, tajně, chtěla prostě zpátky.

Ale právě teď, v tuhle chvíli, je tahle zpráva od něj to naprosto poslední, co potřebuju.

Říkám si, abych se uklidnila. Doslova ta slova zašeptám nahlas do prázdné kuchyně. *Uklidni se, Adeline. Je to pravděpodobně jen chyba. Pravděpodobně je to hromadný e-mail. Není přece možné, aby jedna hloupá zpráva zničila veškerý ten pokrok, co jsi udělala.*

Ale moje ruce se třást nepřestávají.

V jámě mého žaludku se vytvoří kruté, odporné sevření, když se mé rozmazané, slzami naplněné oči zaměří na horní část obrazovky. Okamžitě mě zasáhne ponižující, zničující zjištění, že jsem si vlastně nikdy nedala tu práci, abych mu v telefonu změnila jméno. Po všem tom pláči, po všem tom stěhování, po všech těch mučivých pokusech znovu vybudovat své roztříštěné sebevědomí, jsem jeho jméno nechala naprosto stejné.

Stále se tam do očí bijícím způsobem píše: *Miláček*.

*Miláček.*

*Miláček.*

*Miláček.*

To slovo se mi vysmívá. Křičí na mě z těch jasných pixelů, zářící pomník mé vlastní ubohé neschopnosti ho nechat jít. Srdce mi bije zběsilým, chaotickým rytmem o žebra, hlasitě mi ozývá v uších, zatímco očima pročítám příchozí zprávy a připojenou digitální pozvánku. Elegantní kurzívní písmo se rozmazává a zase zaostřuje, jak se můj mozek zoufale snaží odmítnout ty informace, které přijímá.

Brooks se ŽENÍ?!

Zamrkám. Znovu zamrkám a hřbetem ruky si prudce třu oči, přičemž si po celém obličeji rozmažu moučkový cukr z pekárny. Přečtu si ta slova znovu.

Brooks Sinclair se žení.

Naprostá absurdita toho prohlášení se mi v mysli ozývá jako výstřel. Nedává to smysl. Je to matematicky nemožné. Byli jsme rozešlí teprve sedm měsíců. Sedm krátkých, trýznivých měsíců, během kterých jsem se sotva dokázala vyškrábat z postele a upéct croissanty, a on za tu dobu dokázal nějakým způsobem najít lásku svého života a pojistit si to?

Znovu do sebe vyklopím láhev červeného vína, hltavě piju, zakláním hlavu, dokud se mi nezačnou okraje zorného pole fyzicky rozmazávat. Na mou zpanikařenou mysl se konečně začíná snášet závratný, hřejivý opar, ale není to dost na to, aby to otupilo naprostou opovážlivost toho, co právě čtu.

Nejenže se žení, ale on navíc pořádá extravagantní, měsíc dlouhou plavbu jen pro páry těsně před svatbou?

Skloním láhev, trochu lapám po dechu a zírám na obrazovku v čisté, nefalšované hrůze. Měsíc dlouhá plavba. Jen pro páry. Oslava jejich dokonalého, magického milostného příběhu ještě předtím, než vůbec dojdou k oltáři. Absolutní troufalost toho všeho vysílá obrovskou rázovou vlnu skrz celý můj nervový systém. Ze všech způsobů a důvodů, kvůli kterým jsem si představovala, že by mě Brooks mohl kontaktovat, tohle nebyl ani jeden. Poslat své bývalé přítelkyni, se kterou chodil deset let, pozvánku na svou extravagantní svatbu a na svou nechutnou zamilovanou plavbu pro páry? To není jen kruté. To je psychopatické.

Dám si z toho drahého vína další obrovský lok. Láhev je už napůl prázdná. Alkohol zasahuje můj prázdný žaludek rychle a tvrdě a balí mi mozek do chlupaté, dezorientující deky, ale nedělá vůbec nic pro to, aby zastavil protržení přehrady.

Konečně přicházejí horké, štípající slzy. Přetékají přes mé spodní řasy, stékají mi po tvářích v hustých, nekontrolovatelných řekách. Z hrdla se mi vydere vzlyk, hlasitý a ošklivý, a ozývá se v tichém luxusu bytu.

Moje mysl okamžitě začne spirálovitě klesat, naprosto se vymyká mé kontrole a vrhá se po hlavě do mučivé, bezedné propasti naší společné minulosti.

Deset let.

Byli jsme spolu po celou, solidní dekádu. Deset let mého života, předaných jemu na stříbrném podnose. Dala jsem mu své mládí, svou trpělivost, svou nekonečnou podporu a celé své srdce. Začali jsme spolu chodit, když nám bylo pouhých čtrnáct. Byli jsme jen nevinné děti, co sdílejí neohrabané polibky pod tribunami na fotbale, co se tajně plíží oknem z ložnice, jen aby se mohli o půlnoci držet za ruce v parku. Vyrůstali jsme spolu. Formovali jsme jeden druhého.

Každý dospělý kolem nás tehdy říkal, že to nevydrží. Dívali se na nás s těmi blahosklonnými, soucitnými úsměvy a říkali nám, že jsme na to, abychom něco věděli o opravdové lásce, ještě moc mladí. Říkali, že středoškolské lásky jsou mýtus, statistická anomálie, která nevyhnutelně končí tragédií.

Byl tu ale jeden člověk. Jediný člověk na celém světě, který nám a naší lásce doopravdy věřil bez jediné špetky pochybností.

Můj bratr.

Už jen ta letmá myšlenka na mého bratra mi prudce zvedne hruď. Z místnosti je najednou naprosto vysán veškerý vzduch. Hrdlo se mi tak bolestivě stáhne, že se začnu dusit vlastním dechem a rozpláču se ještě víc. Zmítají mnou obrovské vzlyky, které mi třesou celým tělem. Svírám mramorový okraj kuchyňského ostrůvku tak pevně, až mi úplně zbělají klouby.

Ne. Nemůžu. Tam se nemůžu pustit.

Tu myšlenku brutální silou zapudím a na svůj vlastní mozek uvalím přísný zákaz. Násilně a zoufale zavírám víko od té tragické, mučivé Pandořiny skříňky, kterou jsem celých sedm dlouhých let držela pevně zavřenou a pohřbenou hluboko v tom nejtemnějším koutku své duše. Slíbila jsem si, že tu skříňku neotevřu. Jednou, možná, to trauma budu muset vybalit. Jednou budu muset čelit přízraku svého bratra a té drtivé, ohromující vině, která jeho památku obklopuje. Ale dnes to absolutně, jednoznačně není ten den. Dnes se už tak jako tak topím. Pokud nechám vzpomínku na něj právě teď plně vyplout na povrch, tuhle noc nepřežiju.

Donutím svůj mozek vrátit se zpátky k Brooksovi. Je to menší bolest, lépe zvládnutelná agónie.

Brooks a já jsme společně přežili brutální zkoušky střední školy. Proplouvali jsme spolu chaotickými, opileckými roky na vysoké. Chodila jsem na každý jeho hokejový zápas. Seděla jsem na mrazivých stadionech a povzbuzovala ho, dokud jsem úplně nepřišla o hlas. Jeho spoluhráči mě dokonce ani neoslovovali mým křestním jménem; doslova mi říkali ‚paní Sinclairová‘. Tak moc permanentní jsem v jeho životě byla. Tak moc zavedený náš vztah byl. Naprosto každý v našich životech očekával, že hrajeme dlouhodobou hru. Každý jasně viděl, že jsme spojení na celý život. Každý, očividně, kromě Brookse.

Ten člověk, který měl hrát na mé straně hřiště. Jediný člověk na celém tomhle mizerném světě, na kterém mi skutečně, hluboce záleželo.

A přesto, navzdory vší té masivní historii, navzdory deseti letům sdílených tajemství a obětí, jsem pro něj nikdy tak nějak nebyla dost na to, aby si mě opravdu vzal. Za celou tu dobu se na mě nikdy nepodíval a neviděl nevěstu. Nikdy se na mě nepodíval a neviděl někoho, komu by stálo za to navléknout prsten.

O ty extravagantní věci mi ani nešlo! To je na tom všem to nejmučivější. Živě si vzpomínám na dny, kdy jsem doslova musela škemrat, aby byl pro náš vztah aspoň mentálně přítomen. Doprosila jsem ho, jen aby zvedl hlavu od telefonu, když jsem mluvila o svém dni. Brečela jsem po nocích, protože si nedokázal ani vzpomenout na naše výročí, natož aby naplánoval rande. Nikdy jsem nežádala měsíc trvající luxusní plavbu. Nikdy jsem nepožadovala přehnanou, okázalou svatbu. Upřímně mi nikdy ani nezáleželo na tom, jestli si změním příjmení, nebo budu nosit na prstu obrovský diamant. Chtěla jsem jen jeho pozornost. Chtěla jsem jen jeho lásku. Chtěla jsem jen být jeho. Navždy.

Nyní, v rozpětí pouhých sedmi krátkých měsíců od doby, kdy jsme ukončili náš desetiletý vztah, zázračně našel svou uzardělou nevěstu. Šťastně, dychtivě plánuje extravagantní, přehnanou svatbu. Zahrnuje tuto tajemnou, neznámou ženu přesně tou snahou a oddaností, o které jsem deset let zoufale žebrala.

On se nejen posunul dál. On se transformoval v dokonalého partnera pro někoho úplně jiného.

Katya mi jednou řekla, během jedné z našich mnoha pozdních večerních posezení u vína, kdy jsem brečela kvůli jeho emoční odtažitosti, že ten jediný skutečný důvod, proč jsem si Brookse tak hrozně chtěla vzít, byl, že to očekávali všichni ostatní. Řekla, že lpím na klamu utopených nákladů, vyděšená zahozením desetileté investice, spíš než abych doopravdy chtěla toho muže, kterým se stal.

Možná měla pravdu.

Kat má vždycky pravdu. Je to jedna z jejích nejotravnějších, a přitom nejrozkošnějších vlastností.

Tato konkrétní myšlenka zasáhne můj mozek přesně ve stejném okamžiku, kdy ten těžký objem vína zasáhne můj krevní oběh jako rozjetý nákladní vlak. Najednou si uvědomuji, že jsem naprosto a úplně namol. Místnost se aktivně točí, elegantní kuchyňské skříňky se slévají do jedné souvislé linky tmavého dřeva. Nohy mám jako z uvařených špaget.

Odpotácím se od kuchyňského ostrůvku a táhnu tu těžkou kašmírovou deku za sebou jako nějakou depresivní královskou kápi. Potřebuju se dostat zpátky na gauč. Gauč je bezpečný. Gauč mě nesoudí za to, že jsem mu nechala jméno ,Miláček‘.

Dostanu se do obýváku, zatímco se mi divoce kymácí zrak. Zhroutím se do plyšových polštářů a vydám ze sebe těžký, ubohý sten. Ale stále držím v ruce telefon a najednou si uvědomím, že moje pravá ruka je prázdná. Víno. Kam se poděl zbytek toho vína?

Neohrabaně se svalím přímo přes okraj gauče v zoufalém, nekoordinovaném hledání ztracené lahve vína, moje končetiny jsou jako z olova. Narazím na dřevěnou podlahu s tupým, nedůstojným žuchnutím. Nemotorně šmátrám po podlaze, moje třesoucí se ruce plácají o vyleštěné dřevo, jak se snažím najít tu těžkou skleněnou láhev.

Nemůžu ji najít. Vzdávám to.

Potřebuju zálohu. Potřebuju dospěláka. Potřebuju svou nejlepší kamarádku.

Ležím na zádech na Katyině drahém koberci a strašně se namáhám s ovládáním telefonu. Palce mi pořád mačkají špatná písmena a moje rozmazané oči se snaží zaostřit na jasně podsvícený displej. Konečně se mi podaří najít Katyin kontakt a zběsile vytočím její číslo. Ona vždycky ví přesně, co má dělat. Vždycky vyřeší moje průšvihy.

Linka sotva půl vteřiny zazvoní, než ten hovor okamžitě zvedne. Její hlas pronikne přímo skrze tu temnou, dusivou beznaděj, která naplňuje místnost. Je vřelý, vyrovnaný a funguje jako to nejdůležitější, zoufale potřebné záchranné lano, které mě drží ukotvenou v realitě.

„Čau broučku,“ řekne hravě a její hlas zní hladce a sebevědomě. „Není na zdravotní kontrolu trochu brzo? Není ještě ani čas na večeři.“

„Brooks se žení,“ zablekotám uboze do sluchátka. Slova znějí těžce, hustě a jsou naprosto nekoordinovaná. Chutnají jako kyselé hrozny a absolutní zklamání z lásky. Zním jako umírající mrož, ale nedokážu se přinutit, aby mi to vadilo.

Divoce bojuju, snažím se odlepit své těžké, opilé tělo od podlahy. Zapřu se o ruce a kolena, táhnu kašmírovou deku s sebou a zamotávám si do té drahé látky nohy. Kalně mžourám, agresivně si mnu oči a zoufale hledám gauč, který se náhle z mého zorného pole úplně ztratil.

„Kam se ten gauč k čertu poděl?“ zamumlám si pro sebe, ignorujíc ostré nasátí dechu na druhém konci linky.

Udělám nemotorný, nevyvážený krok vpřed do točící se místnosti a ukopnu si obrovskou silou prst na noze o masivní, neústupnou hranu Katyina těžkého mahagonového konferenčního stolku.

BUM.

Na zlomek vteřiny můj opilý mozek nezaznamená, co se právě stalo. A pak bolest z končetiny vystřelí nahoru.

„Do prdele!“ zařvu v absolutní, ničím netlumené bolesti.

Popadnu pulzující nohu oběma rukama, a přitom upustím telefon na zem. Bolest je ostrá a pálivá. V mém divoce nemotorném pokusu získat zpět rovnováhu na jedné noze, zatímco tu druhou držím, naprosto špatně odhadnu své těžiště. Místnost se drasticky nakloní doleva, ruce mi bezmocně vyletí a padám rovnou dozadu.

Připravím se na brutální náraz o tvrdou dřevěnou podlahu, ale místo toho dopadnu s těžkým, odpruženým žuchnutím přímo na ty velmi plyšové polštáře toho samého gauče, o kterém jsem ještě před vteřinou přísahala, že tam není.

Ležím tam, zírám vzhůru na složitý design stropu, naprosto bez dechu. Podezřívavě mžourám na polštáře pod sebou. Přísahám bohu, že tenhle kus nábytku má svůj vlastní rozum. Dávám si mentální poznámku, abych Katye řekla, že její drahý gauč občas doslova mizí a objevuje se jen proto, aby mi zahrával s mozkem.

Nakloním se přes okraj gauče, sténám, zatímco se místnost dál točí, a popadnu svůj telefon z koberce.

„Cože?!“ zakřičí Kat na telefon, až se mi to zařízne do uší. Z té náhlé hlasitosti s sebou cuknu. V pozadí slyším tlumený, chaotický šum jejího korporátního pracoviště – zvonící telefony, klapot podpatků o dlažbu, někoho, kdo vyštěkává příkazy ohledně nějaké excelovské tabulky.

Slyším ji, jak rychle někam míří, zvuk těžkých zaklapnutých dveří, než výrazně ztiší hlas do ostrého, nevěřícího šepotu.

„Omlouvám se, jsem v práci, ale slyšela jsem tě dobře?“ ptá se, její tón je protkaný absolutním nedůvěrou a velkou dávkou ochranitelského hněvu.

„Slyšela!“ oznámím dramaticky stropu, rozhodím volnou rukou v teatrálním gestu, které ale nemá kdo vidět. „Poslal mi formální digitální pozvánku na svatbu. Sedm měsíců, Kat! Sedm! A... a na měsíc trvající plavbu jen pro páry ještě před tou svatbou! Chápeš to? Celý měsíc uvěznění na lodi a budou oslavovat jejich magickou, dokonalou lásku!“

Pokusím se posadit, ale gravitace mi teď přijde výjimečně těžká, takže zůstanu v horizontální poloze a nepřítomně zírám na lustr.

„A protože já se očividně nedokážu pohnout dál,“ pokračuju a hlas mi nabírá hysterický, opilý podtón, „protože já jsem očividně ubohá, zlomená schránka lidské bytosti, která ho má v telefonu pořád uloženého jako *Miláčka*... budeš mi muset dělat doprovod ty. Jedeme na plavbu pro páry, Katyo! Sbal si kufry! Vypijeme jim všechno to jejich šampaňské a pak se hodíme přes palubu!“

Vydám ze sebe hlasitý, šílený chechtot. Vyvěrá to ze samotného dna mé hrudi, chaotický zvuk bez dechu, který se rozléhá prázdným bytem. Zním jako naprostý blázen. Zním jako zloduch z levné telenovely, který právě dočista zešílel.

Směju se a směju, až mě fyzicky bolí žebra, dokud ta naprostá absurdita toho všeho, co se mi v životě kazí, nedosáhne bodu varu.

A pak se smíchem naráz přestanu.

Počkat. Čemu jsem se to vlastně smála? Nic z toho není vtipné. Tohle je ten nejhorší den v celém mém životě.

Ticho v bytě mi najednou připadá dusivě ohlušující. Jediným zvukem je zběsilý, nevyrovnaný rytmus mého vlastního dýchání. Odtáhnu telefon od ucha a podezřívavě zašilhám na zářící obrazovku. Čas hovoru stále běží. Nezavěsila.

„Kat?“ zeptám se, a hlas mi padá zpátky do ubohého, třesoucího se šepotu. „Jsi tam ještě?“

Na chvíli se ozývá jen slabý šum mobilního spojení.

Potom se z reproduktoru konečně ozve její hlas. Ale je jiný. Náhle zvláštním, těžkým způsobem změkne, což způsobí, že to odporné, kruté sevření v žaludku se mi vrátí s naprostou pomstychtivostí. Ochranitelská, naštvaná energie z před chvíle naprosto zmizela, vystřídána něčím mnohem opatrnějším. Něčím váhavým.

„Jo, ještě jsem tady,“ řekne tiše. „Jen… zůstaň tam, dobře? Nehýbej se z toho gauče. Právě teď odcházím z kanceláře. Než se naděješ, budu z práce doma.“

Nadechne se, a přece jen v ní probleskne nepatrný kousek její obvyklé drzosti. „A přestaň pít moje víno, broučku. To svinstvo je drahý.“

Vydám ze sebe mokrý, roztřesený povzdech, trochu ukonejšena tím známým káráním. Ale pak se odmlčí.

Je to dlouhá, velmi záměrná pauza. Trvá přesně tak dlouho, abych uslyšela, jak se do toho mrtvého ticha mezi námi usazuje neuvěřitelně velká tíha. Je to ten druh ticha, který předchází masivnímu pádu, co mění životy. Zdá se, že alkohol v mém těle zmrzne na kost, a můj opilý opar se roztoupí právě natolik, aby se mi hrudníkem prořízl ostrý bodec úzkosti.

„A, Ade…“ začne a její tón je naprosto zbavený veškeré předchozí lehkosti. Je k smrti vážný. Je to hlas, který používá, když někdo umře, nebo když se svět fundamentálně vychyluje ze své osy.

„Myslím, že ti musím říct něco důležitého.“

Než vůbec stihnu zformulovat jedinou otázku, než vůbec stihnu otevřít pusu a zeptat se jí, co tím k čertu myslí, nebo se připravit na tu masivní bombu, kterou se naprosto chystá shodit na můj už tak zničený život…

*Píp.*

Hovor náhle skončí.

Odtáhnu telefon od obličeje, slepě zírám na zhasnutou, mrtvou obrazovku, zatímco záznam hovoru zmizí. Jsem ponechána zcela o samotě, uvězněna na mizícím gauči, marinována ve směsi drahého vína a hlubokého žalu, a pohlcena tím mrtvým, znepokojivým tichem v místnosti.