Hádova prdel ani zdaleka nevystihuje míru toho, jak moc jsem právě teď rozzuřená. Je to naprosto nedostačující měřítko pro čirou, vulkanickou erupci vzteku, která se mi momentálně dere žilami a hrozí, že mě zevnitř úplně pohltí.

Prudce vytrhnu ruce z Kátina jemného sevření. Ten nečekaný pohyb je natolik ostrý a trhavý, že utne tu křehkou hřejivost, kterou se mi snažila nabídnout. Kůže na kloubech mě od toho tření brní, ale sotva to vnímám. Hruď se mi prudce zvedá, plíce mě pálí, jako by se vzduch v našem obýváku najednou proměnil v popel. Podívám se dolů na Kat, která sedí na naší nesourodé sametové pohovce s výrazem, jenž je na můj vkus až příliš klidný, až příliš vypočítavý.

V tuhle přesnou mikrosekundu je můj vztek tak žhavý, tak oslepujícím způsobem intenzivní, že skutečně uvažuju o tom, že se natáhnu a prostě ji z těch polštářů srazím. Ruce mi tím nutkáním cukají a mysl mi na okamžik vykreslí obrázek, jak padá na podlahu v hromadě končetin a PR tabulek. Pak ale můj pohled zavadí o ostrou, těžkou dřevěnou hranu našeho konferenčního stolku, který se nachází jen pár centimetrů od jejích kolen.

V duchu se otřesu. Jsem naštvaná. Jsem absolutně, nepopiratelně nepříčetná. Ale nejsem naštvaná natolik, abych své nejlepší kamarádce zlomila vaz.

Zatím.

„Já ti snad nevěřím!“ zaječím. Slova se mi derou z hrdla, syrová a vibrující dekádou nahromaděné frustrace.

Vystřelím z pohovky tak rychle, až se mi zablokují kolena, a vyrazím úzkou chodbičkou k ložnici. Potřebuju prostor. Potřebuju, aby mezi námi byly zdi. Potřebuju být v místnosti, kde vzduch není zhoustlý jejími nehoráznými, manipulativními návrhy, které překračují všechny meze.

Ale Káťa, protože je to prostě Káťa, mě nenechá uniknout tak snadno. Těžké pleskání jejích bosých nohou o dřevěnou podlahu mi prozrazuje, že je těsně za mnou a odmítá mi dopřát poslední slovo.

„Ade, stůj! Úplně přeháníš!“ křikne na oplátku a její hlas se odráží od zarámovaných tisků, které lemují naši chodbu. „Vždyť to není vůbec nic špatného! Kdyby ses aspoň na jedinou vteřinu zastavila a zamyslela se, viděla bys, že je to geniální příležitost!“

Její slova jen přilijí olej do ohně. Zastavím se jako přikovaná, otočím se na patě a strhnu si z nohy levou bačkoru. Je to plyšová, hloupě předimenzovaná věc, ale právě teď působí jako smrtící projektil. S tichým zavrčením ji mrštím přímo na její hlavu.

Katya však vládne děsivě bystrými reflexy někoho, kdo strávil dětství tím, že si s tátou hrál na bleskurychlou chytanou. Ani nemrkne. Prostě jen nakloní hlavu doleva a bačkora jí proplachtí kolem ucha, neškodně bouchne do zdi za ní a spadne na zem.

Zabodne do mě pohled a oči se jí zúží do nebezpečných štěrbin. Udělá krok vpřed a namíří mi dokonale upravený prst přímo na nos, jako by jednala se zlobivým štěnětem zlatého retrívra, které jí zrovna rozkousalo oblíbené lodičky.

„Dej mi jeden pádný, logický důvod, proč jsi zrovna teď tak naštvaná,“ dožaduje se a její hlas klesne do toho autoritativního tónu, který používá na tvrdohlavé klienty. „Dej mi jeden dobrý důvod, Adeline, a přísahám bohu, že couvnu a už o tom nikdy nepadne ani slovo.“

Nesnáším, když to dělá. Bytostně se mi to hnusí. Přesně ví, jak mě zahnat do úzkých, jak obalit své argumenty vrstvami krystalicky čisté logiky, ze kterých můj emocionální, vyčerpaný mozek zkratuje. Zažene mě do kouta, odloží mé pocity na druhou kolej a pak mě převálcuje, až se přistihnu, jak přikyvuju jakémukoli šílenému plánu, který si zrovna vymyslela.

Ale dneska ne.

„Zrovna jsem se rozešla s Brooksem!“ zaječím a hlas se mi pod tíhou toho přiznání zlomí. „Můj desetiletý vztah právě lehl popelem, Kat! Před deseti dny jsem si myslela, že se budu vdávat. Teď jsem pro smích. Prakticky držím smutek a ty mě chceš uvrhnout do cirkusu s falešným vztahem!“

„Přístup zamítnut,“ prohlásí Katya okamžitě. Její hlas je úsečný a naprosto nezasažený mým emocionálním výbuchem. Ani se neodmlčí. Začne mi přímo před obličejem odpočítávat na prstech jeden bod za druhým. „Zaprvé: Brooks je certifikovaný, diplomovaný kus lidského odpadu, a ty to víš. Zadruhé: máš se posunout dál, ne se balit do deky sebelítosti. A zatřetí: tenhle naprostý stroj na opovážlivost tě nejenže odkopl – on se okamžitě zasnoubil s někým jiným a pak měl tu čirou, nefalšovanou drzost tě pozvat na svou svatbu.“

Přistoupí blíž a překříží si paže na hrudi. Oči se jí zabodnou do mých, plné směsice divoké ochranitelnosti a naprostého rozhořčení. „A nezapomeňme na třešničku na tomhle posraném dortu. Je to svatební plavba jen pro páry. Uprostřed oceánu. Kde budeš uvězněná s ním, jeho novou dokonalou nevěstou a všemi tvými starými přáteli, kteří si nepochybně za tvými zády šeptají lítostivé nesmysly.“

Zírá na mě a čeká, jak se budu bránit. „Adeline Louise Beaumontová. Nemůžeš mi vážně tvrdit, že máš v plánu sedět v tomhle bytě, zatímco on si na tvůj úkor žije své šťastně až do smrti.“

Při zmínce mého celého jména v kombinaci s brutální, nepřikrášlenou pravdou jejích slov ve mně něco praskne. Vztek překypí, horký a nekontrolovatelný. Strhnu si druhou bačkoru a odpálím ji se vším, co ve mně je.

Tentokrát je má muška přesná. Bačkora letí rovně a neomylně a s uspokojivým, tlumeným *plesknutím* přistane přímo na jejím rameni.

„Takhle mi neříkej!“ soptím. Hruď se mi prudce zvedá, jak tam stojím, bosá a roztřesená na studených podlahových prknech. „A jde tu o princip, Káťo! Neustále meleš o tom, jak byl Brooks majetnický. Strávila jsi deset let tím, že jsi poukazovala na každičkou hranici, kterou překročil, a říkala mi, jak mi řídí život. Ale podívej se na sebe! Jsi úplně stejná! Tajila jsi přede mnou jeho zasnoubení. Nechala jsi mě, abych se to dozvěděla tím nejvíc ponižujícím možným způsobem, a pak jsi měla tu drzost mě bez mého předchozího souhlasu navrhnout pro nějaký ostře sledovaný PR trik!“

„Opovaž se ve mně vyvolávat pocity viny,“ vyštěkne Katya. Její profesionální klid konečně praská a na povrch vyplouvá její vlastní vztek. Udělá krok vpřed a odkopne mou druhou bačkoru z cesty. „K ničemu jsem tě kurva neupsala, Adeline! Navrhla jsem své agentuře nápad. Odprezentovala jsem strategii a pak jsem šla rovnou domů, abych si o tom s tebou promluvila. A nikdy – už nikdy – mě nesrovnávej s tím manipulativním, neschopným ubožákem.“

Odmlčí se a zhluboka, stabilizačně se nadechne. Vztek v jejích očích nemizí, ale usazuje se v něco těžkého, vážného a nepopiratelného. Přišpendlí mě pohledem tak intenzivním, že zjistím, že nedokážu odvrátit zrak, a mé obranné zdi se začínají hroutit pod pouhou tíhou jejího upřeného pohledu.

„Tak prosím, Ade, jaký je tvůj velkolepý plán?“ ptá se a hlas jí klesne do tichého, smrtícího klidu. „Pořádá měsíční svatební plavbu. Já tě znám. Znám tě od dětství. Jsi příliš slušná, příliš vycvičená udržovat mír a příliš vyděšená z toho, že bys vypadala jako zlomená, zhrzená bejvalka, než abys to pozvání odmítla. Potvrdíš účast. Sbalíš si kufry, nastoupíš na tu loď úplně sama a strávíš čtyři týdny tím, že se budeš mučit. Budeš se dívat, jak něco šeptá své nové holce do ucha, budeš předstírat úsměv a pak přijedeš domů a budeš čekat, že já posmetu roztříštěné kousky tvé duše.“

Otevřu pusu, abych se hádala, abych vyhodila nějaký obranný štít, ale nevyjdou ze mě žádná slova. Stisknu rty do úzké, ubohé linky.

Má pravdu. Bůh mi pomoz, ona má úplnou, zničující pravdu. Šla bych tam. Přinutila bych se snést to mučení, jen abych dokázala, že jsem „v pohodě“, i kdyby mě to mělo zabít.

Katya dlouze, pomalu vydechne a napětí z jejích ramenou mizí, jak si uvědomuje, že tuhle logickou hádku vyhrála. Vyhraje vždycky.

„Hele,“ řekne a její tón trochu zjemní. „Nebudu tě do ničeho nutit. To bych nikdy neudělala. Ale jestli s tímhle nápadem budeš souhlasit... jestli mi v tomhle opravdu věříš... nejenže budeš mít po svém boku nádherný, ostře sledovaný doprovod po celou dobu toho bohem zapomenutého výletu, ale navíc budeš moct vmést to své štěstí přímo do jeho samolibého, arogantního obličeje.“

Přistoupí blíž a nakloní se, až se jí v očích zaleskne zlomyslné, šibalské světlo. „Jen si to představ, Ade. Jeho bývalá snoubenka... kráčející po palubě, vypadající naprosto úchvatně, ruku v ruce s jeho absolutně nejoblíbenějším hokejistou.“

Ztuhnu. Ta slova visí ve vzduchu, studená a těžká.

*Reid Harrington.*

Nepotřebuju být PR manažerka, a už vůbec nepotřebuju číst myšlenky, abych pochopila ten čirý, seizmický dopad tohoto jména.

Brooks byl Reidem Harringtonem posedlý. „Posedlý“ to ani zdaleka nevystihovalo; byla to patologická, hraničně nezdravá fixace. Kdysi, když jsme byli na univerzitě, se zdálo, že Brooksova celková nálada, jeho sebeúcta i jeho identita závisí na kariéře této hokejové hvězdy.

Zavřu oči a najednou se mi vybaví vzpomínka z druhého ročníku, živá a až dusivě detailní.

Bylo to sychravé podzimní odpoledne a kampus bzučel vzrušením, protože Reid Harrington se krátce a neohlášeně objevil na místním kluzišti. Brooks strávil hodiny tím, že se k němu snažil dostat blíž, až se mu nakonec podařilo ulovit krátkou, dvouminutovou konverzaci u jeho auta.

Později toho dne, když jsem se s Brooksem setkala na parkovišti, jsem byla vyčerpaná z drsné tříhodinové zkoušky z biologie. Otevřela jsem dveře spolujezdce u jeho milovaného, přehnaně nablýskaného auta a vklouzla dovnitř, s povzdechem úlevy se noříc do koženého sedadla.

Než jsem vůbec stihla zabouchnout dveře, Brooks na mě doslova zařval. Popadl mě za paži tak pevně, až mi zanechal modřiny, a vytáhl mě z auta ven.

*„Co to do prdele děláš, Adeline?“* zařval, tvář zalitou ošklivým, skvrnitým vztekem. *„Slez sakra z tý sedačky! Před třema hodinama tam seděl Reid! Seděl přesně tam a ty mi zkurvíš to štěstí, co po sobě zanechal!“*

Myslela jsem, že si dělá srandu. Dokonce jsem se zasmála, takovým tím nervózním, zmateným smíchem, a pokusila se nastoupit zpátky. Ale on zabouchl dveře a nechal mě zamčenou venku v zimě. Pohádali jsme se tam, masivně a s křikem, přímo na tom štěrkovém parkovišti, zatímco na nás lidé zírali.

Toho večera Brooksův tým prohrál zápas. Když se vrátil k nám na kolej, úplně se přestal ovládat. Mrštil výstrojí o zeď, přistoupil těsně ke mně a řval víc než hodinu. Řekl mi, že je to moje chyba. Tvrdil, že moje „hloupá, k ničemu nepotřebná ženská energie“ zničila to štěstí, které Reid nechal v autě, a křičel, že *„nemůže mít holku, co nedokáže kurva poslechnout jeden jednoduchej pokyn.“*

Ta vzpomínka mi zanechá v ústech hořkou, kovovou pachuť, studenou a ostrou. Vzpomínám si, jak jsem ten večer seděla na podlaze Kátina kolejního pokoje, vzlykala jí do ramene a přemýšlela, co jsem udělala špatně. Pamatuju si, jak jsem skrz slzy šeptala: *Proč nechodí s Reidem, když pro něj tolik znamená?*

Katya mě teď pozorně sleduje. Na rtech jí stále hraje ten triumfální, šibalský úsměv, ale v jejích očích vidím skrytý vztek – tu přetrvávající, ochranitelskou zuřivost, kterou mým jménem v sobě nosí už deset let. Ví naprosto přesně, co se mnou ta vzpomínka dělá. Zná jizvy, které po sobě Brooks zanechal.

Bez dalšího slova se otočí a zamíří ke dveřím bytu. Ví, že potřebuju prostor, abych vychladla, abych zpracovala tu neuvěřitelnou troufalost toho, co mi navrhuje, a je dost chytrá na to, aby věděla, že když na mě teď bude tlačit, jen se tím víc zaseknu.

Zastaví se ve dveřích s rukou položenou na mosazné klice. Ohlédne se přes rameno.

„Přemýšlej si o tom, jak dlouho chceš, Ade,“ řekne tichým hlasem, který však nese zvláštní, elektrizující váhu. „Ale já jdu dneska s Reidem na večeři. Je to v té malé thajské restauraci kousek po ulici, v té se soukromými boxy.“

Odmlčí se a nechá ten detail usadit. „Netlačím na tebe. Přísahám, že ne. Ale jestli jsi s tímhle v pohodě... jestli si chceš vzít svůj život zpátky... tohle by mohlo být tvoje první oficiální vystoupení na veřejnosti. Můžu Reidovi hned zavolat a říct mu, ať nechá sluneční brýle a masku na obličej doma. Můžeme nechat fotoaparáty, ať vás dva vidí spolu. Obleč se do gala, Ade. Ale jen pokud je to něco, co doopravdy chceš, ano?“

Oči jí zjemní; ta ostrá, vypočítavá PR manažerka se rozplyne a odhalí se dívka, která mě držela za ruku při každém zlomeném srdci už od našich sedmi let. „Miluju tě, Adeline. I když to tak nevypadá. I když jsem občas hrozná osina v zadku.“

Pak otevře dveře, vyklouzne ven a tiše za sebou zavře.

A konečně, poprvé po něčem, co připomíná celé dny, se můžu zhluboka, naplno nadechnout.

***

Nikdy jsem nebyla dobrá v líčení.

Sedím na okraji své neustlané postele a zírám na obrazovku telefonu, kde zářivá, přehnaně usměvavá beauty influencerka na YouTube vysvětluje „jednoduchou, blbuvzdornou“ metodu nanášení řasenky. Jen pouhá složitost toho všeho – podklad, natáčení, linka mezi řasy – ve mně vyvolává chuť roztéct se přímo do matrace a už nikdy nevstát.

Spočítala bych na prstech jedné z Kátiných dokonale upravených rukou, kolikrát jsem za celý svůj život měla na sobě kompletní make-up. A pokaždé to bylo během nějakého tajného večírku s ní – tahů, o kterých Brooks neměl sebemenší tušení.

Během těchto vzácných večerů Káťa zamkla dveře našeho bytu, posadila mě před svůj osvětlený toaletní stolek, zvedla mi prsty bradu a pošeptala: *„Pojď, uděláme z tebe kočku, zlato.“*

Vím, že bych zrovna teď mohla vyjít z pokoje, najít ji a poprosit o pomoc. Vím, že kdybych to udělala, to přetrvávající napětí mezi námi by se okamžitě vypařilo a nahradilo by ho naše obvyklé pohodové pošťuchování. Ale já nechci. Ještě ne. Cítím, že tohle je něco, co musím udělat sama. Osobní vyhlášení nezávislosti.

Brooks nesnášel, když jsem nosila make-up.

Dlouhé hodiny mi kázal o tom, jak „přirozená krása“ je to jediné, o co by se měla slušná žena zajímat. Ale nebylo to o obdivu; bylo to o kontrole. Nechtěl, aby se na mě dívali jiní muži. Nechtěl, abych měla jakékoli sebevědomí, které by přímo nepramenilo z jeho souhlasu.

Pamatuju si jeden večer ve třetím ročníku, kdy mi v kabelce našel malou, třpytivou tubičku s třešňovým leskem na rty. Popadl ji, napochodoval do kuchyně, hodil ji přímo do koše a řval, že se snažím vypadat jako „děvka“ pro jeho spoluhráče.

Zavrtím hlavou a zaženu tu vzpomínku zpátky do temných koutů své mysli. Je to ubohá, ponižující výmluva. Deset let mého života a já ani nevím, jak si správně nanést řasenku, protože jsem se snažila udržet toxického muže spokojeného.

Pamatuju si ten výraz čirého, srdcervoucího soucitu, kterým se na mě Katya podívala, když jsem se jí s tím poprvé svěřila. Už nikdy v životě nechci ten výraz na její tváři vidět.

Obrátím se zpět k zrcadlu a v hrudi mi ztvrdne odhodlání.

Sedím na posteli, oblečená do těch nejhezčích a nejodvážnějších šatů, jaké vlastním. Jsou to nádherné šaty z těžkého bílého hedvábí, které mi Káťa koupila k loňským narozeninám. Až doteď jsem je měla schované v zadní části skříně, stále zabalené v plastovém obalu, protože Brooks usoudil, že jejich výstřih se spadlými rameny působí „příliš zoufale“.

Ale Brooks tu už není. On už nerozhoduje o tom, co nosím. Nerozhoduje o tom, kdo se na mě smí dívat.

Sáhnu do šuplíku a vytáhnu pár masivních, zlatých kruhových náušnic a nasadím si je do uší. Pak seberu své divoké, přirozené černé lokny a stáhnu je dozadu do vysokého, objemného copu. Ve vlhku se stejně snadno scvrknou, takže nemá smysl snažit se je narovnat do uhlazeného stylu, který mi není vlastní. Nechám lokny kaskádovitě padat, aby mi lemovaly krk.

Tutoriál na YouTube se překvapivě snadno sleduje, jakmile se na něj opravdu soustředím. Ukáže se, že většinu potřebných produktů už mám. Všechny jsou to luxusní značky, které mi Katya v průběhu měsíců nenápadně nechávala na toaletním stolku.

Začnu lehkou vrstvou make-upu a pečlivě ji roztírám po pleti, dokud není můj tón pleti sjednocený a zářivý. Pod oči si vklepu trochu korektoru, abych skryla tmavé kruhy po nocích proplakaných kvůli muži, který si nezasloužil jedinou moji slzu.

Natočím si řasy. Ruka se mi mírně třese, ale zvládnu si nanést řasenku, aniž bych si vypíchla oko. Přejedu si rty starorůžovou rtěnkou a navrch nanesu průhledný, vysoce lesklý lesk na rty.

Když konečně položím štětec a podívám se na svůj odraz v zrcadle u toaletního stolku, dech se mi zadrhne v hrdle.

Odvedla jsem slušnou práci. Vlastně víc než slušnou.

Ale jak tak zírám na svůj odraz, do mysli se mi vkrade chladná, zrádná myšlenka, která hrozí, že zničí veškerý můj pokrok.

*Stálo to za to?*

Celá ta léta. Všechny ty večeře, kdy jsem seděla nenalíčená a obyčejná, předstírajíc, že mi na make-upu nezáleží. Předstírajíc, že nechci vypadat nádherně, okouzlujícně nebo poutavě jako ty dívky, které jsem vídala na sociálních sítích. Zmenšovala jsem se, tlumila své vlastní světlo, jen abych zabránila křehkému, nejistému chlapci ztropit scénu.

Hádám, že to, že mě Brooks opustil, má vlastně nějaké zásadní výhody. Teď můžu dělat takovéhle věci. Můžu si obléct bílé šaty. Můžu nosit červenou rtěnku. Můžu existovat bez té neustálé, dusivé úzkosti a přemýšlení nad tím, jestli můj vzhled nespustí jeho vztek.

Natáhnu se, popadnu své malé černé psaníčko a naposledy se na sebe dlouze podívám do zrcadla.

Dech se mi znovu zadrhne. Je to ostré, fyzické lapnutí po dechu.

Vypadám... neuvěřitelně hezky.

Bílé hedvábí mých šatů se mi tiskne ke křivkám a zvýrazňuje zlaté podtóny mé pleti. Zlaté kruhy zachycují světlo a mé tmavé lokny se houpou s každým pohybem hlavy. Oči vypadají větší, jasnější, orámované tmavými řasami.

Oči mě najednou začnou pálit. Hrozí mi horká vlna neprolitých slz, které by mohly pokazit veškerou moji tvrdou práci.

Pevně zavřu oči a zhluboka, trhaně se nadechnu.

Kdy to bylo naposledy, co jsem se sama sobě opravdu líbila?

Kdy naposledy mi bylo dovoleno starat se sama o sebe?

Uvědomění si, čeho všeho jsem se vzdala, kolik ze sebe samé jsem obětovala na oltář Brooksova křehkého ega, mě naplňuje chladným, tvrdým, nádherným odhodláním. Smutek mizí a nahrazuje ho ostrá, řezavá hrana vzdoru.

Vstanu, uhladím si sukni od šatů a kráčím ke dveřím ložnice.

Otevřu je.

Katya stojí přímo tam na chodbě. Ruku má zamrzlou ve vzduchu, jen pár centimetrů od dřeva. Očividně se chystala zaklepat.

Uvidí mě a ruka jí klesne podél těla. Rty se jí mírně pootevřou, oči se jí rozšíří, když si mě prohlíží. Poprvé v životě ta ukecaná, rychle uvažující PR manažerka úplně ztratila řeč. Jen zírá, její pohled klouže od mého natočeného culíku až dolů k lemu šatů z bílého hedvábí.

Ticho mezi námi se natahuje, těžké a plné let společné minulosti.

A tak promluvím první.

Zvednu bradu vysoko a nechám sebevědomí, které jsem deset let schovávala, konečně zazářit na povrch.

„Jsem připravená,“ řeknu pevným hlasem, ve kterém zazní ostrá, nebezpečná hrana, která překvapí i mě samotnou. „Pojďme toho hajzla donutit litovat, že promarnil deset let mého života.“

Kátin šok se v mžiku rozplyne. Oči se jí naplní pomalým, dravým teplem a na tváři se jí rozlije ten největší, nejtriumfálnější a naprosto nejškodolibější úsměv, jaký jsem kdy v životě viděla.