ADELINE

Co na to mám sakra vůbec říct?

Prostě na něj... zírám. Jako idiot. Otevřu pusu, ale nevyjdou ze mě žádná slova.

Reid se na mě lehce a smutně usměje — se vším všudy, i s těmi ďolíčky — a nějak je to ještě horší. Úplně mi to vyrazí dech z plic.

„Nemusíš říkat vůbec nic,“ zamumlá. Palcem mě lehce pohladí po ruce, jako by si chtěl zapamatovat, jaká jsem na dotek. „Neřekl jsem to proto, že bych